31.7.2020
V Mezinárodní standardní atmosféře vypadá vertikální profil teploty jednoznačně, v troposféře lineárně klesá do výšky 11 km o 6,5 °C na každých 1000 m výšky. V reálné atmosféře je tomu prakticky neustále jinak.
Teplota vzduchu je ovlivňována radiační bilancí, advekcí a
konvekcí, případně jinými vlivy, a horizontální i vertikální pole
teploty je velmi komplikované. Obecně s rostoucí výškou
teplota vzduchu v troposféře klesá, ale často nastávají
situace, kdy se v určité vrstvě vyskytuje izotermie nebo růst
teploty, inverze. Inverzní vrstva se pak podílí na řadě projevů
počasí, například jako zádržná vrstva pro konvekci, pro šíření
aerosolů nebo pro tvorbu inverzní oblačnosti.
Inverze může probíhat od zemského povrchu do určité výšky — jedná
se o přízemní inverzi — anebo se její spodní i horní hranice
nacházejí ve výšce nad zemským povrchem, pak to je výšková inverze.
Příčiny vzniku inverzí jsou v tom, že buďto se spodnější
vrstva vzduchu nějakým procesem ochladí, nebo se horní vrstva
oteplí, případně se uplatní oba tyto procesy. Ochlazení vzduchu při
dostatečném obsahu vlhkosti vede k nasycení a kondenzaci, tj.
ke vzniku mlhy nebo jiného druhu oblaku. Mlha je tedy jev často
související s teplotní inverzí.
Frontální rozhraní, jak si budeme později popisovat, je tenkou
hranicí mezi dvěma různými vzduchovými hmotami, které se liší
především teplotou. Zvlášť teplá fronta má takovou stavbu, kdy
frontální plocha tvoří skloněnou rovinu vůči horizontu ve směru
svého postupu — dále dopředu před čárou fronty se její plocha
nachází výš a výš nad zemí. Pod touto plochou je studená vzduchová
hmota, nad ní pak proudí vzduch teplý. Kdybychom se tedy pohybovali
po vertikále vzhůru, zaznamenali bychom v úrovni frontální
plochy nárůst teploty, inverzi, která se nazývá frontální. Může to
představovat jisté komplikace v oboru teploty kolem 0 °C,
protože se zde v různých výškách může a nemusí tvořit na
letadle námraza. Pravda, velká dopravní letadla s tím problém
nemají, účinné odmrazování zamezí nárůstu ledu na křídlech, ale
piloti menších letadel s odmrazováním méně účinným nebo žádným
musí dobře zvážit správnou letovou hladinu pro IFR let.
Typickou situací pro utváření advekčních inverzí, spojených
s nízkou oblačností, je v chladné části roku proudění
z velké vodní plochy nad pevninu. Kupříkladu Atlantský oceán
má v zimě povrchovou teplotu i nad 10 °C, zatímco evropský
kontinent bývá podchlazený. Vzduchová hmota nad mořem přebírá od
vodní plochy vyšší teplotu i vlhkost a přesouvá se nad kontinent.
Tady se ochlazuje, přičemž vysoká relativní vlhkost pak vede rychle
ke kondenzaci a vzniku mlh nebo nízké oblačnosti. Efekt se může
projevovat i ve větší vzdálenosti od oceánu, například
v Česku. Mlhy s tím spojené se nazývají advekční.
Inverze se utvářejí i za bezvětrných, jasných nocí vlivem
radiačního vyzařování povrchu. Radiační ochlazování je
nejvýraznější právě u povrchu, zatímco ve výšce zůstává teplejší
vzduch, neovlivněný terénem. Každý zná přízemní mrazíky
v průběhu podzimu, kdy ve standardní měřicí výšce 2 m klesne
noční teplota na několik stupňů Celsia nad nulou, ale u země, 5 cm
nad povrchem, mrzne a utváří se jíní neboli šedý mráz. Vzniklá
teplotní inverze má vertikální mohutnost jen nevelkou, několik
metrů, při výraznějším projevu desítky metrů. Východ slunce pak
přináší rychlé ohřívání povrchu a zánik inverze. Teprve při
pokročilém podzimu sluneční energie nedostačuje a inverze se může
udržet po několik dní a současně mohutnět. Vzniká tak jezero
studeného vzduchu v nižších polohách. Česká kotlina je pro
takovýto proces velmi příznivá, a tak podzimní a zimní inverze
představují celé Česko zalité studenou mlhou o vertikální
mohutnosti i více než kilometr. Teprve horské hřebeny z tohoto
studeného vzduchu vyčnívají. Zatímco např. v Praze je mlhavo,
teplota kolem 0 °C, na Sněžce je jasno, slunečno a teplota o 10-15
°C vyšší. Tato původně radiační inverze je ještě zesilována
výškovou advekcí teplého vzduchu na zadních stranách tlakových
výší.
Tlaková výše také „vyrábí“ svoji výškovou teplotní inverzi.
Vzhledem k vyššímu tlaku vůči okolí zde dochází v nižší
troposféře k difluenci, roztékání vzduchu do všech stran.
Odteklý vzduch je nahrazován subsiduujícím, tj. sesedajícím se
vzduchem z vyšších hladin. Vrstvy vzduchu se dostávají do
nižších hladin s vyšším tlakem a jsou stlačovány. Jak známo,
komprese plynu vede k jeho ohřívání — ve výškách kolem 3 km
takto vzniká subsidenční inverze. Její mohutnost je několik desítek
nebo málo stovek metrů, a funguje jako zádržná vrstva pro konvekci
i šíření atmosférických příměsí. Je dobře patrná i vizuálně;
stoupáme-li letadlem přes hladinu této inverze, zaznamenáme pod ní
mírný opar, zatímco nad ní je skokově výrazně lepší dohlednost.
Kupovitá oblačnost, pokud se vyvíjí, má vrcholové části
v hladinách subsidenční inverze. Obvykle se jedná o ploché
kupovité oblaky cumulus humilis.
Teplotní inverze, zejména ty u zemského povrchu, jsou velmi často
spojeny s mlhou, tj. prvkem počasí, který v letectví
nemáme rádi. Mohutnější ložiska studeného vzduchu jsou v zimě
dost stabilní a k jejich rozpuštění vede až rozfoukání větru,
který navodí turbulenci a v jejím důsledku dojde
k přestavbě inverzního zvrstvení na normální, tj. pokles
teploty s výškou s gradientem kolem 1 °C/100 m. Tím se
také rozpustí mlha. Tato situace je zpravidla spojena
s přechodem frontálního rozhraní a někdy se na to musí čekat
mnoho dní, během kterých je nevlídno, vlhko, mlha a také roste
koncentrace aerosolových příměsí a zhoršuje se kvalita ovzduší.
RNDr. Petr Dvořák
Letecký meteorolog, lektor
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »