12.3.2019
Svět letecké dopravy, díl třicátý Letadlovou techniku daného dopravce lze posuzovat podle celé řady kritérií, z nichž nejvýznamnější jsou například průměrný věk letadel, skladba flotily, úroveň péče o letadla včetně údržby apod.
Ačkoli technická životnost dnešních dopravních letadel za předpokladu správně prováděné údržby a obsluhy přesahuje 30 let a letadla se stále častěji vyřazují z jiných důvodů, než je vyčerpání technické životnosti, je nízké stáří letadel považováno za předpoklad bezpečnosti a spolehlivosti.
Laická veřejnost má navíc tendenci srovnávat letadla s automobily (s přirozeným požadavkem na vyšší bezpečnost u letadel) a tudíž letadla starší 10 let vnímá již značně negativně, ačkoli k tomu není žádný racionální technický důvod (už proto, že na rozdíl od automobilů probíhá provoz i údržba letadel neustále ve velmi sledovaném a regulovaném prostředí).
Nízký věk letadel také svědčí o finanční síle dopravce, který si může dovolit pořizovat novou techniku. Za velmi dobrou hodnotu lze považovat průměrné stáří letadel do 5 let, ačkoli třeba u dálkových letadel, která mnohem méně mění provozovatele, je taková hodnota i pro renomované společnosti velmi těžko dosažitelná.
Někdy je udržování nízkého věku letadel přímo součástí strategie leteckých dopravců – třeba největší nízkonákladové aerolinie provozují výhradně nová střednětraťová letadla do první technické kontroly vyššího stupně, jejíž provedení využijí jako příležitost přenechat letouny dalšímu provozovateli a pořídit si místo nich nové.
Jde o strategii kapitálově nesmírně náročnou, zároveň však tito dopravci zpravidla nemusí řešit technické problémy pramenící z opotřebení letadel či jejich požadované modifikace a značná část finančních prostředků investovaných do nových letadel se zase rychle vrací díky schopnosti prodat původní, stále velmi mladá letadla za poměrně vysoké ceny (například Ryanair nebo easyJet tak do značné míry působí v roli překupníků letadel, přičemž díky objemu, v jakém transakce s letadly realizují, dostávají velmi zajímavé slevy na nové letouny od výrobců, ačkoli jim svým počínáním do jisté míry vlastně kazí trh).
Unifikace letadlového parku umožňuje zeštíhlit organizaci leteckého dopravce a zredukovat požadavky na potřebný počet létajícího i pozemního personálu a jeho výcvik, snížit náklady na údržbu, udržet vysokou míru provozní spolehlivosti a flexibility v řešení nepravidelností a v konečném důsledku vytváří i předpoklad dosažení vyšší úrovně bezpečnosti díky všem zmíněným zjednodušením. Optimální je v každé kategorii letadel (resp. pro každou kombinaci požadované kapacity a doletu) využívat pouze jeden typ letadla a ještě nejlépe takový, který je alespoň částečně technicky shodný s dalšími typy ve flotile dopravce či s nimi sdílí aspoň některé prvky.
Největší dopravci tak někdy z nejrůznějších důvodů současně pořizují a provozují i více typů stejného určení – vždy však ve velkých flotilách, roztříštěnost flotily projevující se provozem méně než 4–5 letadel stejného typu u společnosti provozující více typů letadel je každopádně ekonomicky neobhajitelná.
Dílčím kritériem je schopnost dopravce udržet i v rámci flotily jednoho typu letadla co nejméně verzí, konfigurací apod. – například rozdílné počty sedaček v letadlech stejného typu opět komplikují provoz dopravce a potenciálně mu zvyšují náklady (samozřejmě, ve větších flotilách si toto lze dovolit s cílem lépe se přizpůsobit konkrétním požadavkům části obsluhovaného trhu – vždy totiž platí, že univerzálnost a unifikace vede zároveň ke kompromisům, ekonomická hranice pro zavedení více verzí letadla téhož typu je opět zhruba od 5 letadel výše).
Čisté a udržované letadlo, s uklizeným a upraveným interiérem a funkčním vybavením viditelným pro cestující (případně obsluhující personál) – např. sedačky, stolky, područky, fungující inflight entertainment – evokuje samozřejmě dojem řádně prováděné údržby a tím i bezpečnosti a solidnosti dopravce. Nutno podotknout, že dobrý vnější vzhled letadla vlivem např. nového laku spolu s pozitivním dojmem z kabiny v důsledku repasovaného interiéru může účinně zakrýt např. vysoký věk letadla, který si většina řadových zákazníků nedokáže zjistit.
Jak bylo řečeno v kapitole 3.4.1, údržba dopravních letadel je ve vyspělých zemích vysoce regulovanou činností probíhající dle předem schválených přísných pravidel s propracovaným systémem kontroly, takže i subjektivně špatně vypadající letadlo (např. vlivem starého laku nebo znečištění) provozovatele ze zemí EU, USA apod. bude s největší pravděpodobností po technické stránce zcela v pořádku. Problém může nastat u letadel z tzv. třetích zemí, kde požadavky na kvalitu údržby a obsluhy letadel buď nejsou zdaleka tak přísné jako ve vyspělých zemích, nebo se vlivem méně častých či chybějících kontrol ne vždy dodržují. S cílem eliminovat potenciální nebezpečí letadel některých dopravců nebo dokonce z některých zemí nejen pro jejich cestující a posádky, ale i pro jejich okolí, jsou vypracovány a udržovány tzv. černé listiny provozovatelů, kteří pak nesmí vstoupit do vzdušného prostoru například zemí Evropské unie.
Obecně se může mít za to, že dopravce bude větší péči (tedy nad rámec požadavků programu údržby daného letadla) věnovat letounu, který vlastní nebo potenciálně bude vlastnit (tedy pořízenému na finanční leasing). Mnohem důležitější však je informace o vlastnické struktuře letadel tvořících flotilu leteckého dopravce pro posouzení jeho finanční síly a stability. Letadla ve vlastnictví představují majetek, kterým může dopravce disponovat, zajišťovat jím své investice nebo v případě potřeby získat hotovost jeho prodejem, letadla pořízená na finanční leasing tvoří budoucí majetek firmy a letadla na operativní pronájem reprezentují schopnost poměrně flexibilně reagovat na výkyvy poptávky po letecké přepravě na trhu.
Neexistují sice žádná obecně platná doporučení ohledně zastoupení jednotlivých forem pořízení letadel ve flotile leteckého dopravce, nicméně pokud dopravce provozující flotilu třeba několika desítek letadel je i po řadě let působení na trhu odkázán výhradně na operativní leasing, tak jde v lepším případě o společnost cíleně budovanou se záměrem při vhodné příležitosti ji prodat a zhodnotit tak kontrolu získanou nad jí obsluhovaným trhem, v horším o společnost nepříliš finančně silnou, kterou může navzdory velikosti potenciálně zničit jakýkoli negativní výkyv trhu.
Při srovnávání složení letadlového parku různých dopravců je nutno vzít v úvahu i trh, na kterém působí, a z toho vyplývající požadavky na velikost a skladbu flotily i provozní vlastnosti používaných letadel. Je samozřejmě nejlepší, když používané typy letadel i jejich konfigurace co nejlépe odpovídají účelu, k němuž se letadla aktuálně používají, ovšem příliš účelová skladba flotily může dopravci komplikovat využívání nových obchodních příležitostí a v případě změn podmínek na trhu může právě příliš specificky zaměřená flotila snížit schopnost dopravce v přijatelně dlouhé době se na nové podmínky adaptovat.
Stratégové leteckých společností by proto měli při pořizování letadel brát v úvahu i případné krizové scénáře budoucího vývoje a schopnost v každém budoucím okamžiku na takové změny reagovat jak velikostí flotily, tak technickými vlastnostmi používaných letadel (tzn. možností vyměnit či vhodně přestavět používaná letadla).
Jiří Žežula
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »