Vzpomínky letců - místo předmluvy

16.11.2018

Vzpomínky letců 1. Milí čtenáři, po úspěchu seriálu vzpomínek zkušebního pilota Miroslava Křemene Cesty života leteckého začínáme dneškem publikovat další seriál sestavený ze vzpomínek pilotů, tentokrát pilotů stíhacích. Nejprve nechme promluvit autora myšlenky a redaktora tohoto výběru vzpomínek pilotů, rovněž letce Míťu "Mikea" Milotu.

Celý svůj život miluji létání a věnoval jsem mu z něj dvacet let. Létal jsem několik typů, ale mojí leteckou láskou byl zejména eroplán MiG-15, důvěrně známý jako „Patnáctka“, se kterým jsem nalétal hodně přes tisíc hodin. Bohužel jsem byl při čistkách sedmdesátých let tehdejšími mocipány přinucen toho nechat a živit se jinak. Jako vzpomínku na tenhle krásný letoun a léta s ním prožitá jsem ve chvílích nostalgie, a také veden snahou zachovat co nejvíce zkušeností s ním pro dobu, kdy tady moje letecká generace už nebude a nebude se koho zeptat, napsal knihu „Létal jsem patnáctku“ (zlí jazykové z okruhu mých přátel tvrdí, že je to převyprávěný palubní předpis Let-III-19).

Bylo nás tehdy od letectva vyhozených více a nechci budit dojem, že jsem něco zvláštního. Neprožívám to dnes už s hořkostí a pocitem křivdy, ale s lítostí nad tím, že jsem byl připraven o ještě několik krásných let a zážitků. Co pociťuji jako křivdu, je spíše to, jakým způsobem se dnešní společnost, nebo alespoň současní její představitelé, postavili k předlistopadovému letectvu a lidem, kteří v něm sloužili. Dovolte mi proto vyjádřit k tomuto problému několik mých osobních názorů, které ale sdílí dost mých přátel a kolegů. Mohlo by to přispět k většímu pochopení našich vzpomínek.

I když mladí, pamatovali jsme Mnichov a dobu po něm, heydrichiádu, denně vyvěšované červené vyhlášky se jmény popravených, transporty do koncentráků. V lavici se mnou seděl kluk, kterému kvůli tomu, že byl Žid, vyvraždili celou rodinu. Vstoupili jsme do armády a do letectva s přáním a vůlí bránit republiku, s přáním, aby se již neopakovaly doby Mnichova a válečných hrůz. Pokud jde o obranu hranic, ty si hlídá každý stát. Nevím, proč teda povyk kvůli existenci vojenského letectva. Existovalo i před tím a část jeho příslušníků ve válce za nás bojovala. Také je dobře vzpomenout, že my jsme nebyli v Jaltě ani Postupimi a nebyli jsme to my, kdo rozhodl, ke které půlce světa budeme patřit. A když na sebe tam vytvořené půlky světa začaly navzájem cenit zuby, řekl bych, že to byli spíše vojáci, kteří trochu krotili politiky v jejich snahách navzájem se vyhladit.

Jak to tehdy ve světě vypadalo? I dnes se uznává, že konfrontaci zabránila rovnováha strachu, kdy každá ze stran si uvědomovala, že je v možnostech druhé strany vyhladit většinu světa. A svědomí? Vzpomínáme-li na pozdější dobu lokálních válek, mám pocit, že mezi Lidicemi a My Lai* není zase tak veliký rozdíl - pouze v tom, že tam to byla vesnice někde v džungli.

Na vysvětlenou: je dost obtížně možné použít letectvo proti vlastnímu obyvatelstvu, takže těžko ho obviňovat z nějakých utlačovatelských aktů. Pokud se týká zákroků hotovosti v předlistopadových dobách, je třeba ji vidět pohledem tehdejší doby. Letecká špionáž už v době družic není v módě, pro získání potřebných informací není nutno narušovat hranice států, kdo má potřebnou technologii, koukne se z vesmíru jiným až do obýváku, ale tehdy letecká špionáž existovala a západ ji jasně potvrdil. Zákrok hotovostních letounů nemusí ani vždy představovat akt nepřátelství, mohou také poskytovat přátelskou pomoc v nouzi a i v předchozích dobách naše hotovostní letouny takovou pomoc poskytovaly - a to i letounům druhé strany, pokud bylo zřejmé, že nejde o nepřátelský úmysl. Nešlo tedy o nic mimořádného.

Do módy následně přišel terorismus a drogy. Pašování drog dnes představuje stejné nebezpečí jako dříve třeba špionáž, pašování zbraní nebo technologií. Režim leteckých hotovostí proto dodnes funguje třeba i v USA na hranicích s Mexikem, ale i ve státech v jiných částech světa, a nemusí jít vždycky o akce ryze válečného charakteru. Nakonec, naše letouny drží v současnosti také hotovost v rámci NATO a někdy dokonce i nad jiným územím než naším vlastním.

Pokud jde o situaci u nás, naše letectvo i dříve požívalo docela slušného respektu na druhé straně plotu, jak se ukázalo nakonec, když byla studená válka odpískána a bývalí soupeři spolu mohli mluvit jako profíci. Při tom jsme to byli v šedesátých létech především my, kteří jsme projevili nesouhlas s tím, jak bylo zneužito původně dobré myšlenky, pro kterou se po válce nadchnuly miliony lidí po celém světě. Proto, a za odpor k sovětské okupaci nás značný počet od letectva vyhnali.

Někteří z nás byli po změně režimu tak zvaně rehabilitováni. Úmyslně říkám „tak zvaně“, protože na jedné straně jsme obdrželi papír s potvrzením, že jsme účastni rehabilitace, současně jsme však nadále osočováni, že jsme sloužili v "komunistické" armádě. Někteří politici se dnes vyjadřují asi tak, že s bývalými vojáky slušný člověk nemluví. Dostalo se mi povolení nosit leteckou uniformu při slavnostních příležitostech. Vážil bych si toho nesmírně, kdybych cítil, že si té uniformy váží i následníci těch, kteří mi to povolili.

Je zajímavé, že pokud se oprostíme od těchto českých zvláštností, lidé dodnes mají zájem o letectví a dávají mu najevo své sympatie. Od dob Aeroklubů létání stále láká, jenže na rozdíl od tehdejších dob se dnes někdy stále více stává zálibou bohatých. Místo aby létání stavělo mosty bratrství, respektu a spolupráce mezi lidmi, pomáhalo rozvíjet jejich charakter a vnitřní kázeň, nabývám někdy dojmu, že - podobně jako na silnicích – výše konta snižuje respektování zákonů a pravidel. Na rozdíl od zákonů uveřejněných ve Sbírce, fyzikální zákony však na výši konta nedbají. Přesto si myslím, že stále existuje většina nadšenců a fandů v tom dobrém slova smyslu, kteří své zálibě věnují svůj čas a těžce vydělané peníze. A také je množství lidí, kterým jejich finanční možnosti neumožňují aktivně létat, a tak se snaží být alespoň v duchu s těmi, kterým bylo to štěstí dopřáno, tím, že se zajímají o historii našeho letectví a pídí se po příhodách a vzpomínkách přímých účastníků.

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví, který poskytl Flying Revue práva k publikaci tohoto seriálu.

Spolu se svými leteckými přáteli, někteří z nich jsou i spoluautory tohoto díla, jsme členy občanského sdružení – Svaz letců ČR**, které má své odbočky většinou ve městech, kde ještě nedávno byla funkční vojenská letiště. A dokonce máme i svůj Letecký klub v pražském hotelu DUO. Je příjemné se zde setkávat se svými kamarády i leteckými spolužáky a zavzpomínat na svámladá léta strávená u letectva. A věřte, že je na co vzpomínat. Byl jsem příjemně překvapen, když mi po přečtení knihy o patnáctce někteří zájemci o podpis líčili, jak obtížně sháněli moji dnes už skoro rozebranou knihu, a někdy jsem byl i dojat jejich upřímnými reakcemi, díky a žádostmi o pokračování. Opět to neberu osobně, ale právě jako důkaz o rozdílu v názorech běžných lidí na naši leteckou generaci a těch, kteří by rádi naše bývalé letectvo zatratili a dnešní vojenské letectvo zlikvidovali.

Ve snaze vyhovět těmto žádostem vznikla myšlenka dát dohromady některé vzpomínky, které by trochu navodily atmosféru dávno minulých let a také v některých případech možná ukázaly nejen krásu, ale také rub a rizika leteckého řemesla v poválečných dobách. Jde o vzpomínky různého druhu, z různých dob a prostředí, psané účastníky rozdílných povah a vypravěčských stylů, které – podle mého názoru – právě tím nabývají na plastičnosti a autenticitě.

Obálka knihy Vzpomínky pilotů.

Žel, někdy to nejsou vzpomínky veselé, vždyť třeba pouze ze třináctého turnusu pilotů Leteckého učiliště, jehož jsem příslušníkem, zahynulo nás ve službě 27. Například jen na nejrozšířenějším typu letounu padesátých let, MiGu-15, zahynulo z různých příčin (většinou však nikoliv vinou tohoto letounu) celkem 140 československých pilotů. To jsou ztráty na životech. Myslím však, že služba v letectvu si vyžádala svoji daň i na zdraví a v osobních životech mnoha letců. Nepovažovali to za hrdinství, ale za službu republice. Nedožadují se různých odškodnění, ale pouze uznání toho, že trochu přispěli k bezpečnosti republiky, i k tomu, že rozdělení světa nakonec proběhlo bez války.

Nebudete věřit, kolik práce a přemlouvání mnohdy dalo přimět někoho, aby o nějaké události napsal. Mnozí se vymlouvali na ztrátu paměti a tvrdili, že vlastně nic tak mimořádného nedělali a neprožili, jiní prohlašovali, že se nechtějí nějak vytahovat, když dělali pouze svou práci, a u některých to byla skutečně pouze lenost. Když se nakonec do psaní pustili, ukázalo se, že mají dokonce vyprávěčský talent. (Někdy ovšem museli být k psaní tvrdě dohnáni, protože první znění vypadalo jako novinová zpráva typu: "Při nočním létání došlo omylem k vypnutí motoru. Posádka záležitost vyřešila, přistála na letišti, letoun nepoškozen, ke zranění nedošlo".

Jindy zase bylo třeba trochu vysvětlit leteckou hantýrku, aby nezasvěcení pochopili, co měl autor na mysli, když napsal, že k události došlo "na sestupu za ZPP". Takže v některých případech jsem si od kamarádů moc vděku nevysloužil, když jsem jim jejich pracné dílo třeba dvakrát vrátil k vylepšení. V některých případech jde zase opravdu o záležitosti archaické, protože dnešní generace si možná už nedovede představit systém výcviku a vybavení letounů před padesáti či více léty, podobně jako my jsme kdysi nedokázali pochopit, jak s tím ten ing. Kašpar mohl létat.

Tolik k okolnostem vzniku této knížky. Přáli bychom si, aby se vám alespoň trochu líbila a třeba i přispěla k pochopení našeho života a událostí mnohdy již dosti vzdálených let.

V zastoupení většiny autorů vzpomínek
Míťa „Mike“Milota, plk. let. v.v.

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR**, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota.

** Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví.

* Ve vesnici My Lai došlo dne 16. března 1968 k největší známé masové vraždě během války ve Vietnamu. Vojáci 22. pěší divize US Army zde zavraždili 347-504 (údaje se rozcházejí, ale i nejmenší uvedené číslo je hrůzné) neozbrojených civilistů, většinou žen a dětí. Před smrtí byly některé oběti znásilněny, mučeny, pobodány, jejich těla zohavena a znetvořena. Vesnice vypálena. US Army se snažila zločin utajit, řádné vyšetřování nastalo, až když přímý svědek Ron Ridenhour napsal dopis tehdejšímu presidentu USA Nixonovi. Až 10. října 1971 byl por. William Calley, který vydal příkaz ke střelbě do civilistů, odsouzen za vraždu na doživotí.Hned 2 dny poté, co rozsudek nabyl právnímoci, byl presidentem omilostněn. Celkem pobyl ve vězení 4 1/2 měsíce. Ostatní účastníci masakru a jejich velitelé byli zbaveni viny.