Balonové létání

Od dob bratrů Montgolfiérů uplynulo spoustu času, ale i tak, každý kdo dnes vidí balon ve vzduchu, zahledí se a zatouží tam na chvíli být. Být na chvíli dobrodruhem. Má to prostě něco do sebe.

Nápad na let balonem přišel od známého Josefa Makrlíka (modelář, fotograf a nadšenec do létání) a radostně jsem jej podpořil. Na výběr je toho na českém trhu opravdu hodně, ale vzhledem k tomu, že mám rád kvalitu a preciznost, sáhl jsem po firmě Honzy Smrčky, balony.cz . Počasí nám nepřálo a po 4. odložení letu jsem byl již docela bezradný, ale poslechl jsem Zuzku Železnou (pilotka balonů ve stejnojmenné firmě) „nespěchejte a počkejte si na to nejlepší počasí“. No a měla pravdu.

Domluva byla na neděli 12. září u Plzeňské Zoo v 17:30 hod. Počasí bylo fantastické, lehký vánek, teplota 25°C. V 17:15 hod. přijel dohodnutý Transit s přívěsem, kde se vyjímal balonový koš. Popojeli jsme na louku jižně od Zoo a začala příprava.

Zuzka, naše pilotka, nás seznámila se základy a pravidly bezpečnosti. No a můžeme tedy začít, sundat koš z vozíku na zem. První překvapení bylo v jeho velké váze. Poté ohromný vak, kde je samotný obal balonu. No a ten má prý 160kg! Neuvěřitelné. Ve čtyřech se jej snažíme dovalit tam kde má být a po pravdě, tohle bylo náročné. Až teprve nyní si začnete představovat, jak je celý balon ohromný, kolega Zuzky, Petr, rozbalí plášť balonu na délku 30 metrů a můžeme začít s přípravou „nafukování“. Propojit plynovou bombu s hořákem, povalit koš na bok a připevnit obal ke koši. Přistavit ventilátor, který bude nahánět vzduch do vnitřku balonu a to nejdůležitější, dvě závaží (já a Josef) na každou stranu spodní části obalu balonu, abychom jej drželi. Prostě důležitá práce. Mezitím na budoucí horní straně balonu Petr natahuje lana a uzavírá „čepičku“, aby vzduch hned neutíkal ven, ale zůstal v obalu balonu.

Balon se plní vzduchem a občas Zuzka pouští z hořáku teplý vzduch. Nevěřícně koukáme do vnitřku pláště jak se plní. Tato pozice u hořáku je velmi „obtížná“, ale i tak jsem rád, že jsem si nevzal šortky jako kolega. Balón je již plný a Zuzka rozdává instrukce jak do koše nastoupit. Necháváme dámy první a na konec jdeme i my.

Mezitím příprava balónu přilákala velké množství lidí, kteří si užívají tohle nevšední divadlo. To už jsme všichni v koši a připraveni k letu. Petr nás pouští z lana a naše sympatická pilotka naplno pouští hořáky. Stoupáme velmi rychle a všichni se zatajeným dechem pozorujeme Plzeň.

Let je až neskutečně klidný a tichý, než jak jsme zvyklí z letadla. Po chvíli zasnění si všímám práce Zuzky u hořáku a prohlížím si celý systém. Tři láhve s propanem vystačí na hodinu a půl až dvě hodiny letu. Mohu si vyzkoušet pustit plamen z hořáku do vnitřku balónu a je zajímavé, jak celý aparát funguje. To zpoždění ve stoupání je opravdu vtipné. Trošku mi to připomíná Cessnu :)

Zatím co si užíváme výhledu na město se vyptávám na Zuzky na její leteckou kariéru. Poprvé letěla ve třech letech a od té doby je v balonu jako doma. Pilotní průkaz má od 16 a živí se létáním od 18 let. Létala již v různých koutech světa, například v Indii nebo Izraeli. Ale i tak Zuzce pro let balonem připadá česká krajina nejkrásnější!

Po přeletu Plzně se dozvídáme o způsobu přistání a o tom, jak to celé probíhá. Ihned jsme si vzpomněli na film Vratné láhve a přistání do řeky. Samozřejmě jsme se nasmáli a ujištění od pilotky bylo jasné, že přistáváme, jak jen to nejlépe jde a pokud možno bez koupání. Přistávání je vždy o počasí a o tom, jak fouká vítr. Po dosednutí je běžné, že se ve směru letu koš „vláčí“ po louce až do zastavení. Je tedy důležité být pokrčený a čekat i tohle naklopení. No a samozřejmě pak i na stavu louky. Doprovod na zemi je naváděn ve směru letu a podle předpokladu místa doletu již vyhlíží nejlepší místo na přistání.

Zuzka již vybírá z balónu pěknou louku a směřuje na ní i náš doprovod Petr. Máme vybráno, místo u vesnice Raková, asi 5 km jižně od Rokycan. Petr potvrzuje a pomalu se na to připravujeme. Je to něco nového a tak nikdo z nás ani nedutá. Přiblížení je opravdu pomalé, díky malému větru. Naše pilotka bravurně vybrala čistou louku s jen pár balíky slámy, které nás nemohou ohrozit. Zatím ze zahrad vybíhá řekněme půlka vesnice a nadšeně mávají. Jsme necelé dva metry nad zemí a čekáme na slíbené dosednutí s vláčením koše. No, jak to bývá, čekáte to nejhorší a realita je většinou jiná. Dosedli jsme tak měkce, že nikdo nevěřil, že již jsme pevně na zemi. Náš pozemní doprovod už nás má pevně v rukou a můžeme postupně opět vyskákat z koše na zem.

Postup rozbalení balónu, jak jsem popsal na začátku, proběhl i zpětně a celé zabalení nám zabralo asi 30 minut. Konečně přichází k tomu věhlasnému pokřtění nových vzduchoplavců. Rozbalíme přenosný stolek a s natěšením čekáme. Křest u každého probíhá tak, že musí pokleknout na pravé koleno a přijmout posypání hlavy zeminou z místa, kde přistál, ofouknutí vzduchem, nechat si spálit kousek vlasů (nebo chlupů pokud máte malé množství vlasů jako já) a nechat se opláchnout šampaňským. Krásný proces, který nás vrhnul mezi vzduchoplavce s přídomkem „z Rakové“.

Vřele doporučuji tento zážitek, od jeho začátku až po historicky doložený konec.

Autor textu a fotografií: Tomáš Zach

tomas.zach@flying-revue.cz