Jdeme z toho ven! Jdeme z toho ven! Aneb jak se katapultovat z MiG-23 UB a přežít

Z archivu: Letecké osobnosti - Ján Skladányi 2.     Už od mládí mu přezdívají Bača a není to náhoda. Má za sebou patnáct let služby v MiGu-23 i týdny bačování v horách, jen on a ovce. Na MiG-23 nedá dopustit a říká, že když po listopadu kolegům z NATO ukázali, co dovede, dodatečně je pořádně vyděsili. Ján Skladányi alias Bača přežil svou smrt, podle něj proto, že je dítě štěstěny. Dostal jsem druhou šanci, říká muž, který se jako jediný člověk spolu se svým kolegou úspěšně katapultoval z MiGu-23 UB. Dnes dokončení.

Zpět na úpravyJán Skladányi, Osobnosti čs. letectví, část 2.

Málo jsme se vás báli

Po listopadu se všechno očesávalo, náhradní díly nebyly, všechno, co bylo z Ruska, bylo špatně, chtěli to natáhnout na západní techniku. Když jsme ale se zápaďákama cvičili, tak jsme pořád byli dobří. Dvacet trojka emelka už dělala přepady na velkých rakurzech, což oni neuměli. Jejich lokátory to neuměly vyhodnotit - když to šlo z velkého rakurzu, tak jejich lokátor to vyhodnotil jako stojící cíl, jako mrak, kdežto lokátor emelky to uměl přesně. Navedení probíhalo tak, že se šlo do protivky z přenížení, aby nás cíl neviděl, pak se éro otočilo prudce o 90 stupňů a přesně tam ten cíl byl. A buch buch, pár vteřin a nebylo co řešit. Než se vzpamatovali, bylo po válce. Oni pak říkali, že se nás vždycky báli, ale že teď, když nás poznali zblízka, tak jim došlo, že se báli málo… 

Jdi z toho ven! Jdi z toho ven!

Když Budějovice v devadesátém čtvrtém zrušili, ocitl jsem se v roce 95 v Čáslavi. To bylo slibů, co všechno bude! Jenže my přišli do hotovosti, a tam nebyla okna ani dveře. Zedníci prý nestihli… neskutečné věci. Bobmarďáci nebyli zvyklí, že hotovost je to první, co na letišti je. Když jde hotovost do vzduchu, tak musí všechno stranou. A oni prý: Počkej, ještě tam mám na dvacátým kilometru éro. Ale zvládlo se to.

Fotografie z místa nehody 19. května 1998. Kýlová plocha s již vyjmutým zapisovačem. Zdroj: Letecká badatelna

V Čáslavi jsem zažil něco, co bych nikomu nepřál. Byli jsme vycvičeni až do manévrového vzdušného boje, což je vrchol výcviku. A každým rokem jsme museli dělat KTP, čili kontrolu techniky pilotáže. To se dělalo na úbéčkách (MiG-23 UB, pozn. red.) s dvojím řízením neboli spárkách (cvičná verze příslušného typu).

V květnu v devadesátém osmém přišel velitel letky Roman Jabůrek a říká: mám poslední úbéčko a končí tam záchranný systém. Padák, všechno. A z Ruska už nám nic nedodají, protože naši nic neobjednali. A já mu říkám: - A už jsi viděl, aby ten záchranný systém někdo na úbéčku použil? Já tedy ne. Kdyby tam byla krabice od bot, tak to vyjde nastejno. Jak jsem se rouhal… Jen o pár dní později mi to zachránilo život.

Mjr. v.v. Ján Skladányi

- Narozen: 1955
- Vzdělání:
1970-71 VSOŠL Prešov,
1971-74 VSOŠL Košice,
1974-76 DPŠ (dvouletá pilotní škola) - Košice L-29+L-39, Přerov MiG-21
- Pilotní kariéra:
1976-80 Žatec, 11. slp 3.divize PVOS
1980-94 České Budějovice, 1. slp 3.divize PVOS
1995-2000 Čáslav, 41. základna taktického letectva
- Do výslužby: 31. 12. 2000 v hodnosti majora
- Letouny: Aero L-29, Aero L-39, MiG-21, MiG-23

19. května 1998 kolem půl druhé odpoledne jsme v prostoru od Hlinska na Herálec odstartovali na manévrový vzdušný boj ve dvojici. Já s instruktorem a zástupcem velitele letky Jirkou Karešem, proti nám emelka s Jirkou Bisem. Rozešli jsme se o devadesát stupňů doleva doprava, nějakých třicet vteřin, a točíme proti. Bisák dělal smluvené obranné manévry, já útočné. Já byl o pět set metrů níž, uviděl jsem ho, zahlásil jsem: -Vidím, útočím. On začal obranné manévry, já za ním. Až do té doby, než jsem ho na fotokulomet nafilmoval. A zase jsme šli do skupiny, a zase od sebe a pořád dokola.

Při tom druhém rozcházení jsem ale cítil, že mi éro pod zadkem začíná tak zvláštně vrnět. Úhel náběhu, rychlost, všechno bylo správně, ale cítil jsem, že to není ono. Byli jsme na čtyřech géčkách, tak jsem to už netahal dál, ale Karešák (mjr. Jiří Kareš, pozn. red.), což byl zástupce velitele letky a zároveň instruktor, který mě přezkušoval, to lehce dotáhl. Asi dva milimetry, což na zapisovači bylo o dvě desetiny na 4,2 G.

No a vtedy se to stalo. To jsem zažil souvrat na bedně. Byli jsme asi ve čtyřech kilometrech a z ničeho nic, bez jakéhokoli zásahu, se éro překlonilo z pravé zatáčky do levé a postavilo se kolmo vzhůru. A najednou ticho. Absolutní. Protože jak neobtéká vzduch kolem kabiny, tak je tam absolutní ticho, motor neslyšíš, ten je vzadu.

A teď se to zastavilo v luftě a věřte nevěřte, já v tom tichu najednou uslyšel dva kamarády, kteří se zabili na den přesně před rokem a půl na skoro stejném místě. Oni v půl třetí, my ve dvě hodiny. Půl hodiny rozdíl.

» Přečtěte si také: Piloti se úspěšně katapultovali, MiG-23UB "8325" se zřítil do lesa. Od nehody uplynulo právě dvacet let

A já najednou v tom tichu slyším: - Jdi z toho ven! Jdi z toho ven! Říkám Ďurovi, jdeme z toho ven! A Ďuro: - Počkej, počkej. Přesně takhle probíhal rozhovor těch našich mrtvých kamarádů, protože nám to tehdy pouštěli. Jeden řek podívej, co to dělá, jdeme z toho ven, a druhý řekl ne, ještě počkej. To je problém spárek. A přesně takhle to najednou probíhalo i u nás. Ale dobře, výška kolem čtyři a půl tisíce, dám Karešákovi deset vteřin a pak vystoupím a ať si dělá, co chce… (záchranný systém aktivuje kdokoli z posádky automaticky pro oba její členy pozn. red.)

Fotografie z místa nehody 19. května 1998. Trosky motoru Tumanskij R27F2M. Zdroj: Letecká badatelna Trosky motoru Tumanskij R27F2M. Zdroj: Letecká badatelna

Mezitím éro padlo přes čumák a začalo dělat plochou vývrtku, jako na kolotoči. Koukám, tak dobře. A najednou, z ničeho nic se to éro zastavilo, sklopilo se a začalo se znovu rozbíhat. A zase samo, bez ničeho. Tak si říkám, ještě že jsi za to nezatáhl, éro by přistálo někde na poli a byl bych za troubu. Jako spolužák Stando Pecho v Malackách. Byl na střelbách, klesly mu otáčky, on to vyhodnotil jako vysazení motoru a vystoupil. Jenže éro se chytlo, pokračovalo dál a v klidu a míru sedlo na fotbalovém hřišti. Vyhnulo se topolům za bránou, samo srovnalo a sedlo. A ještě bylo opravitelné. Pak se Stando rok nato stejně zabil. Místo aby v noci v přeháňce letěl na záložní letiště, tak zkoušel doletět podle plánu, a nedoletěl. 

Ale než jsem to domyslel, to éro to udělalo znovu. Zničeho nic se samo postavilo, jenže už nepadlo do ploché vývrtky, ale do ostré strmé vývrtky. Tak bylo jasno, vystupujeme.

Jenže.

Já se na ten manévrovzdušný boj pořádně neukurtoval, abych se mohl otáčet a viděl kolem sebe. Protože když se dostanete do zatáčky a nevidíte protivníka, on udělá manévr, a je za vámi. Tak já si ty popruhy neutáhl, abych viděl za roh, a to se mi málem stalo osudným. Jak jsme se totiž dostali do té strmé vývrtky, tak mě odstředivá síla vytlačila na kabinu a já na ní zůstal viset a nemohl dosáhnout mezi nohy na madla pro vystřelení. Pár centimetrů mě chybělo.

» První díl povídání s Jánem Skladányim si můžete přečíst zde: Jak jsem málem jako jediný na světě sestřelil SR-71 aneb můj život s třiadvacítkou.

A teď jste jak ve ždímačce. Říkám si, je to v řiti. Ďuro už taky řval: - Jdeme ven! Jdeme ven!, jenže já věděl, že on za to nezatáhne, a já to mám daleko. A už jsme jeli. Co vteřina, to dvě sta metrů.  Zahučeli jsme do mraků, je to v háji. Ale pak jsem to nějakou silou, nevím, jakou, nakonec nějak chytl za roh kabiny, přitáhl se k tomu madlu, zmáčknul, odjistil a vyrval jsem to. A teď to byl fofr. Jedno kopnutí od pyropatrony, která vynese sedačku nad kabinu, aby když se zapálí raketový motor, vás to nesežehlo, a druhá rána už nahoře, raketový motor. Buch buch a jste na padáku. Je to strašně rychlé. 

Čtyři kilometry přežiju, a zabiju se deset metrů nad zemí?

Kouknu na hodinky, za dvě minuty dvě, říkám, slušný mezičas, na večeři su doma. Šáhnu do kapsy, jestli jsem neztratil klíče, jsou tam, dobré. Tak tam visím jak pytel hnoja, madla v ruce, ty nikomu nedám, ale furt v mraku. Do frasa, co je?!

Asi jsem tam chytl nějaký stoupák, protože když jsem pak z mraku vypadl, vidím pod sebou, že Karešák už přistává na poli a já jsem ještě ve dvou tisících. A najednou takový zvláštní perfiferní pocit. Otočím se a přímo proti mně Bisák s tou emelkou. Takhle. Co teď? Mám se odpojit, nebo co? To nevíš, prostě nevíš.

Tyto úlomky na místě nehody našel ještě v roce 2017 Pavel Krejčí z Letecké badatelny. Zdroj: Letecká badatelna

Tak mi hlavou běží, to je konec, mějte se tu. Naštěstí ten padák měl na sobě oranžové pruhy a Jirka ten oranžový pruh v poslední chvíli zaregistroval, protože jinak koukal na zem, jak nás hledal. Tak za to zarval, ale to vám říkám, tak velkou dvacet trojku jsem v životě neviděl.

A za ní vichr, hnalo mě to do lesa. Kurňa, aspoň do toho průseku, kdybych se trefil. Tak zatáhnu za popruh a padák se v tom větru začal překlápět do horizontu. Vidím, že tudy cesta nevede a nechal jsem toho. A pořád mě to hnalo do toho lesa. Ajaj, to bude bolet, to bude rána…

Udělal jsem se nejmenším človíčkem na celým světě, zabalil se do kuličky a už to začalo. Jak v mlátičce. Bum bum, buch buch, z jednoho stromu na druhý, větev tam, větev sem, takhle si mě to tam popřehazovalo, to byla bolest! Pak to začalo přibržďovat, koukám, kde se chytnu, a než jsem se rozkoukal, visím na smrku deset metrů nad zemí a na další smrk to mám taky deset metrů. Padák se chytl za špičku, ta se ohnula a já visel v luftě.

Legendy čs. letectví

Přečtěte si povídání i s dalšími osobnostmi čs. letectví: Oldřichem Pelčákem, Václavem Vaškem, Josefem Pavlíkem a dalšími.

Tak tam visím, a vtom křup a za chvíli zase křup. Teď se to urve a je po mě. Čtyři kilometry přežiju a zabiju se v deseti metrech? Tak jsem se opatrně rozhoupal a zkoušel se chytat větví kolem. Jedna větvička – malá. Druhá větvička – suchá. Pak jsem chytil teňučkou zelenou větvičku a ta to vydržela. Přitáhl jsem se, odkurtoval, slezl dolů, a už tam na mě čekal hajný s autem. A prý, jestli něco potřebuju. - Padák, povídám. Tak on vytáhl z kufru motorovou pilu a smrk sundal.

Éro si mezitím v poklidu hořelo v lese, naštěstí se nikomu nic nestalo. Vojáci to pak všechno posbírali, odvezli na letiště, tak jim říkám, až to skončíte, já si pro nějaký věci přijdu na památku. Tak mám doma sedačku, kus kabiny a pár plechů. A ty madla, samozřejmě. 

Druhá šance

Nejhorší byla ta chvíle, kdy jsem se ocitl vytažený na té kabině, to jsem si myslel, že je konec. Ale jinak to v té chvíli řešíte jen racionálně, na nic jiného není čas. Jirka Kareš až po letech ve slabé chvilce přiznal, že jsem mu zachránil život. Do té doby tvrdil, že on by to vybral. On má někdy ramena přes celý záda.

Jsem rád, že jsem dostal druhou šanci. A vždycky když jedu kolem Herálce, zajdu k pomníčku kamarádů, protože mi zachránili život. 

Pak se roztočil klasický kolotoč, výslechy, ÚLZ, krev, všechno možné. Vyšetřování šlo nakonec do ztracena. Obvinili nás z obecného ohrožení, pak případ prý pro nedostatek důkazů zastavili. Vyčíslená zbytková škoda byla asi sedm a půl milionu. Jen jsem doufal, že mi to nedají k náhradě. Nedali. 

Když kecá, tak mu řeknu, že kecá. Generál negenerál  

Ještě jsem pak lítal dál, ale to už dvacet trojky skončily, protože nebylo úbéčko, to poslední jsem poslal do toho lesa. Pak jsem lítal ještě třicet devítky (Aero L-39, pozn. red.) a čekalo se na Alcy (Aero L-159, pozn. red.). Tenkrát přišel Klíma (gen. Ladislav Klíma, velitel Vzdušných sil ČR, pozn. red.) a začal slibovat, že do podzimu máme šest mašin.

Já se přihlásil a říkám, pane generále, co nám to tady věšíte na nos za nesmysly, protože jsem věděl, že jsou s tím problémy, a že to bude trvat ještě nejmíň rok. Tak tam začal vyskakovat a já šel na kobereček k veliteli. Říkám mu: - Víš že nemám rád, když někdo trepe. -Ano, ale nemožeš odmlouvat generálovi. - A co bych nemohl! Když kecá, tak mu řeknu, že kecá, no. Když on jako velitel letectva nemá takový informace jak já, tak ať se jde zahrabat, nemá tam co dělat. 

Ján Skladányi předvádí, že jeho alter ego Bača to s valaškou opravdu umí - zde s ní právě otevřel láhev šampusu.

Do důchodu má jít člověk mladý

A pak se to v jedné chvíli v mém životě nějak zachrmlalo, plno věcí jsem přehodnotil, zjistil jsem, že chci spoustu věcí dělat jinak, žít svůj život. Někdo si může myslet, že jsem sobec, ale ať. Koupil jsem si chalupu na samotě a žiju krásný, úžasný, spokojený život.

Ostatně, ten domeček jsem si vyhlídl už dávno při jednom letu. Letím a koukám dolů, a tam domek na samotě u lesa, hotová idyla. Po letech jsem zjistil, že je na prodej. A zrovna, když jsem život převracel naruby. Zase to moje štěstí.

V roce 2000 začaly ty Alcy opravdu chodit a čekalo se i na Gripeny, ale já už na to byla starý. Nabídli mi, jestli bych nechtěl jít na L-39 do Náměšti, ale odmítl jsem to. Jenže já už byl letecký kmet, bylo mi pětačtyřicet (*1955, pozn. red.), tak jsem šel do důchodu. Do důchodu má člověk jít totiž mladý, aby si ho užil.

Občas se mi o lítání ještě zdálo, ale zjistil jsem, že se bez něj dá žít. Čtyři roky jsem žil na samotě s ovcemi a bylo mi úžasně. Pak jednou dcera přijela domů ze školy a říká, tati jdi už do práce, nebo se s tebou nebude dát vydržet. Měla pravdu. Nakupovat jsem chodil jednou za čtrnáct dní, abych se lidem vyhnul, ztrácel jsem pojem o světě. Tak šel jsem šel do úklidové firmy jezdit třikrát týdně s úklidovým vozíkem. A byl jsem zase spokojený. Akorát, že když jsem přitáhl, tak to nelítlo a občas jsem za tím usnul.

Vzpomínání Jana Skladányiho v kokpitu MiG-23 ML zaznamenal Jan Dvořák

Foto: Jan Dvořák a archiv Jána Skladányiho

Děkujeme Leteckému muzeu Kbely za ochotnou spolupráci. 

Děkujeme Pavlu Krejčímu z Letecké badatelny za fotografie z nehody.