7.7.2016
Rozhovor Slavný letec Antoine de Saint-Exupéry napsal slavnou knihu, Laterna magika ji převedla do jevištní podoby. S představitelem pilota, hercem Petrem Baťkem, jsem si povídal ve foyer Nové scény Národního divadla v Praze o jeho roli v představení Malý princ. Došlo ale i na témata, která se do první části rozhovoru nevešla a byla by škoda je minout. Proto má tenhle rozhovor dvě části. První část si můžete přečíst zde.
Role pilota v Malém princi není primárně o létání. Spojujícím článkem je to, že Exupéry byl letec a stalo se mu to.
Ano. Tam jde o to, jak on řeší tu krizovou situaci, že on, aspoň v našem pojetí, aby přežil ten čas v poušti a zachránil se, místo toho, aby propadl depresi, představuje si setkání s malým princem. Což je geniální a velice zajímavý postup.
A záchrana přišla.
Ano, a přišla zajímavě. Pátrání po ztraceném letadle v poušti obvykle po týdnu končí, protože šance na přežití pilota je víceméně nulová. Exupéryho přítel ale záchranný tým umluvil, aby pátrali dál, a oni ho skutečně našli. Rok nato Exupéry napsal Malého prince. Když ho pak sestřelili ve válce, už ho nenašli. I když, okolnosti jeho zmizení jsou vlastně dost nejasné.
Á propos divadlo… všichni herci mluví o tom, že navzdory ekonomické stránce věci by se nikdy divadla nevzdali. Spíš se vzdají filmu, ale divadla nikdy.
No jasně. Divadlo je nestárnoucí živý tvar, kde je přímá konfrontace s divákem. Film je konzerva, která se sice musí otevřít, ale je de facto mrtvá. Kdežto divadlo je živé každým okamžikem, a i když se jednou představení hraje tisíckrát, každé je jiné. Skladbou diváků, pocity jednotlivých herců…
Ty jsi divadelně rozkročený na více stran. Plzeň, Most, Praha…
A ještě i na Moravu a možná do budoucna i trochu mimo Českou republiku. Děláme Cirkus Berto, což je nonverbální klauniáda, cirkus o třech bláznivých klaunech. Tahle inscenace existuje už patnáct let a já jsem principálem jak toho cirkusu. Objeli jsme s ním v různých obměnách několikrát celou republiku a teď se chystáme vycestovat s ním do zahraničí. Hraju tam já a v alternacích herci z mosteckého a chebského divadla, Jindřich Skopec, Jindra Kotula, Jakub Dostál, Tomáš Pospíšil. Ti se střídají v roli herců, já jsem principál cirkusu i hraju principála, takový středobod, ve kterém se všechno spojuje.
Také píšeš...
Moje prvotina Ona má křídla je básnická a je o citech, o lásce, o různých barvách lásky. Vydal mi ji David Laňka v No limits, v další sbírce chci propojit básně s hudbou. Loni jsem odjel na dva týdny na ostrov Krk, kde jsem byl mimo sezónu naprosto sám. Úplně sám. Psal jsem tu básně o dálce, o víře, o hloubce moře a naprosto mě to nadchlo a pomohlo mi to. Bylo to úplně úžasné.
Plánoval jsem to připravit do letošního podzimu, ale není kam spěchat, chci, aby to uzrálo tak nějak samo, pěkně v klidu. Zvolna na tom pracuju a uvidíme. Už teď mám na youtube pár písniček a jeden videoklip. Aranžují pro mě dva muzikanti z Plzně, Honza Somolík a Jirka Mucha, který dělá filmovou muziku pro bollywoodské filmy, u nás ho skoro nikdo nezná a přitom je to geniální muzikant.
Nauč mě číst. Videoklip Petra Baťka s Marií Doležalovou a Ladislavem Županičem.
Hrál jsi v Kalandra memory bandu nebo v kapele, která hraje písně Petra Nováka. To o člověku něco říká.
Já vnímám různé věci v rámci jednoho života. Třeba hraju na bicí. Bicí byla první umělecká aktivita, ke které jsem se dostal, protože můj táta hrál taky na bubny. Já chtěl hrát na kytaru, on mi řekl, kytaru ti nedám a sehnal mi bubny. Tak jsem začal hrát na bubny.
Není moc herců bubeníků.
Za bicími v plzeňské kapele Tudor.Já měl
ambice stát se skvělým bubeníkem. A na Plzeňsku se o mně mluvilo
jako o "mladém nadějném". Chodili za mnou starší chlapi
z kapel, abych s nimi hrál, já to párkrát zkusil a
vždycky jsem od nich utekl, protože jsem chtěl dělat svoje věci.
