Vzpomínky letců 23.
Jak fatální důsledky může mít nedbale uchycené kuličkové
ložisko i o tom, jak se Víťa Nohel podruhé úspěšně katapultoval, je
dnešní, velikonoční díl seriálu Vzpomínky letců.

Stalo na letounech MiG-15 u 7. stíhacího
pluku. Den před letovým dnem proběhla příprava na létání, aby každý
detail letu byl promyšlen a bezchybně splněn. Hlavním úkolem byl
únikový manévr před „nepřátelským“ stíhačem provedením zvratu ve
výšce 9000 m, což bylo otočení letounu na záda a přitažením řídící
páky vyvedení letounu do protisměru.
Technika provedení musela být přesná, protože
prudké přitažení mohlo způsobit pád do vývrtky a při malém
přitažení letoun mohl překročit povolenou maximální rychlost a
mohla nastat reverze kormidel a potíže s vybráním letounu do
normálního letu. Příčinou toho všeho byla „řídkost“ vzduchu,
protože tlak vzduchu s výškou klesá a již v 5000 m je poloviční,
takže přiměřeně se zmenšuje manévrovost letounu. Proto byl celý
manévr prováděn s vysunutými brzdícími štítky. Nutno podotknout, že
v této výšce teplota vzduchu dosahuje mínus padesáti stupňů
Celsia.
Utržený zámek kabiny
Tyto lety musel mít v rámci výcviku na 1.
třídu splněn každý pilot a k bezchybnému provedení každý absolvoval
jeden let s instruktorem na letounu s dvojím řízením a potom mohl
na sólo. K osudnému letu odstartoval pilot por. J. Adamík s
instruktorem mjr. Božíkem. Po nastoupání uvedené výšky zahájili
zvrat, v jehož dolní fázi, ještě před dosažením maximální
rychlosti, došlo k asymetrickému utržení zámku kabiny
instruktora.
To způsobilo zranění instruktora, jemuž rám
kabiny prořízl hrdlo. Pilot se trochu lekl, protože dehermetizací
kabiny nastal prudký pokles tlaku vzduchu, takže nápor na uši,
okamžitá zima, v dané výšce mohlo být okolo minus 30°C a proudící
vzduch způsoboval silný hluk. Pilot neztratil duchapřítomnost,
okamžitě zareagoval a vybral letoun do normálního letu a volal
instruktora, co se stalo. Ten neodpovídal a když se ohlédl, viděl
stopy krve. Okamžitě ohlásil rádiem stav nouze řídícímu létání a
začal klesat k letišti na přistání. Všichni, kdo jsme byli ve
vzduchu, jsme korespondenci slyšeli a také přišel striktní rozkaz
řídícího k okamžitému přistání. Všem bylo jasné, že je zle.
Přednost na přistání měl letoun v nouzi a já
byl třetí v pořadí. Po ukončení výběhu jsem roloval na stojánku
kolem nešťastného letounu a i přes shluk lidí a postavené sanitky
jsem viděl na trupu a na směrovce krev. Čekali jsme opodál jak vše
dopadne, ale konečný verdikt doktora byl – smrt. Opravdu byl pátek,
třináctého, nešťastný to den.
Smrt způsobila lidská nedbalost a letová
hladina
Jako vždy u leteckých událostí, bylo nutné
zjistit příčinu utržení kabiny. Expertíza zjistila závadu v
kuličkovém zámku kabiny. To je důmyslné zařízení, které drží kabinu
na letounu a v případě potřeby pilot mechanicky uvolní kuličky
tohoto zámku, kabina odpadne a pilot se může katapultovat. Při
posledních předepsaných pracích došlo lidskou nedbalostí k
nesprávnému vymezení vůle potřebnými podložkami a zámek plně
nedržel. Při velké rychlosti způsobuje turbulentní proudění sání a
to vlivem uvolněného kuličkového zámku přizvedlo pravou stranu
kabiny a ta se dynamickým náporem utrhla a zranila instruktora.
Lékaři tvrdili, že kdyby se takový případ stal
na zemi a byla poskytnuta ihned odborná pomoc, tak by se člověk
zachránil, protože úder kabinou nebyl smrtelný. Ale případ se stal
ve výšce asi 7000 m a nízký tlak vzduchu způsobil zvýšené krvácení.
Nejhorší ovšem bylo, že rychlým klesáním na přistání se intenzivně
zvyšoval barometrický tlak a do krevního oběhu se dostával vzduch,
takže příčinou smrti byla vlastně embolie.
Reklama
V podstatě vinu na této události měl opět
lidský faktor. A v letectvu dvojnásob platí okřídlená věta, že
nejhorší je, když člověk umírá na blbost toho druhého.
***
Moje druhá katapultáž
Stalo se to 3. 4. 1991 před půl osmou večer
severně Českého Brodu v prostoru mezi Poříčanami a Kounicemi.
Létání bylo zahájeno před západem slunce s přechodem na noc,
abychom si prodloužili podmínky IFR (létání bez vidu a v mracích) a
v noci. V té době jsem byl zkušebním pilotem ve Výzkumném ústavu
030 Kbely.
K této události je třeba vysvětlit některé
souvislosti. Před koncem roku 1990 k nám přišel požadavek na
cvičení pilotů v Ghaně na letounech L-29 Delfín. Tajemnému
africkému lákadlu podlehl spolupracovník a můj kamarád Karel Fencl.
Urychleně byl přeřazen „do civilu“ a vyřazen z létajícího
personálu.
Ale tehdy přesně zapracoval slogan, že se
spěchá, aby se čekalo, a čeká, aby se spěchalo. V lednu 1991 se
odlet do Ghany neuskutečnil a uplynul únor i březen a Karlovi
propadly všechny podmínky pro samostatné létání. A tak osudného dne
přišel za námi do výzkumáku s prosbou: „Copak takhle můžu odletět
do Afriky? Podmínky mi propadly a v Ghaně řeknou, že jsme jim tam
poslali vyřazeného pilota bez podmínek, který v tomto roce nemá ani
jeden let. Mohl bych s některým z vás jít na jeden let v Albatrosu
(L-39)?“ V té době zastupoval šéfa Olda Pelčák a tomuto argumentu
se nemohlo říci NE. Do Albíka jsem šel právě já a tak Karel letěl
se mnou.


L-39 Albatros registrace 2433.
To bude průšvih, vždyť tu nemám být!
Samozřejmě jsem ho nechal, aby si let správně
vychutnal. Začali jsme letem podle přístrojů s tím, že další částí
bude akrobacie. Kochali jsme se v kotrmelcích až do souvratu, při
kterém se ve výšce asi 1500 m ozvala rána, a motor bleskově
ztichnul. Vybrali jsme letoun ze souvratu a udělali nutné úkony po
zhasnutí motoru a při následném požáru, kterého jsem si všiml při
úpravě rychlosti pro klouzání.
První slova Karla jako zkušeného letce,
zněla: „To bude průser, vždyť já tady
nemám být!“ A okamžitě navrhl, že přistaneme nouzově na
břicho na pole, on vystoupí z kabiny, zavážeme kurty a já že jsem
vlastně letěl sám.


Vítězslav Nohel.
Z přední kabiny měl lepší rozhled a okamžitě
vybral pro přistání pole mezi shora uvedenými obcemi. Po dotočení
letounu na vybrané pole jsme si ale všimli, že přes ně vedou hned
dvoje dráty vysokého napětí s patřičně vysokými stožáry. Při této
diskusi výšky rapidně ubývalo a signalizace požáru s možností
výbuchu mě nenechávala zrovna klidným.
Okamžitě jsem oponoval Karlovi, že s hořícím
letadlem nemá cenu přistávat a že to jistě při dotyku se zemí
bouchne a podotkl jsem, že už jsem se jednou katapultoval, funguje
to spolehlivě a přežít se to dá. Po mém argumentu nastalo ticho z
důvodu Karlova přemýšlení a náhle rána, bílý kouř a Karel se
vystřelil. Bylo to ve výšce 600 m při rychlosti těsně pod 400
km/hod. Samozřejmě mne to překvapilo, rána, silný proud vzduchu,
ale chvíli jsem ještě počkal, zmenšil rychlost pro vystřelení pod
300 km/hod. a bouchnul se za ním.
Při vystřelení dosahuje přetížení kolem 18 G,
takže asi na vteřinu lehce ztrácíte vědomí, ale pohyb vnímáte.
Potom je prudké zbrzdění při přechodu do horizontální polohy po
vystřelení stabilizačního padáčku. Hmotnost přilby pomohla a hlava
mi kmitla tak, že jsem bradou narazil až na hruď. Delší čas mě
potom bolelo za krkem. Uvolní se popruhy sedačky a její odpadnutí
automaticky otevírá padák. Po otevření padáku jsem ještě zahlédl
padající hořící letoun a viděl, jak po nárazu do země explodoval.
Zkontroloval jsem otevřený padák, zda není přehozena šňůra přes
vrchlík a začal řídit padák.
Do lesa ne!
Foukal totiž vítr rychlostí 9-12 m/sec (tedy
32-43 km/hod.) a třísknete sebou touto rychlostí o zem. Navíc jsem
byl nad menším lesem a přistát tam by bylo velmi nebezpečné. Proti
větru bych neuspěl a tak jsem mířil padákem šikmo přes les. Padák
mne ale nechtěl poslouchat, šnůry mi klouzaly v ruce, ve které jsem
držel trofej katapultáže a to vystřelovací madla. Rychle jsem
pochopil, že je lepší uhájit zdravou kostru, madla jsem zahodil a
pověsil se na přední popruhy padáku, abych dopadl před les. Povedlo
se a já dopadl sotva 100 m před něj. Parakotoulem jsem ztlumil
náraz, ale než jsem stačil „vylít“ vrchlík, byl jsem vláčen silným
větrem po poli víc jak deset metrů a hlínu jsem měl i za
košilí.
Černý kouř označoval místo dopadu letadla a
současně jsem pátral i po dopadu Karla. Vše bylo více jak kilometr
vzdáleno, a tak jsem začal balit padák, abych mohl jít k troskám.
Ale k mému překvapení přijel hoch na motorce a odvezl mne. A další
překvapení mě čekalo na místě dopadu letounu. Na blízké silnici
auta, motorky, traktory, kola a lidí více než na fotbalu. Když
totiž večer od svých domovů viděli hořící letadlo a potom i naši
katapultáž, tak každý použil jakýkoliv dopravní prostředek, aby byl
u této události.
U hořících trosek již zasahovali hasiči a
opodál už byly naskládány sedačky, kryty kabin i Karlův padák. Vše
iniciativně svezli traktorem místní zemědělci a Karla přivezli
autem. Ten totiž dopadl hůře. Lanko, které při katapultáži přitáhne
nohy k sedačce, mu sedřelo nohu a po vystřelení se rozhodl nechat
si trofejní madla a tím mu scházela ruka na řízení padáku, takže
při tak silném větru neřízený dopad byl tak tvrdý, že si zlámal
nohu v kotníku.
Než jsme se stačili rozkoukat, tak už
přistával záchranný vrtulník z Ruzyně. Karla doktor ošetřil a když
se přesvědčil, že jsme jinak v pořádku, vrtulník odletěl a my
čekali na přílet lidí z našeho výzkumáku a vyšetřovací komise. To
netrvalo dlouho, protože před vystřelením jsem informoval radiem
řídicí věž, takže ostatní bylo rychle zorganizováno.
Vyšetřování
Trosky letadla byly odvezeny na expertizu, aby
se zjistila příčina poruchy motoru, a my oba jsme odletěli do
našich pracovních prostor. Tam už čekala vyšetřovací komise vedená
gen. Kubizniakem a začalo sepisování protokolů o naší události. A
bylo zle! Generál hřímal, že nás vyřadí z létajícího personálu,
speciálně mne, protože jsem vlastně ve vojenském letounu vezl
civilní osobu, což už Karel byl.
pplk. let. v.v. ing. Vítězslav
NOHEL
Létá od r. 1955. Přepadový stíhací pilot, inspektor techniky
pilotáže velitelství PVOS, zkušební pilot Výzkumného ústavu 030
Kbely. Od r. 2000 instruktor v letecké škole Letňany.
Létal celkem přes 25 typů letadel, zejména: Z-126, C-11, MiG-15,
všechny verze MiG-21 (F, PF, PFM, MF), MiG-23 MF a ML, L-29, 39,
59, L-410, Z-142, Cesna 150, 172, 8 typů UL, také jako druhý pilot
Mi-17 a Mi-2. |
Ale naštěstí se našli u nás i v komisi rozumní
lidé, kteří uznali můj argument, že kdyby tam opravdu byla pro
katapultáž netrénovaná civilní osoba, tak to mohlo dopadnout velmi
špatně. Vždyť, když skončily zkušební lety L-59, jsem vozil mnoho
prominentů, včetně ministra obrany Baudyše. Zabralo to a byl jsem
omilostněn.
Ale kdo chce psa bít, hůl si najde.
Samozřejmě, že byl pokárán i zástupce šéfa, Olda Pelčák, protože to
dovolil. Po všech těch obstrukcích, kdy Karel už sykal bolestí,
protože ho modrá a oteklá noha proklatě bolela, nás odvezli přímo
do ÚLZ na prohlídky.
Já se z tebe zblázním
Stačil jsem jen zatelefonovat manželce, že
nepřijdu domů z nočního létání. Její reakce byla, co že to slavíme,
že jsem doma nic neoznámil. Podotkl jsem, že slavit se teprve bude,
že jsem se zase katapultoval, takže jsem v pořádku na ÚLZ a nechť
mi ráno přinese holicí strojek a věci osobní hygieny. Manželka,
vytrénovaná mojí první katapultáží, zůstala klidná a jenom
podotkla, že se jednou ze mne zblázní.
Prohlídky trvaly dva dny, Karel dostal
slušivou sádru a na odlet do Ghany čekal celý měsíc, než se kotník
zhojil. Druhý problém měli doktoři se mnou. Končily zkušební lety
L-59 a já byl ve Vodochodech jediný od nás na nich zainteresován.
Karel už byl mimo a Olda létal L-610. Když jsem řekl, že nemohu na
rehabilitaci a potřebuji tak za dva dny už opět létat, tak mi
pohrozili, že mne pošlou na psychiatrii a kdo to kdy viděl hned po
katapultáži létat! Po dohadech připustili pětidenní domácí léčení,
a tak jsem po týdnu opět létal.
Závěrem je třeba vysvětlit příčinu vysazení
motoru. Při souvratu je motor enormě namáhán a došlo k utržení
lopatky kompresoru, která škrtla o titanový těsnicí labyrint, takže
vznikl intenzivní titanový požár. Dle vyjádření odborníků bylo
opuštění letounu jediným řešením, protože letoun mohl explodovat.
Po tomto titanovém požáru, třetím v celém provozu letounu L-39,
byly udělány úpravy motoru opravnami Malešice a my jsme pak
zkoušeli maximální přetížení a každý letoun zalétávali na všech
letištích.
Pikantní na celé události je, že se stala 3.
dubna a já jsem se narodil 2. dubna, takže od těch dob mám
prodlouženou oslavu narozenin.
Vítězslav Nohel
» Seriál vychází díky spolupráci
s Českým Svazem letectví.
Fotografie: Archiv ČsSL
Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním
nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka
Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike"
Milota.
* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu
dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní
sdružuje Český
Svaz letectví.
-fr-

