Září – říjen 2013

Každoroční AirVenture v Oshkoshi je pravou erupcí leteckých zážitků, setkání s lidmi naladěnými na stejnou notu, nebo chcete-li, jedním obrovským aviatickým happeningem. Ale některé z okamžiků a setkání se přece jen vryjí do paměti silněji než jiné. Pro mne byl letos takovým silným zážitkem sobotní večer. Nejen pro nezapomenutelnou „Margarita párty“ ve stanovém táboře Jihoafričanů, kdy náš tým vyrobil nějakých 200 litrů výborného koktejlu, nejen pro emotivní večerní a noční airshow s melancholickým nádechem konce týdenní nádhery, ale především pro jedno setkání, ke kterému právě na jihoafrické párty došlo. Systém, jakým je jejich tábor a každoroční cesta do Oshkoshe organizována, by si zasloužil zvláštní článek, pro teď ale snad bude stačit, když řeknu, že umožňuje dalekou cestu z Afriky i těm rozhodně méně majetným. A mezi ně patřil i černošský mladík, se kterým jsem se zapovídal. Byl z toho nakonec dlouhý rozhovor. V podstatě jeho monolog a zpověď. O touze létat, která byla dlouho jen zapovězeným snem. O cestě do země letcům zaslíbené, kde si můžeš postavit své letadlo, kde je pamatováno i na létání pro ty chudší v podobě létání ultralehkého, o komunitě, kde ti podobně „postižení“ jedinci dokážou podat ruku a pomoci zrealizovat tvoje sny.

Uvědomil jsem si, že vlastně máme štěstí, že přinejmenším v aviatické rovině žijeme v zemi obdobných svobod. A že si možná ani neuvědomujeme, či bereme za samozřejmé, jak moc se o tu svobodu zasloužila parta nadšenců, kteří kdysi založili Leteckou amatérskou asociaci a jak moc pro ni LAA dělá dodnes.