Den 2

Sibiu mě překvapilo svou historickou krásou a tak jsem se rozhodl, že ho také nafotím a nafilmuji ze vzduchu. Ráno jsem spěchal na letiště, abych tedy odletěl co nejdříve – v té chvíli byl můj plán odletět 3 úseky – Sibiu/Varna, Varna/Burgas a Burgas/Istanbul a k tomu nafilmovat Sibiu i Draculův hrad.

Příchod na letiště kolem osmé ráno tam pracovníky zaskočil. Každý měl svou činnost – někteří četli noviny, jiní jen tak popíjeli kávu, paní před security si hrála s mobilem a co dělali ti zalezlí v kancelářích nahoře samozřejmě nevím, ale cestujícím se nevěnoval nikdo, určitě i proto, že tam žádní nebyli. Když se mi podařilo vysvětlit, že bych rád podal letový plán, zaplatil poplatky, došel k letadlu a odletěl, tak úplně nevěděli co s tím. Nakonec se vše podařilo, jen to trvalo trochu déle, než bych býval rád. Nejvíce to zdržel asi ten mladý muž, který nejméně dvacet minut znovu a znovu sčítal asi 6 kolonek formuláře na poplatky, jehož výsledek nakonec vyšel na 36.- EUR.

Dispečer mi ještě před startem povolil dvě otáčky třistašedesát stupňů nad starým městem a tak jsem byl spokojený. Nasadil jsem všechny kamery a vyrazil. Sibiu bylo zalité ve slunci a tak jsem tam nad starým městem chvíli létal a zběsile fotil. Pak jsem se vydal na východ směrem nad Draculův hrad, který byl asi 120 Km východně. Když jsem už byl v nejlepším, tak mi dispečer oznámil, že vojáci aktivovali prostor, u něhož hrad leží a tak že se musím trochu vrátit a zahnout jedním z karpatských průsmyků směrem na jih, přímo k Bukurešti. To mě zamrzelo, ale nedalo se nic. Hory byly nakonec taky krásné a tak jsem si to vynahradil. U Bukurešti jsem také letěl přes naftová pole, pak jsem u Ruse přelétl Dunaj a byl jsem v Bulharsku. Po nějakých 40 minutách jsem se propracoval k Varně. Tady jsem přistál do silného studeného větru a poletujících vloček. Dvě hasičská auta mi pro radost v rámci svého cvičení udělala slavobránu. Pak jsem natankoval a celý vymrzlý šel podat letový plán. Paní letecké informační službě byla tak pedantská, že mi podání trvalo ne obvyklých 5-10 minut, ale asi tři čtvrti hodiny. Pročítala předpisy a stále někam telefonovala a cosi zjišťovala. Nevím úplně proč, protože cesta to byla velmi jednoduchá, ale určitě měla své důvody. Problém byl ale v tom, že letiště Burgas ve tři hodiny odpoledne zavíralo kvůli opravě přistávací dráhy a zavřené plánovalo zůstat 4 dny. S prodlouženým podáním letového plánu jsem mohl startovat až v půl třetí, což by tedy bývalo znamenalo, že bych v Burgasu uvízl na 4 dny. To jsem nechtěl a tak jsem Burgas musel kvůli té paní vynechat.

Varna v březnu vypadá z letadla celkem smutně. Hodně šedi. Podél pobřeží jsem ale nejdříve chtěl doletět na Zlaté písky a odtud pak zpět na jih kolem Varny, Obzoru, Slunečného pobřeží, Nesebru, Brugasu, Sozopolu až na tureckou hranici a odsud do Corlu u Istanbulu. Polovinu cesty jsem ale bohužel letěl v celkem silné sněhové bouřce a turbulentním větru. To také trochu snížilo kvalitu mých fotek a vyžadovalo více soustředění na let. Měl jsem také problém Zlaté písky poznat, protože za těch 25 let, co jsem je neviděl tam přibylo takové množství betonu, že jsou nyní naprosto jiné než ten idylický obrázek, který mám ve svých vzpomínkách. Tentýž pocit mi dalo pobřeží Slunečného pobřeží. Snad jedině Nesebr je stále ten hezký poloostrov. V Corlu jsem pak přistál asi po celkem hodině a půl letu.

Večer jsem se pak dověděl, že Gruzínské úřady přišly s dalšími komplikacemi mého letu do jejich země. Takže k různým plným mocem, potvrzením o tom, že smím s Dynamicem létat i fotokopiím všech mých dokumentů přibyl ještě požadavek vzít na palubu jejich navigátora a úředníka z ministerstva obrany, který by kontroloval, zda nefotím něco, co fotit nemám. Zároveň jsem se také dověděl, že na letiště Mestia v Kavkazu mě nepustí. Musím říci, že ve srovnání se všemi zeměmi, kde jsem dosud létal, tzn. i v Africe, Gruzie bezkonkurenčně zvítězila a v jednom je zcela nedostižná – do dvoumístného křehkého letadla by mi nasadili dva velké úředníky. Kam bych si sedl já, nikdo neřešil…. Takže jsem se rozhodl jediným možným způsobem – Gruzii a Kavkaz a tím pádem i Arménii musím tentokrát vynechat.