Chci čtenářům ukázat dva světy, které mě fascinují: Svět létání a svět ostrovů, říká Jiří Pruša

19.11.2019

Jiří Pruša u expedičního Dynamiku WT-9 OK-LEX.

Liparské ostrovy.

Z knihy Evropské ostrovy z nebe českého letce a publicisty Jiřího Pruši.

Kniha Evropské ostrovy z nebe - rozhovor Tisíc leteckých fotografií evropských ostrovů a pobřeží dopněné o postřehy z pilotní kabiny, reportáže z jednotlivých expedic i cestopisné informace o místech na fotografiích zachycených, to je nová kniha letce, publicisty a fotografa Jiřího Pruši Evropské ostrovy z nebe. Proč kniha vznikla, proč není elektronická a jaké to vlastně je, létat nad Evropou v malém letadle? O tom i o dalších věcech jsme si s jejím autorem povídali.

Je doba elektronická. Co tě vedlo k nápadu vydat tuhle knihu v tištěné verzi?

Elektronické knihy zůstávají schované v počítačích, na discích, flashkách nebo serverech, nevoní a nelze v nich jednoduše listovat. Po přečtení se k nim už nikdo nevrací ani ke čtení ani „jen tak pro radost“, prostě na ně už jen padá elektronický prach.

Byly to právě tyto úvahy a zkušenost s grafickou zručností Joži Skácala, co mě dovedlo k rozhodnutí zkusit vydat tištěnou knihu. Když jsem během její přípravy při usínání chtěl myslet na něco hezkého, tak jsem se na ni těšil. Nyní mám svůj výtisk a rád jím listuji.

» Knihu si můžete zakoupit v e-shopu Flying Revue, nebo na křtu 26. listopadu 2019 (viz boxík vpravo).

Jakému čtenáři je kniha Evropské ostrovy z nebe určená?

Dal jsem si za cíl knihu využít k tomu, abych představil čtenářům dva světy, které mě samotného fascinují – svět létání a svět ostrovů. Kniha se věnuje oběma těmto světům. Leteckým laikům tedy přinese množství fotografií a informací jak k ostrovům samotným (historie, život, zvláštnosti...), tak k létání (problematika dálkového VFR létání, různé důležité letecké pojmy, atd.). Sportovním pilotům tedy přináší řadu zkušenosti z mezinárodního a dálkového sportovního létání i inspiraci, jak je možné malé letadlo využít. Zkušeností, které získají přečtením téhle knihy, jim mohou často jejich vlastní přípravu a realizaci letu zjednodušit a také třeba zvýšit jeho bezpečnost.

Kniha proto obsahuje několik nosných druhů textu – články z médií, které se našim leteckým expedicím věnovaly, deník z jednotlivých etap leteckých expedic a možná nejzajímavější textovou část, kterou představují sms zprávy, jež jsem psal během letu a ony se okamžitě objevovaly na našem webu. Při čtení těch sms, které jsem psal i v některých složitějších situacích každých 10-30 minut, se čtenář dostane do přímého kontaktu s tím, jak let probíhal. Doufám, že to bude pro něj působivé. V Knize jsou také mapy z jednotlivých letových dní, letecké statistiky, vysvětlivky leteckých pojmů a řada dalších informací.

Kniha je trochu jiná, než klasická cestopisná kniha – asi tisícovku leteckých fotek majáků, sopek, ledovců, ostrovů, pobřeží, měst i hor doplňují texty laděné tak, aby co nejpřirozenější formou čtenáře vtáhly do krásy letu nad ostrovy i pobřežím. Knihu skvěle graficky připravil hlavní grafik časopisu Flying Revue Jožo Skácal. To jí dodalo krásně vznešený lesk. Je to asi trochu neskromné, ale věřím, že jak tématem, tak formou bude kniha atraktivní pro kohokoliv, koho zajímají přírodní krásy, cestování nebo letectví. A já věřím, že takových je nás víc.

Kmotrem knihy je filmový režisér Petr Nikolaev – proč právě on?

S Petrem jsme přeletěli Karibské ostrovy a z této cesty jsme připravili televizní dokument. Myslím, že Petr kráse létání nad ostrovy postupně také propadá. Požádat jej o to, aby se stal kmotrem knihy, jsem proto vnímal jako naprosto logické. Petr také bez zaváhání slíbil se kmotrem stát. Mám z toho velkou radost.

» Poslechněte si: Jak vypadají evropské ostrovy z ptačí perspektivy? Jiří Pruša v Českém Rozhlase v pořadu Host Radiožurnálu s Vladimírem Krocem.

Petr Nikolaev a Jiří Pruša.

Navíc spolu nyní po Karibiku připravujeme sérii filmových dokumentů i z létání nad evropskými ostrovy, takže si vlastně dávám takové repete toho, co už jsem proletěl dříve. Díky mé evropské ostrovní letecké zkušenosti se teď můžeme při téhle "druhé rundě" mnohem víc věnovat vlastnímu filmování, protože tu leteckou část už mám prostě vyzkoušenou.

První takový let – nad Chorvatskem - jsme absolvovali letos v říjnu a na webu Flying Revue o tom brzy vyjde dvojrozhovor.

Evropané, a Češi obzvlášť, vidí exotiku v poněkud vzdálenějších lokalitách a Evropu trochu podceňují. Mýlí se?

Myslím, že ano, protože o spoustě těch krásných míst prostě nevědí. Člověk je do velké míry závislý na tom, co mu naservírují média, a tak mu spousta krás prostě uteče. V Evropě samozřejmě neroste tolik palem a letní sezóna není tak dlouhá, ale tajemná krása mořského pobřeží a ostrovů je tu podle mých zkušeností zcela unikátní. A tohle jsem objevil právě tím, že jsem prostě obletěl všechna evropská moře, většinu souostroví, dlouhé kilometry pobřeží a to vše jsem fotil a filmoval. Věřím, že když tu krásu nyní prostřednictvím leteckých záběrů čtenáři nyní uvidí, tak tam zítra budou chtít jet – Alandské ostrovy, Shetlandy, Orkneje, Hebridy, Faerské ostrovy, ostrovy Jaderského moře, Jónského moře, Egejského moře....

» Jiří Pruša a Flying Revue v médiích - čtěte, dívejte se, poslouchejte. Vše na jednom místě zde.

A když ty ostrovy uvidí (ať už na fotkách nebo v realitě), tak najednou zjistí, že si vůbec nedovedli představit, že například ve Skotsku mohou růst palmy nebo že ostrovy Scilly na jihozápadě Británie vypadají jako některé z Karibských ostrovů. Sluníčko, palmy, písečné pláže, temně modré moře, krásné letiště, spousta plachetnic v přístavu.... Musím říct, že tyhle ostrovy mě skutečně nadchly.

Kterou část Evropy ty považuješ, alespoň z letadla, za nejzajímavější?

Jiří Pruša.

Odpověď je samozřejmě velmi složitá a subjektivní. Musím ale říct, že na mě možná nejvíce zapůsobily ostrovy a pobřeží, které jsou nám vlastně nejblíž – ostrovy Jaderského moře, ostrovy podél Chorvatského pobřeží. A k tomu samotné, krásné pobřeží Chorvatska. Jsou to ale úplně jiné ostrovy než například na Shetlandy, a tak se trochu zdráhám tu krásu měřit. Vyzdvihl bych určitě i výše zmíněné souostroví Scilly.

Dech mi vzaly útesy na severovýchodě Mallorky – modrý opar, modré moře, modrá obloha, naprostý klid v ranním slunci a z toho vystupující útesy vysoké několik set metrů. Doufám, že to bude působit i na čtenáře Knihy, protože i tahle fotka tam je. Nadchl mě také let nad chorvatskou Korčulou - mezi ostrovem Korčula a poloostrovem Pelješac je úžasný průliv, ve kterém jsou ostrůvky zajímavých tvarů, krásné majáky a spousta plachetnic. Malebné je také staré městečko Korčula se svým malým přístavem. Fascinující byl také přelet Liparských ostrovů – kouřící vulkány, sirný pach, sopka/ostrov Stromboli – vznášet se na těmito skvosty znamená létat v nějaké pohádce.

Na druhou stranu, smutné jsou některé pohledy na mizející ledovce v Alpách. Rozdíl je za posledních pár let velký a místo ledu už je často vidět jen šedá kamenná drť.

Evropa je v některý částech zatím nepříliš letecky zdokumentovaná...

Letecky není myslím systematicky zdokumentovaná žádná větší část světa. Jedná se obvykle spíše o náhodné fotografie, filmy nebo videa něčeho, kde zrovna někdo letěl nebo co se někomu speciálně líbilo. Já se svými kolegy snažím o vytvoření co nejkompletnější a nejsystematičtější databanky leteckých fotografií a videí jednotlivých částí světa a logicky tedy i Evropy. Těch úhlů pohledu je ale ohromné množství, takže to určitě v tomhle životě všechno nezvládneme.

Celkově bych tedy řekl, že leteckých pohledů na různá místě zeměkoule je stále málo. Trochu to možná nyní dohánějí drony nebo Google Earth, ale to není úplně ono. Pokud se pokusím změřit, které části Evropy jsou letecky zdokumentované nejméně, tak možná Finsko, sever Británie atd. – prostě chladnější oblasti, kam se méně cestuje i méně létá.

O létání

Jaká letiště na této expedici, resp. jejich dosažení, si nejvíc považuješ a proč?

Asi písečné letiště Barra na stejnojmenném ostrově – je to zcela ojedinělé (zřejmě světově jediné) letiště, kde přistávací dráha je představována mokrým pískem na dně zálivu a přistávat se zde dá jen za odlivu. Nějaké malé letadlo se tam prý dostane tak jednou za měsíc, a tak jsem tam za přistání dostal taky diplom.

Jaké nestandardní letové situace jsi při letech nad Evropou musel řešit?

Já o těch složitějších situacích nerad mluvím i píši. Ty situace jsou obvykle dané nepříznivým počasím. Mlha nebo mraky vás na dlouhé cestě mohou někde prostě překvapit. Když při letu VFR (let za viditelnosti, pozn. red.) najednou přestanete vidět, tak to může být opravdu nepříjemné. Když se k tomu ještě přidá to, že letíte zrovna třeba nad Alpami, kde vám začnou namrzat křídla, což je samo o sobě potenciálně hodně nebezpečné, a navíc vletíte do bouřky, při které vám statická elektřina vypne palubní počítač včetně umělého horizontu, s letadlem drsně mlátí bouřková turbulence a do toho začne kašlat motor, protože zamrzá karburátor, přestane ukazovat rychloměr, protože zamrzne vnější čidlo (Pitotova trubice, pozn. red.) a do čelního skla kabiny začnou bušit kroupy, tak čas ubíhá opravdu hodně pomalu a hlava ztrácí kapacitu to všechno řešit.

Jiří Pruša zdraví čtenáře.

Když pak ale palubní počítač přijde zase k životu, a pilot najednou na 3D mapě vidí, kde může sklesat do údolí a teplejšího vzduchu a přitom se nerozbít o skály, tak sklesá, všechno zamrzlé zase rozmrzne a bouřka zůstane někde za letadlem, tak je to euforický pocit. Ten zážitek vás trochu vyšťaví, ale rychle se z něj stává jen zajímavý příběh a chuť létat to nijak nezkazí.

Je někdy létání vyčerpávající?

Létání miluji, a tak se v letadle cítím vyčerpaný jen zřídka. K vyčerpání, alespoň u mne, ale mohou zásadně přispět drsné turbulence. Když letíte se zadním větrem 100 km/h, který se pod vámi rozbíjí o vysoké hory (Alpy, Pyreneje, marocký Atlas nebo turecký Taurus...), malé letadélko se žene rychlostí nějakých 330 km/h, po kabině volně poletuje všechno, co je neupoutané a každou vteřinu to s letadlem i pilotem hodí pár desítek metrů nahoru nebo dolů, tak po hodině a půl takového zážitku, kdy se ještě snažíte fotit a musíte komunikovat s řízením letového provozu, už si jen přejete, aby to skončilo. Naštěstí netrpím v žádné takové situaci žaludečními problémy, ale cítím se prostě vyčerpaný a už se jen při každém turbulentním nárazu na ten vítr bezmocně zlobím.

Jan Dvořák