12.2.2019
Svět letecké dopravy, díl dvacátý šestý Bezpečnost letecké dopravy je kromě jiného zásadně ovlivněna stavem letadlového parku, a tedy přístupem vlastníka, resp. provozovatele k údržbě letadel.
Letecká doprava je spojená s potenciálně většími riziky než ostatní druhy dopravy, a to nejen s riziky pro letadlo, jeho posádku, cestující a náklad, ale i s riziky pro okolí – tzv. třetí strany (např. riziko škod na zemi v důsledku havárie letadla). Proto je v letectví všeobecně mnohem větší tlak na eliminaci pravděpodobnosti naplnění rizik na co nejnižší "přijatelnou" úroveň (zcela odstranit rizika zpravidla není možné) u všech oblastí majících přímou vazbu na provoz letadel.
Pro dopravní letadla to znamená, že jednak musí být zkonstruována tak, aby vyhovovala mezinárodním i příslušným národním předpisům ohledně bezpečnosti a spolehlivosti a dále, že těmto průběžně aktualizovaným požadavkům musí vyhovovat po celou dobu provozu letounu. To už samozřejmě nemůže být plně pod kontrolou výrobce, a proto zde platí princip sdílené odpovědnosti mezi výrobcem, majitelem a provozovatelem letadla.
Konkrétní letadlo může být připuštěno do provozu pouze na základě tzv. certifikátu letové způsobilosti (Certificate of Airworthiness), jehož získání a udržení je podmíněno platným schválením provozu daného typu letadla v domovské zemi provozovatele (certifikace typu) a předložením dokladů o provedení předepsané údržby letadla (Osvědčení o provedení kontroly letové způsobilosti = Airworthiness Review Certificate, ARC).
Dnešní dopravní letadla jsou konstruována podle filozofie "bezpečná při poruše" (Fail Safe), což znamená, že všechny důležité části a systémy letadla jsou buď zálohovány (někdy i několikanásobně), nebo jsou zpracovány postupy, jak dokončit let i v případě poruchy. Pravděpodobnost vzniku poruchy vychází z modelu spolehlivosti, zpracovaného výrobcem jako součást procesu typové certifikace letadla a je dána konstrukčním řešením, způsobem namáhání a stavem opotřebení všech částí, které se mohou podílet na vzniku dané poruchy. Smyslem údržby je udržet pravděpodobnost vzniku technické závady, kombinace závad či řetězu závad, které by mohly vést k nehodě letadla, pod předepsanou úrovní.
Stupeň opotřebení jednotlivých částí letadla během provozu se odvíjí v zásadě od tří druhů namáhání či jejich vzájemné kombinace:
Pro jednotlivé součásti i konstrukční skupiny a celky letadla mohou nastat v zásadě tři případy vedoucí k závadě:
Výrobce letadla a výrobce motorů, případně výrobci dalších částí nebo celků letadla pak stanoví přesný postup, kdy se má co na letadle kontrolovat či měnit, jaké jsou tolerované míry opotřebení a jak v návaznosti na zjištěné míry opotřebení dále postupovat. Aby byly prostoje letadla kvůli údržbě co nejmenší, jsou jednotlivé předepsané práce a kontroly sdruženy do větších skupin (tzv. checků), které zohledňují i praktická hlediska (např. při příležitosti rozebrání či odkrytování určité části letadla provedení i činností, které by sice mohly být provedeny později, ovšem za cenu opětovného rozebrání dané části letounu). Výsledkem je kompletní program údržby letadla.
Špičkovým poskytovatelem služeb v oblasti údržby letadel je společnost Czech Airlines Technics, která sídlí na Letišti Václava Havla Praha. Foto: CSAT
Programy údržby různých typů letadel se výrazně liší podle jejich složitosti a podmínek, pro které bylo letadlo navrženo nebo v jakých je skutečně provozováno. Navíc může existovat více schválených typů programu údržby pro stejný typ letadla, optimalizovaných pro odlišné způsoby využívání letadla různými provozovateli (obvykle je pro volbu programu údržby rozhodující očekávané denní či roční využití letadla v nalétaných hodinách a poměr počtu letových hodin a cyklů – tzv. „hour/cycle ratio“). Společným prvkem většiny programů údržby dopravních letadel jsou však následující základní úrovně prováděné údržby:
Některé části letadla se udržují relativně samostatně dle svého vlastního programu údržby (typicky motory letadla, podvozek a u vrtulových letadel vrtule). Pro nejvyšší stupeň – generální opravu – se používá termín „shop visit“ a celky se k jejímu provedení posílají do specializovaných firem či přímo k jejich výrobci.
Součástí programu údržby je i postup, jak udržet letadlo v provozuschopném stavu i v době, kdy není dlouhodobě využíváno – tzv. parkovací režim, kdy je letadlo zakonzervováno a provádí se pouze činnosti zabraňující např. negativnímu působení vlhkosti, povětrnostních vlivů apod.
K udržení provozuschopnosti letadla v souladu s aktuálně platnými předpisy je nutné kromě dodržování programu údržby provádět i všechny předepsané modifikace, které si vyžaduje buď odstraňování případných nedostatků daného typu letadla, odhalených až během jeho provozu, nebo zvýšení úrovně bezpečnosti na základě nových požadavků obecně platných pro všechna podobná letadla. V každém případě se takové modifikace realizují výhradně podle prováděcí dokumentace připravené výrobcem a schválené příslušnými úřady.
Provozuschopnost letadla je primárním zájmem jeho vlastníka, který odpovědnost za její zachování přenáší na provozovatele letadla (pokud jím není přímo vlastník). V každém případě musí provozovatel zajistit, že letadlo je po celou dobu obsluhováno výhradně jeho vlastním nebo jím autorizovaným patřičně kvalifikovaným personálem (posádky, technici a pozemní odbavení letadla), že jsou na něm prováděny všechny práce a kontroly v termínech požadovaných schváleným programem údržby a že je po celou dobu v tzv. řízeném režimu, kdy jakákoli údržba, oprava či modifikace je řádně zdokumentována, aby bylo jasné, že všechny práce na letadle prováděly výhradně k tomu oprávněné osoby s využitím schválených dílů s prokazatelným původem. Jinými slovy – že má provozovatel po celou dobu provozu letadlo plně pod svou kontrolou.
Jiří Žežula
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »