18.11.2016
Západní Sahara 2016 III. Naposledy jsme se rozloučili po letu v divokých turbulencích mezi Dakhlou a Ourzazate, kdy mě protivítr nejprve brzdil tak, že nebylo jisto, zda doletím na plánované letiště, aby mě v druhé části dul do zad tak, že jsem ztrátu dohnal a ještě si připsal rychlostní rekord.
Než jsem v Ourzazate, městě usazeném v údolí mezi oběma Atlasy, vystoupil z letadla, OK-LEX mi na displeji ohlásil další rekord: ve vzduchu jsem byl 6 hodin a 33 minut, nejvíc za mou dosavadní leteckou kariéru.
Navzdory turbulencím, o kterých si můžete přečíst v předchozím článku, jsem si většinu trasy užíval - úchvatné pohledy na poušť (kam oko dohlédne, písek), tu a tam stany beduínů, a co je pro pilota-Evropana velmi zajímavé, můžete tu letět velmi nízko, protože nehrozí kolize s vedením vysokého napětí, komíny, větrnými elektrárnami a podobně jako u nás. Antiatlas (Malý Atlas) byl shora nádherný, zvláštní barva více než dvoutisícových štítů se mi vryla hluboko do paměti.
Dnešní let byl tedy sice z mnoha hledisek velmi zajímavý, ale také docela vyčerpávající. Po absolvování formalit na letišti už proto myslím na jediné - na měkkou postel...
Oourzazate - Er Rachidia
Probudil jsem se do slunečného rána a dopolední procházka po Ourzazate stála za to. Kromě historických památek jsou tu i filmové ateliéry, ve kterých se natáčela řada filmů odehrávajících se v Africe nebo na Blízkém východě. Místní vzpomínají, že se tu svého času potkávali třeba s Bradem Pittem a dalšími hollywoodskými umělci.
Turbulence, kam se podíváš Kolem poledne se mi podařilo sehnat palivo a krátce před třináctou jsem s Atlasem po levici a Antiatlasem po pravici vyrazil směrem k severovýchodu. Brzy bylo jasné, že dnes se rekord v délce letu konat nebude. Opět si mě vychutnaly mohutné turbulence, které mi divoce házely s letadlem, navíc se přidal déšť a blížila se bouřka. Fotit se skoro nedalo, a když, tak zaostřit šlo jen ztuha. Letěl jsem opět dost rychle - 282 km/h proti zemi, přesto jsem po hodině letu raději sedl v oáze s obtížně zapamatovatelným jménem Er Rachidia.
Dakhla - Ourzazate, Západní Sahara 2016
Zhruba pětikilometrové městečko podél říčky Oued Ziz leží sice v údolí mezi hřbety obou Atlasů, přesto v nadmořské výšce Petrovy boudy v Krkonoších. Nad ním se tyčí čtyřtisícové vrcholy, které mě v kombinaci s hustým deštěm pro dnešek přiměly dál neletět. S kolegy v Praze jsme proto pilně sledovali předpověď počasí na webu FR na další den. Kolem poledne předpověď ukazovala jedno nesmělé okénko dobrého počasí, tak jsem se téhle naděje pevně držel. Druhou variantou byl totiž oblet Atlasu kolem jeho severovýchodního okraje, což by znamenalo výrazné zdržení, a do toho se mi nechtělo. Uvidím ráno, říkal jsem si.
Er Rachidia - Tangier
Vítr a déšť a další rekord A viděl jsem. Probudil jsem do uplakaného počasí - méně poeticky vzato, lilo jako z konve. Polední slunečné okénko z předpovědi zmizelo. Nakonec jsem si předpověděl přijatelné počasí sám a vyšlo to, kolem poledne mi skutečně umožnilo vzlétnout. Hory ale byly zahalené v mracích, přes Atlas jsem tím pádem letět nemohl. Vzal jsem to tedy obloukem k alžírské hranici a poté zamířil na severozápad k marockému Tangieru.
Tady už jsem nebyl v horách, ale na jakési náhorní plošině a turbulence už byly relativně slabé. Foukal mi ovšem do zad opět silný vítr, takže jsem znovu posunul rekordní hranici rychlosti, jakou jsem kdy s Dynamicem letěl proti zemi - 329 km/h. Dynamic letěl svých 220 km/h, zbytek zařídil vítr.
Menší mrazení v zádech mi způsobila vojenská řídící, když mi sdělila, že se ženu do aktivovaného vojenského prostoru. Vojáci aktivaci neráčili oznámit předem, takže jsem o něm nevěděl. S řídící nebyla moc debata, jediná možnost byla vystoupat do 12 tisíc stop a prostor přeletět nad ním. Povedlo se.
Přístav v Tangieru.
Poutat, poutat, poutat! Po přistání v Tangieru (případně v Tangeru, chcete-li) jsem letadlo poctivě upoutal. Pohled na stroj převrácený na zádech v trávě v sekci letiště pro general aviation byl natolik výmluvný, že nepřipoutat OK-LEX by byl holý hazard. Onen stroj nedávno převrátil právě vítr, protože ho pilot nepřipoutal. Každý svého štěstí strůjcem. Nevěříte, že vám vítr může vaše letadlo odvát? Podívejte se na tohle video.
Tangier - nejzajímavější město této expedice.
Tangier je na rozdíl od vcelku nezajímavých měst v Západní Sahaře kouzelný. Spousta uliček, trhů a zajímavých budov stojí za vidění. Pokud bych se chtěl někam do téhle oblasti vypravit ještě jednou, jel bych do Tangieru. Také je odsud přes moře vidět Gibraltar, takže už se mě trochu zmocnil pocit blízkosti domova.
Bez navigace? Špatný nápad Protože jsem navzdory obletu Atlasu přistál v Tangieru relativně brzo, půjčil jsem si auto a vyrazil do hor nad městem. Pásmo výšky zhruba Krušných hor mě lákalo, ale málem se mi to vymstilo. Jel jsem bez navigace (měl jsem jen leteckou) a docela kvalitně jsem zabloudil. Silnice se změnila v jakousi polňačku a já najednou nevěděl kudy kam. Naštěstí se mi podařilo vyjet do místa, odkud bylo vidět moře a pak už to bylo celkem snadné. Ale maličko jsem se zpotil. Nocovat v cizím autě v cizích horách by se mi věru nechtělo.
Pyrenejské údolí, v němž leží ministáteček Andorra.
Tangier - Granada - Andorra
Na dnešní let jsem se opravdu těšil. Po týdnu v Africe mě čekala rodná Evropa, navíc jsem měl v plánu přistát v ministátečku Andorra vysoko v Pyrenejích. Letiště La Seu d´Urgell sice není altiport, ale je moc pěkné. Doslova mě nadchlo. Hlavně druhý den, kdy bylo prozářené sluncem stejně jako štíty hor kolem něj. Přistání tady vyšlo ale tak tak. Letiště zavírá v 18 hodin a já v 17:59 přeletěl práh dráhy 03/21...
Andorra - Chambéry - Courchevel - Strasbourg
Poslední den Po probuzení v Andoře mě láká ven slunce. Dělám si proto naděje, že v poslední den expedice (let ze Strasbourgu do Příbrami považuji už jen za víceméně servisní let) sednu i v Courchevel, abych tak využil i svou nedávno nabytou licenci na tento altiport.
Slunečné počasí mě zlákalo, abych se v Pyrenejích ještě zdržel. Po startu jsem proto neletěl nejkratší cestou do francouzského Chambéry, které je výchozím letištěm pro lety do Courchevel, ale ještě jsem se vydal na severozápad k ledovcové oblasti Pirenaicos. Pohledy na pyrenejské ledovce byly úchvatné.
Nad výchozím bodem Aeropostale Po opuštění pyrenejského masivu jsem míjel Toulouse. Právě zde začínala jihoamerická trasa legendární letecké pošty Aeropostale, pro kterou létal i Aontoine de Saint-Exupéry a kterou jsem na téhle expedici proletěl až do Dakhly.
Courchevel! Lahůdkou a vykřičníkem na závěr expedice pro mě ale byl altiport Courchevel v Savojských Alpách. S Dynamicem jsem tu ještě nebyl, takže by to pro něj byla premiéra. Počasí se nejdřív stavělo proti, všude oblačnost, vypadalo to, že nebude v Chambéry kudy přistát. Naštěstí mi odsud ohlásili, že nad městem je jasno, takže jsem sedl a krátce na to už jsem mířil opět nad mraky směr Courchevel. Ten byl nad mraky rovněž, tak jsem tu třikrát přistál a udělal pár záběrů. Můžete se těšit na instruktážní video, kde vám na záběrech z kamer na letadle ukážeme provedení okruhu v reálném čase včetně sledování pozice na mapě. Až bude přichystané, dáme vědět.
OK-LEX na altiportu Courchevel.
A zase ti vojáci Pak už OK-LEX nabral směr Strasbourg. Tady mě závěr expedice opět trochu vypekli vojáci, kteří vyhlásili neočekávaně aktivovaný prostor. Podobně jako v Maroku, ani tady nebyla ráno k dispozici informace o aktivaci jednoho vojenského prostoru a já jsem tak letěl přímo k němu. Řídící mi těsně před ním doporučila letět na švýcarské straně hranice, kam francouzský vojenský prostor logicky nezasahuje. I proto v knize Anglická VFR komunikace doporučuji vždy komunikovat s místními službami Information.
Západní Sahara 2016. Mise skončena
Strasbourg - Příbram
Ranní mlha - úkaz typický pro tuto expedici - se zvedla až před polednem, směr letiště Dlouhá Lhota u Příbrami jsem tedy nabral krátce po jedné hodině po poledni. Let proběhl hladce a za dvě hodiny jsem sedal na domovském letišti. Jsem doma.
Děkuji všem za podporu a zase na jaře!
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »