Svět letecké dopravy: zábavní systémy pro dlouhý let

29.1.2019

Svět letecké dopravy, díl dvacátý čtvrtý První pokusy zkrátit cestujícím dlouhou chvíli během dálkových letů alespoň promítáním videoprogramů se objevily v šedesátých letech, ale tehdy šlo v podstatě jen o instalaci projektoru, který promítal film na plátno u stropu uličky v přední části kabiny cestujících. Jak se nabídka zpestření pobytu na palubě vyvíjela dál?

Masově se „kino“ v letadlech rozšířilo s nástupem širokotrupých letadel v sedmdesátých letech a od té doby se nabídka zábavy na palubě i díky rozvoji elektroniky a komunikačních technologií rozvinula do podoby velmi důležité součásti palubního produktu nejen v dálkových, ale postupně i střednětraťových letadlech s velkým potenciálem dodatečných výnosů letecké společnosti díky reklamě nebo později i možnosti online nákupů.

Základem zůstává nabídka palubního videa. Zde můžeme podle stupně vybavení letadla a možností ovládání cestujícími rozlišit následující typy.

Centrální

Jedná se o jednu nebo více obrazovek umístěných zpočátku pevně pod stropem uličky kabiny, později spíše vyklápěných z podhledů stropu či odkládacích schránek na příruční zavazadla nad hlavami cestujících. Všem cestujícím v kabině je promítán jednotný program, který cestující nemohou nijak ovlivnit.

Jednodušší systémy nemají ani zvuk (resp. může být využíván zvuk pouze z centrálních reproduktorů používaných pro palubní hlášení posádky), dalším stupněm vývoje byla možnost připojit sluchátka zapůjčená palubním personálem do konektorů v každé sedačce (je třeba si uvědomit, že instalace elektrických rozvodů do každého sedadla je s ohledem na náročnost jak při montáži, tak zejména při schvalovacím a certifikačním procesu už poměrně finančně náročná, zejména pokud se provádí až dodatečně do staršího letadla nebo pokud se mění počet míst v kabině).

Je pravdou, že teprve možnost připojení sluchátek uvolnila cestu k promítání plnohodnotných filmů – s ohledem na snahu nerušit zvukem cestující, kteří o palubní projekci nemají zájem, je bez sluchátek možné nabízet pouze takovou videoprojekci, u níž není zvuk kriticky důležitý (němé grotesky, skeče, dokumenty opatřené titulky, propagační videa přímo připravená pro projekci bez zvuku a v pozdější době třeba přehled základních údajů o probíhajícím letu – např. letová výška, rychlost, vzdálenost a čas od startu nebo do přistání apod. spolu s polohou letadla na mapě, tedy tzv. airshow, případně záběry z vestavěných kamer snímajících prostor před letadlem nebo pod ním).

Určitým mezistupněm v „ozvučení“ projekce byl rozvod zvuku zvukovody až do sedaček, kde k nim bylo možné připojit trubičky vedoucí až do jednoduchých sluchátek – paradoxně šlo o jednodušší a levnější řešení, než představují klasická elektrická sluchátka. Centrální systémy palubní zábavy byly z dálkových linek zhruba od přelomu století víceméně vytlačeny, nicméně u letadel pro krátké a střední tratě, do kterých systémy zábavy na palubě postupně pronikají ve větší míře po roce 1990, jsou centrální systémy s plochými monitory vyklápěnými ze stropu umístěnými po obou stranách kabiny každou 3. až 4. řadu sedaček a zpravidla bez individuálních sluchátek stále nejrozšířenější. Za předpokladu, že je zajištěna viditelnost videoprojekce z každého sedadla v kabině, lze formou instruktážního videa nahradit i povinnou demonstraci bezpečnostních úkonů, kterou by jinak musel klasicky provádět palubní personál.

Centrální s individuálním zvukem

Toto je v podstatě jen další stupeň předchozího, nejjednoduššího systému. Pokud již byly do každého sedadla přivedeny kabely pro připojení sluchátek, je technicky jednoduché s minimem dalších investic rozšířit možnost volby zdroje zvuku na více variant dle volby samotného cestujícího. Vznikl tak prostor nabídnout cestujícím jednak výběr z více jazykových mutací k dosud centrálně promítanému videu, nebo několik audio kanálů zaměřených na různé hudební žánry. Samozřejmě to s sebou nese nutnost vybavit palubní systém letadla zařízením pro přehrávání zvuku v každém z kanálů (u audio programů zpravidla v nekonečné smyčce) a řídícím systémem pro distribuci zvuku do každého sedadla dle volby jednotlivých cestujících.

Individuální video s centrálním zdrojem programu

Oproti předchozímu systému je zde hlavní „revolucí“ instalace individuálních monitorů pro sledování videa pro každého cestujícího (buď do zadní strany opěradla sedačky před cestujícím či u prvních řad do přední stěny kabiny, nebo u vyšších přepravních tříd montáž monitorů vyklápěných zpravidla z loketních opěrek sedadel). Systém palubní zábavy letadla pak paralelně přehrává nejen několik kanálů zvuku jako v předchozím případě, ale i několik kanálů videa. Cestující si tak může ze svého sedadla navolit i videoprojekci, kterou chce na svém monitoru sledovat s tím, že daný program ale běží pro celé letadlo v daném okamžiku stejně (tzn. nelze si individuálně přepnout např. na začátek filmu – je třeba počkat až na jeho příští projekci, protože dopravci zpravidla nabízí na jednom kanálu jeden film během letu několikrát za sebou ve smyčce).

Plně individuální video i audio program dle volby cestujícího

Odstraňuje poslední z nevýhod předchozího systému, kdy kromě volby „co chce cestující vidět“ si může určit i „kdy to chce vidět“, včetně možností opakování či přeskakování určitých pasáží apod. (tzv. princip „video on demand“). První formou tohoto systému byla instalace videopřehrávačů přímo do sedadel nejvyšších tříd, přičemž cestující si pro daný let zapůjčil od palubního personálu videokazetu s požadovaným filmem (primitivnější podobou téhož bylo zapůjčení přenosných videopřehrávačů na baterie s monitorem a výstupem do sluchátek spolu se zvoleným titulem na kazetě, praktikované některými dopravci).

S nástupem digitalizace audio i video programů spolu s rozvojem paměťových médií, datových přenosů a obecně elektroniky pak bylo možné vybavit každé sedadlo vedle monitoru i systémem pro stažení požadovaného programu z centrální „knihovny“ či videotéky na palubě a následné přehrání přesně dle požadavku cestujícího, přičemž tyto systémy jsou dnes již natolik dostupné, že princip „video on demand“ postupně pronikl i do ekonomické třídy. Složitější ovládání takových systémů si vynutilo nejprve instalaci ovladačů podobných dálkovému ovládání televizoru a dnes se stává standardem ovládání přes dotykový displej monitoru.

Internet

Dalším logickým krokem je snaha umožnit cestujícím přístup na internet. To lze realizovat v zásadě dvěma odlišnými cestami – buď „po drátě“ s využitím vestavěného plně individuálního systému zábavy na palubě (viz předchozí odstavec), případně připojením notebooku cestujícího k síti na palubě letadla prostřednictvím ethernetového konektoru v sedadle, nebo vytvořením palubní bezdrátové sítě dle standardu Wi-Fi, k níž může cestující připojit jakékoli vlastní zařízení (notebook, tablet nebo chytrý telefon).

Problémem zůstává, jak zajistit internetové připojení s dostatečnou přenosovou rychlostí a kapacitou odpovídající předpokládanému počtu připojených cestujících pro samotné letadlo: běžné připojení přes pozemní vysílače mobilních operátorů nepřipadá v úvahu (omezený vertikální dosah a úplná absence signálu nad mořem a neobydlenými oblastmi, problémy s vysokou rychlostí letadla a v neposlední řadě obchodně smluvní problémy vlivem provozu letadla nad územím více zemí).

Dnes již celkem běžná standardní satelitní komunikace (SATCOM) nebo systém pro on-line přenos základních údajů o stavu letadla během letu prostřednictvím VHF datového přenosu přes pozemní síť i satelity (ACARS – Aircraft Communication Addressing and Reporting System) jsou limitovány množstvím přenesených dat na úroveň kvality prvních vytáčených spojení, a proto zatím nezbývá jiné řešení než přenos prostřednictvím komerčních sítí navržených speciálně pro umožnění internetového připojení několika desítek až stovek cestujících daného letadla.

Webový seriál Svět letecké dopravy obsahuje pouze výňatky z knihy Svět letecké dopravy II. K plnému pochopení problematiky poslouží pouze tato kniha jako celek. Je to jediná kniha na trhu, která se věnuje letecké dopravě tak globálně a podrobně. Využívá ji řada vysokých škol jako hlavní učebnici oborů letecké dopravy i mnoho firem pro doplnění vzdělání svých zaměstnanců. Poslouží ale i všem, kdo se o létání zajímají.
Objednat si ji můžete v našem e-shopu.

V roce 2015 byla k dispozici jednak síť Gogo, která od roku 2006 zatím pokryla prostřednictvím přenosů přes pozemní stanice většinu území USA a Kanady, jednak vznikají a rozvíjejí se poskytovatelé připojení na bázi vlastních satelitů (např. Panasonic Avionics nebo již zmíněná firma Gogo). Tím se postupně rozšiřuje oblast pokrytí spojením s přenosovou rychlostí garantovanou v řádu desítek megabitů za sekundu na připojené letadlo – což je dostatečné pro běžné surfování velké části cestujících po internetu, přičemž datově náročnější operace jako streamování videa jsou přímo poskytovatelem spojení blokovány.

Provozovatel letadla, který tímto způsobem umožňuje svým cestujícím internetové připojení za letu, pochopitelně za přenos dat do letadla platí na základě smlouvy s poskytovatelem datových přenosů. V každém případě palubní Wi-Fi připojení umožňuje poměrně flexibilně rozvíjet i nabídku vlastního programu nabízeného dopravcem (filmy, videa, audio programy, informace, reklamy, palubní nákupní portál apod.) pro přehrání v bezdrátově připojeném zařízení samotného cestujícího – v tomto případě je totiž zdrojem dat palubní portál letadla, odpadá tedy limit kvality internetového připojení celého letadla a nabídku je možno velmi operativně měnit bez nutnosti dalších investic do koncových terminálů v každém sedadle či dokonce bez jejich zástavby.

Díky tomu se s poměrně sofistikovanými systémy zábavy na palubě, včetně připojení k internetu, prostřednictvím vlastních bezdrátových zařízení samotných cestujících můžeme setkat i na kratších linkách ve střednětraťových letadlech – v Evropě je průkopníkem norská společnost Norwegian Air Shuttle, kterou přitom na základě většiny atributů jejího produktu řadíme mezi nízkonákladové dopravce.

Závěr

Systémy zábavy na palubě, vyvíjené původně s cílem zpříjemnit cestujícím zejména dálkové lety, se postupně vyvinuly v samostatný dílčí obor činnosti v letecké dopravě, v němž vedle leteckých společností participuje celá řada specializovaných dodavatelů palubních systémů, nabízených programů (jejich výroby či ošetření nezbytných autorských práv), datových přenosů či dalších služeb. Je zde také velký potenciál dodatečných výnosů pro letecké společnosti jak případným zpoplatněním poskytovaných služeb (zapůjčení např. sluchátek, zpřístupnění příslušných částí programové nabídky), tak provozem nákupního portálu s nabídkou zboží (dle možností i bezcelně, objednané zboží je následně cestujícímu doručeno podobně jako u internetových obchodů), případně výnosem z poskytnutého reklamního prostoru zařazeného do programů dopravce.

Paradoxně spíše jako „vedlejší efekt“ rozvoje systémů zábavy na palubě se objevila i možnost pracovat na počítači během letu – v dálkových letadlech je dnes standardem ve všech přepravních třídách i možnost připojení nabíječek k elektronice přímo u sedadla. Naopak slepou uličkou se ukázala nabídka možnosti telefonování z paluby letadla, ačkoli do zajištění této služby investovali někteří dopravci nemalé prostředky (jak do zástavby telefonů do sedadel cestujících ve vyšších třídách, tak do technického zajištění komunikace) – nákladné hovory byly cestujícími uskutečňovány sporadicky a ještě spíše z recese než ze skutečné potřeby; navíc dnes je možné u letadel vybavených internetovým připojením uskutečnit i telefonické hovory přes webové rozhraní služeb jako Skype nebo Viber.

Když se vrátíme ještě i k předchozí kapitole tohto seriálu, lze konstatovat, že s výjimkou vyšších přepravních tříd jsme v oblasti komfortu a zábavy na palubě svědky následujících trendů prakticky u všech typů dopravců (ačkoli iniciátorem těchto trendů byl převážně rozvoj low cost aerolinií):

hledání cest k maximalizaci počtu sedaček při zachování stále ještě akceptovatelné míry komfortu (přičemž tato „hranice akceptovatelnosti“ se každopádně snižuje vlivem toho, že pod ekonomickým tlakem jdou touto cestou všichni)
omezení nabídky občerstvení za letu či jeho zpoplatnění
a naopak s ohledem na zmíněný potenciál dodatečných výnosů investice do systémů zábavy na palubě včetně nákupního portálu, internetového připojení s palubní Wi-Fi sítí apod.

Jiří Žežula