Jak velitel držel slovo

28.12.2018

Vzpomínky letců 7. Dnes o tom, že když se Mezek vzpříčí, ani velitel mu neujde. Sedmý díl vzpomínání letců na svá letecká léta dnes pod taktovkou Míti Mikea Miloty.

Následující vyprávění nemám z vlastní zkušenosti, v době, ve které se to mělo údajně odehrát, chyběly ještě dva měsíce do mého nástupu k letectvu. Letoun Messerschmitt Me-199 v československém provedení Avia S-199, kdy do něj místo původního motoru Daimler byl zastavěn motor Jumo s ohromnou třílistou vrtulí, měl určité ne zrovna příjemné zvláštnosti, pro které si získal mezi piloty přezdívku „Mezek“. Ne, že by byl tak trpělivý, ale spíše pro svoji tvrdohlavou jankovitost.

„Mezek“ se např. právě vzhledem ke své obrovské vrtuli, která při každé změně podélné osy dávala vznik setrvačníkovému momentu, který vychyloval letoun do strany, a poměrně malé ploše směrovky vyznačoval tím, že během startu, kdy ho bylo nutno ze tří bodů (měl podvozek s ostruhou, jako většina tehdejších eroplánů) postavit na kola do polohy pro vzlet, letecky řečeno „zdrhal ze směru“ a bylo tomu nutno zabránit vyšlápnutím nožního řízení směrovky.

To se muselo provést ve správný moment a správnou silou. Kdo to nezachytil, byl už většinou bez šance směr nějak podstatně opravit. Vznikaly tak dramatické situace s průlety mezi hangáry, někdy bohužel i s nárazem do nějaké překážky. Také případné opakování okruhu mělo jisté „mouchy“, protože rychlé přidání plynu při malé rychlosti způsobovalo náklon na křídlo. Názorně řečeno, zatímco vrtule se točila na jednu stranu, letoun měl snahu naklánět se na stranu opačnou a případně zachytit křídlem o zem, pokud se to odehrávalo v poslední fázi přiblížení.

» Přečtěte si také: S Mezkem si musíte pohrát. S plynem, s nohama, s kniplem... vzpomíná Josef Pavlík

I v jiných případech bylo ke zkrocení „mezka“ už zapotřebí pilota zručného a zkušeného a proto ti, kdo tehdy „mezka“ létali, požívali mezi svými vrstevníky určité úcty a vážnosti. V dobách, ke kterým se vztahuje moje vyprávění, měl „mezek“ svá nejlepší léta už dávno za sebou, ale nic lepšího v našem letectvu momentálně nebylo.

Začínala už éra proudových eroplánů, u nás representovaných sovětskými Jaky-17 a 23, ale těch bylo jako šafránu a také žádná velká sláva. Takže pokud se konala nějaká letecká sláva, kdy bylo třeba ukázat, jací my jsme odhodlaní obránci, vytáhly se „mezky“ a případně „siebely“ a uspořádala se přehlídka. Tak tomu bylo i v době, o které půjde řeč.

Stíhací pluk, vyzbrojený letouny S-199, byl pověřen vybrat potřebný počet pilotů, secvičit s nimi let v těsné sestavě a průlet nad místem přehlídky, což bylo v té době (myslím, že snad dokonce poprvé) nad letenskou plání. Vybranou skupinu musel pochopitelně vést velitel.

Aby nebylo mýlky: Velitel, zejména velitel letky nebo pluku, nebyla u letectva funkce papírová. Velitel musel především něco umět jako pilot – vždyť při každém letu bylo vidět, zda něco umí, nebo ne!

I když už v oněch dobách dostávali přednost při obsazování velitelských funkcí lidé „politicky uvědomělí“, museli při nejmenším u letectva být dobrými piloty. Takže příslušný velitel vybral své pappenheimské, jak je znal (už samotné zařazení do přehlídkové skupiny bylo určitým uznáním schopností dotyčného pilota), sestavil plán nácviku a rozjel akci.

Nejprve se létalo pouze po dvojicích atd., až došlo na nácvik sestavy celé skupiny. Start pochopitelně nemohl probíhat v celé skupině najednou, ale vždy ve dvojicích nebo trojicích, které se po startu dávaly dohromady až vytvořily celou formaci. Pokud v takové situaci start někomu „zdrhnul“, ohrozil tak nejen sebe, ale i ostatní. Toho, kdo startoval s ním, i ty, kteří se již rozjížděli po něm. Bohužel, při takovém počtu vzletů nebylo o nějaké to zdrhnutí nouze a občasných dramatických situací přibývalo.

Velitel musel projevit pevnou ruku a zatnout tomu típec. Nechal nastoupit všechny piloty a držel nim krátkou, nicméně potupnou řeč ohledně toho, co si myslí o takovém neumětelovi, kterému zdrhne start.

Takový, že mu nadále už ani nesmí přijít na oči, pročež ten, komu ještě start zdrhne, stráví noc na hlavní strážnici (obecně se tomu říkalo „basa s dekou“, protože v cele byla pouze holá pryčna a deku si musel každý přinést svoji). Domluvil (howgh!) a zavelel rozchod k letounům s tím, že doufá, že si každý dá záležet a teď už to bude v pořádku.

Všichni tehdy po tom kázání šli do sebe a odstartovali jako podle pravítka. Pouze jeden letoun měl jakési problémy se směrem– ten velitelský. Piloti si zlomyslně mnuli ruce a potají se pošklebovali v očekávání, jak to dopadne. Poletový rozbor byl nezvykle krátký a o kvalitě startu v něm nebyla ani zmínka.

Všem případným vtipálkům ovšem zavřel ústa sám velitel, který byl viděn, jak jde po večeři s dekou pod paží na hlavní strážnici. Když z ní ráno vycházel, jeho autoritu to – kupodivu, nebo ne? – podstatně zvýšilo!

Míťa Mike Milota

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota.

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví.

-fr-