Škola letecké meteorologie, 6. díl — Tlakové útvary

Tlak vzduchu, převedený na hladinu moře, zobrazujeme na synoptických mapách pomocí izobar, spojnic míst se stejným tlakem. Izobary utvářejí obrazce, podobné vrstevnicím na turistických mapách.

Útvar, který má alespoň jednu uzavřenou izobaru a uvnitř je tlak vzduchu vyšší, než v okolí, se nazývá tlaková výše. Analogicky, podobný útvar s tlakem vzduchu uvnitř nižším se nazývá tlaková níže. Tyto útvary jsou však ještě různě tvarované a pokud na mapě shledáváme izobaru, zakřivenou cyklonálně, ale v daném místě neuzavřenou, nazýváme to brázdou nižšího tlaku vzduchu. Proudnice větru se sem sbíhají, podobně jako do tlakové níže, a tak je tu systém proudění velmi podobný. Konvergence proudění má za následek výstupné pohyby vzduchu, které při dostatečné vlhkosti vedou ke vzniku oblačnosti, případně srážek. V létě v horké vzduchové hmotě dochází velmi často k vývoji bouřek. Z tlakových výší může vybíhat hřeben, výběžek vyššího tlaku. Jedná se o anticyklonálně zakřivený tvar izobary a počasí ve výběžku je podobné tomu v tlakové výši. Někdy se z výběžku „odtrhne“ nebo utvoří samostatná tlaková výše.

Mezi dvěma tlakovými výšemi, které si můžeme představit jako dva „kopce“ vzduchu, se pak udržuje tlakové sedlo. I to si můžeme představit jako sedlo v terénu mezi dvěma horami. A může se vyskytovat i nevýrazné tlakové pole, tj. area, kde je zcela nepatrný horizontální tlakový gradient. V angličtině tomu říkají tlakové bahno a je zde typické, že tu nefouká vítr anebo má různé směry s nepatrnou rychlostí. Tyto podmínky jsou v zimě dobré pro tvorbu mlh a v létě pro tvorbu bouřek. 

Takovéto obrazce tlaku tedy můžeme vidět na přízemní synoptické mapě. Izobary jsou vlastně průsečíky tlakových ploch s hladinou konstantní, nulové nadmořské výšky. V meteorologii jsou ale používány také mapy výškové, a ty jsou udělány jinak — zobrazují jednu konstantní tlakovou hladinu s její proměnlivou nadmořskou výškou. Tuto výšku vyjadřují izohypsy, což jsou vrstevnice. Mapa tak ukazuje něco podobného, jako mapa terénu. Tlaková hladina je zvlněná, její nadmořská výška se v horizontálním rozměru mění, zejména vlivem teploty vzduchu. Mapa geopotenciální výšky určité tlakové hladiny se nazývá absolutní topografií. V meteorologii se využívá zobrazení absolutní topografie především u hladin 850 hPa, 700 hPa, 500 hPa a 300 hPa, ovšem možno zobrazit kteroukoli jinou tlakovou hladinu. V minulosti jsme zmínili také relativní topografii, což je rozdíl dvou absolutních topografií. Výškový rozdíl dvou tlakových hladin je přímým důsledkem teploty a tak zobrazení relativní topografie dává informaci o teplotě vzduchové hmoty. 

Aby bylo možno získat mapu přízemního tlakového pole, proběhne nejprve měření tlaku na meteorologických stanicích. Následně je pomocí barometrické rovnice staniční tlak převeden na hladinu moře a poté je možno vykreslit izobary. Do barometrické rovnice se za teplotní parametr vkládá aktuální teplota vzduchu, resp. ze staniční teploty se dopočítá také myšlená teplota na úrovni moře a spočte se průměrná teplota vrstvy mezi nadmořskou výškou stanice a hladinou moře. Tlak, přepočtený na nulovou výšku, se označuje QFF. Pokud bychom do barometrické rovnice namísto aktuální teploty vzduchu aplikovali teplotu podle standardní atmosféry, tj. nulové nadmořské výšce bychom přiřadili 15 °C (288 K) a dopočítali příslušnou průměrnou teplotu, získali bychom tlak, označovaný QNH, který používáme v letectví vzhledem k tomu, že právě na podmínky ISA jsou kalibrovány výškoměry. Lze vytušit, že když se aktuální teplota liší od ISA (což je skoro pořád), liší se také hodnoty QFF a QNH. Vysvětlení si však necháme na příští lekci.

RNDr. Petr Dvořák
Letecký meteorolog, lektor

www.jasno.cz