První a poslední let „Smrkové husy“

2. listopadu 1947 se v přístavu v Los Angeles vznesl do vzduchu ke svému prvnímu a poslednímu letu jediný dohotovený exemplář obřího dopravního létajícího člunu Hughes H-4 Hercules, který je však dodnes znám spíše pod svou přezdívkou „Spruce Goose“, tedy „Smrková husa“.

Hughes Aircraft H-4 Hercules při svém prvním a posledním letu

Letoun s plným názvem Hughes Aircraft Company H-4 Hercules byl, stejně jako všechny ostatní letadla pocházející z hlavy výstředního miliardáře a leteckého vizionáře Howarda Hughese, výjimečným strojem. Novináři dali obřímu letounu přezdívku „Smrková husa“ díky jeho celodřevěné a přitom velmi lehké konstrukci. Použití dřeva jako převažujícího materiálu si stejně jako v případě slavného britského Mosquita nebo některých ruských stíhacích strojů vynutila potřeba šetřit strategicky potřebné lehké hliníkové slitiny.

H-4 Hercules na hladině přístavu v Los Angeles

Pozadí jeho vzniku je spojeno s válečnou situací v prvních (z hlediska Spojených států) válečných létech, kdy bylo zřejmé, že jakýkoliv přesun vojsk a materiálu přes Atlantik do Evropy bude možný jen za cenu velkých ztrát způsobovaných velmi nebezpečnými německými ponorkami. Cesta vzduchem se nabízela, ale nebylo k dispozici letadlo, které by mělo vhodnou transportní kapacitu.

Howard  Hughes přišel společně s průmyslníkem Henrym J. Kaiserem, loďařským magnátem, s myšlenkou postavit obří létající čluny, které by přepravu zajistily. Jejich původní projekt, hydroplán s typovým označením HK-1 měl být schopen přepravit náklad o hmotnosti až 68 tun, což odpovídalo hmotnosti například dvou tanků M4 Sherman nebo až 750 plně vybavených vojáků. Rozpětí křídel mělo být takřka 100 metrů, a délka letadla pak 66 metrů.

Howard Hughes v kokpitu letounu H-4 Hercules dne 6. listopadu 1947 při rozhovoru pro časopis LIFE. Foto: J.R.Eyerman/LIFE-Magazine

Přípravné fáze projektu se však protahovaly natolik, že stavba prvního exempláře začala až šestnáct měsíců po podepsání smlouvy. Další průtahy, které Kaiser dával za vinu jak proslulému Hughesovu perfekcionismu, tak problémům s přidělením strategických surovin pro stavbu (původní HK-1 měl mít drak z lehkých slitin), však loďaře znechutily natolik, že od projektu ustoupil. Navíc se už tehdy začalo ukazovat, že problém s německými ponorkami se zřejmě podaří vyřešit a potřeba vzdušné přepravy poklesla.

H-4 Hercules pojíždí po hladině zálivu dne 2. listopadu 1947

Hughes se však nehodlal vzdát a vyjednal si další kontrakt, podle kterého měl vzniknou nový letoun stejné koncepce, ale postavený převážně ze dřeva. Létající člun, který nesl nově označení H-4 Hercules vznikal v přístavu v Los Angeles a díky Hughesovu přístupu se práce opět vlekly. Nakonec byl stroj dokončen až v roce 1947, dva roky po skončení války, navíc v době, kdy byl Howard Hughes vyšetřován kongresem.

H-4 Hercules se rozjíždí ke vzletu dne 2. listopadu 1947

Šlo o stroj úctyhodných rozměrů i vypočtených parametrů. H-4 měl délku 66,650 metrů, rozpětí 97,815 metrů a výšku 24,181 metrů. Vypočtená maximální vzletová hmotnost Herculesu činila 181,437 kilogramů. Letoun pohánělo osm vzduchem chlazených hvězdicových přeplňovaných motorů Pratt & Whitney Wasp Major VSB11-G (R-4360-4A) s 28 válci ve čtyřech řadách o celkovém objemu 71, 489 litrů.

 
Howard Hughes manévruje s H-4 Herculesem před zahájením vzletu

Celý projekt se po válce stal trnem v oku řadě politiků, Hughesových nepřátel a konkurentů, což vedlo i k výše zmíněnému vyšetřování, během kterého byl Hughes obviněn mimo jiné i z toho, že letoun neměl nikdy vzlétnout a byl pouze zástěrkou pro čerpání peněz. Hughes rozhodnutý dokázat oprávněnost a reálnost projektu nakonec 2. listopadu s letounem z hladiny přístavu v Los Angeles vzlétl, přičemž urazil vzdálenost zhruba 1,6 km rychlostí 217 km/h. Létající člun přitom neopustil oblast působení přízemního efektu. Jak se ukázalo, šlo o první a poslední let „Smrkové husy“. Na vině však nebyly vlastnosti stroje, ale prostý fakt, že armáda už neměla pro stroj využití a Hughes nehodlal další lety financovat ze svého. Letoun byl však přesunut do klimatizovaného hangáru a tam pečlivě ošetřován. Dlouho zůstával v kalifornském Long Beach až byl nakonec definitivně přesunut do leteckého muzea Evergreen Aviation Museum v oregonském McMinnville, kde můžeme tento výjimečný stroj obdivovat dodnes.

Text: Michal Beran