Pak jsem začal chodit k Ivanovi Audesovi na jazzové bicí a
k tomu začal dělat divadlo. Nejdřív amatérsky, pak mě to
spolklo.
Byl to takový zvláštní mezník. Přemýšlel jsem o tom, jaký vlastně chci být bubeník. Dal jsem si sám se sebou takovou vnitřní rozpravu. Buď budu skvělý bubeník, což obnáší 4 hodiny denně ve zkušebně – sám, jen s metronomem, k tomu hodně hrát, hodně jezdit, pořád být za bicími. Nebo bubnovat jenom pro radost, mít to jako zálibu, jako koníčka, a dělat jiné věci.
Rozhodl jsem se pro tu druhou variantu, ale paradoxně jsem od bubnů vlastně nikdy neodešel. Pořád hraju, dokonce teď ještě víc - v kapele s Evičkou Vrbkovou, v Doors revival s bráchou, hrál jsem v Kalandra memory bandu… I v divadle hraju na bicí. Takže hraju v různých stylech, prostě bubny mě neopustily a nepustily. Jen jsem přehodnotil vnímání hry na ně, a to mě hrozně osvobodilo.
Velká láska Petra Baťka, pouliční divadlo jménem Cirkus Berto. Bubnování je pro
mě dneska terapie, absolutní svoboda, absolutní klid. Vůbec se
nezabývám tím, jak to působí navenek. I kdyby tam sedělo patnáct
jazzových bubeníků, měli trhačky, jako máš ty, a psali si poznámky,
co dělám špatně, tak bych se jim smál do obličeje. Řekl bych jim,
hele já to dělám takhle, protože to takhle dělám rád. A myslím si,
že to na tom hraní je hrozně poznat. A potvrzují mi to muzikanti,
kteří mě slyší hrát. Říkají, ty hraješ jinak, tak svobodně, a já to
tak cítím a funguje to. Myslím, že tohle může fungovat i
v letadle. I tam je člověk sám a sám si to i řídí, diriguje –
kam poletí, jak rychle, jak zvládne tu či onu situaci. Vlastně je
to podobné, jako když sedí za těmi bicími.
K herectví máš stejný přístup?
Jo, ale v herectví to tak úplně nejde. U bubnů jsem si sám. Ve svém. A reaguju jenom na zvuky, které jdou zvenku. Je to moje soukromá zóna, do které nikdo nesmí. Jako herec nejsi až tak svým pánem. Ne vždycky porozumíš s režisérem, ale stejně musíš hrát, jindy jsou tam jiné překážky. Herec se ocitá v mnoha různých situacích, čili je to celé trošku náročnější a člověk si musí tu svoji zónu víc hlídat, není to vždycky jednoduché.
Malý princ, Laterna magika. Děkovačka. Foto Hana Smejkalová, Laterna magika.
Malý princ, Doors Revival, Kalandra memory band, Cirkus Berto, Živé obrazy… Renesanční muž?
To asi ne, ale fakt je, že toho dělám tak nějak povícero. Kromě bubnování, muziky, Malého prince nebo práce na Fidlovačce u Elišky Balzerové, v televizi nebo filmu píšu hodně scénářů, třeba na projekt Živé obrazy. Ten funguje už dvanáct let, a docela úspěšně. Výborný byl třeba ten v Žateckém pivovaru. Mám pocit, že jsme v roli sládka stvořili druhého Orfanika… (smích).
Tvoje aktivity ukazují na něco v tobě, co se dnes ne tak docela nosí. Jak ti vlastně konvenuje současná doba?
Vadí mi, když se věci dělají pro nějaký úspěch, když se věci dělají pro peníze, když se věci dělají prvořadě pro to, aby byl někdo někde vidět, pro slávu. Ono se to těžko řekne tak, aby tě někdo neosočil z pozérství, ale mně je to vcelku jedno. I když, co si budeme nalhávat, herec, umělec, potřebuje popularitu, protože ta mu zase přináší práci a zvedá jeho kredit, to je samozřejmé. Ale myslím si, že v tom shonu a spěchu, který je okolo, dost mizí kvalita práce a její smysl. A k tomu se nechci přidat, proto se snažím si udržet věci, které mají smysl. Snažím se nezapadnout do tohohle soukolí, jen se to ne vždycky daří.
Jan Dvořák
Foto: archiv Petra Baťka (pokud není uvedeno jinak)
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »