Display pilotem L-59

Vzpomínky letců 24.      Vítězslav Nohel vzpomíná na svou kariéru display pilota. Setkávání pilotů Východu a Západu bylo po listopadu 1989 velmi zajímavé pro obě strany. 

K předvádění letounu L-59 jsem se dostal při zalétávání prototypů v Aero Vodochody z titulu zkušebního pilota ve Výzkumném ústavu 030 Kbely. O vyvíjený letoun byl značný zájem, a tak se různým delegacím vždy předvedlo pár „kotrmelců“. Měl jsem sice zkušenosti s předváděním MiG-23, ale při ukázce jde o skladbu akrobatických prvků tak, aby navazovaly na sebe v co nejmenším prostoru a lahodily oku diváka. A k tomu musí pilot maximálně využít manévrovacích schopností letounu i svého umění.

Vývoj letounu L-59 pomalu končil, připravovala se sériová výroba a náš výzkumák dostal červeno-modro-bíle pomalovaný prototyp číslo 0002 k pokračování dílčích zkoušek. A na tomto prototypu jsem začal být pravidelným účastníkem leteckých dnů. Bylo jich v každém roce 10 až 14 a budu popisovat události od roku 1991 až do 1995 bez udávání přesných dat, které by jen zdržovaly děj. A budu vybírat jen rarity pro pobavení.

L-39 Albatros registrace 2433.

Pro upřesnění, airshow začínaly od konce dubna a průběžně trvaly do půlky září. Zpravidla náš display team měl malé soustředění na prvním leteckém dnu u nás, což byl Memoriál Jana Kašpara v Pardubicích. Každý si zde procvičil sestavu, kritické názory odborníků doplnily nebo i pozměnily sestavu, aby se líbila a potom už další nácviky byly hlavně před jednotlivými leteckými dny, aby pilot „dostal do oka“ prostor letiště.

L-59 byl zván téměř na všechny letecké dny v zahraničí, protože se líbil svými tvary, měl už promítání parametrů letu na čelní sklo, což se u cvičného letounu líbilo, a kde jsme to odborníkům předvedli, tak nešetřili chválou. Na první ukázku v Dijonu, ve Francii, jsem letěl s kolegou testpilotem M. Schütznerem.

Pod vlivem velké katastrofy v Ramsteinu byla tvrdě vyžadována a radarem měřena minimální výška 100 m pro proudové letouny. Tak jsme zkusili, jestli nekecají a prolétli při přemetu níže. Okamžitě jsme byli upozorněni, že ještě jednou a bude nám přerušena sestava a ihned na přistání.

Leteckého dne se zúčastnilo mnoho veteránů, účastníků bitvy o Anglii, včetně našich. Večerní hangár-párty se nesla ve znamení země vína. Na několika sražených stolech bylo nespočetných lahví šampaňského a kanonáda špuntů byla velkolepá.

Vítězslav Nohel.

Samozřejmě počátky přeletů nebyly bez problémů. Měli jsme sice v práci kurz angličtiny, ale to nešlo stihnout a mluvili jsme mizerně. Fráze radiokorespondence jsme se naučili, ale to stačilo jen na předváděčku.

Kromě toho naše letouny neměly plynule laditelnou radiostanici ani odpovídač sekundární radiolokace ani VOR. Potřebné mapy měli jen piloti dopravních letounů, a tak jediným řešením bylo letět ve skupině s doprovodnými letouny, které vezly technický personál a potřebný materiál.

Nadzvukové letouny letěly s „Túčkem“ ve výšce kolem 9000 m, což bylo zpravidla nad mraky, a ostatní s AN-24 (nebo 26) okolo 4000 m, což bývalo často v mracích. V těžkých dešťových mracích i v hradbách kumulů byla dohlednost menší než 10 m, takže letět skupinu u křídla nešlo, protože nebyl vidět trup letounu a v každé zatáčce hrozilo roztržení skupiny.

Jediným řešením bylo letět skupinu na konci trupu u výškovky s rozestupem menším než 10 metrů a pod vrtulovým vírem. Musela to být přesná práce, protože skupinu vždy tvořily dvě L-59 a často ještě dvě SU-25. Na letecký den bylo třeba vždy dva letouny. Jeden předváděl akrobacii a druhý byl pro diváky na statické ukázce a zároveň byl zálohou, kdyby se projevila nějaká závada znemožňující let.

Naše skupina při přeletu z Holandska do Belgie ve složení 2x S--25, 2x MiG-29, 1x L-50 a dvě F-16 belgického letectva. Z druhého L-59 byla tato fotka pořízena.

Takže pilotem druhého letounu a mým náhradníkem byl náš druhý kosmonaut Oldřich Pelčák. Kdo létal skupinu v mracích, tak si dovede představit, co se dělo za výškovkou AN- 24, když z každé strany byly dva letouny. A myslím, že piloti „Anduly“ i cestující byli až příliš klidní, protože netušili, že v silné turbulenci ke kolizi není nikdy daleko, zvláště když let trvá dlouho a začne únava.

Jednou jsme z Anglie letěli v mracích víc jak hodinu, a to už ruka na plynu umdlévala. A někdy s námi piloti „Anduly“ laškovali a protáhli nás mrakem, aniž to bylo třeba. Samozřejmě bouřkám jsme se vyhýbali, snad až na jeden případ. Letěli jsme do Anglie na letiště Mildenhalle bez mezipřistání.

Nad Belgií jsem zjistil, že nepřečerpávají okrajové nádrže a deficit 460 litrů paliva znamenal, že nedoletím. Z AN-26 ihned vyjednali přistání na letišti Kleine-Brogel, ale pozor na bouřku. Ta byla přímo na sestupové ose a naštěstí jsme ji chytili v dolní části. Silná turbulence a v lijáku viditelnost nula, takže nacvičená reakce, každý na svou stranu od Anduly a pokračovat v sestupu s hlášením výšky.

Před naším letounem L-59 v Dijonu. Zleva Schützner, já a Václav Vašek, který předváděl MiG-29.

Trvalo to několik desítek vteřin a vypadli jsme z mraku, uviděli se a letiště už bylo v dohledu. Andula před námi šla do  okruhu  a  my s Oldou přistáli ve dvojici z kursu. Na ploše bylo z bouřky hodně vody, takže po přistání gejzíry vody a chytali jsme smyky při brzdění. Byli jsme mile přivítáni, stačilo doplnit hlavní nádrž a pokračovali jsme v letu. Při těchto přeletech na velkou dálku nelze zaručit stálost počasí a tak o překvapení nebyla nouze.

Na některých letištích jsme někdy opravdu zírali na organizaci a zabezpečení. Tak třeba letiště Eidhoven v Holandsku bylo obehnáno dvojitým plotem, kde procházeli strážní se psem a všude cedule zákaz fotografování. Stačilo namířit foťák a už vás měli. Na účinkující se to ale nevztahovalo a tak jsme tady zachyceni při siestě s pozadím našich letounů.

A šlágrem dne byl přílet utajovaného F-117, kategorie nezjistitelný radarem, kterého jsme si bez problémů u hangáru vyfotili, protože účinkující to měli dovoleno.

Po skončení air show jsme měli odletět do Belgie na další letecký den. Dva belgičtí piloti na F-16 nám nabídli, ať neletíme s doprovodnou mašinou, ale s nimi ve skupině. Podali letový plán, krátká domluva o seřazení šesti letadel na okruhu a letělo se za VFR (let za viditelnosti země) 1000 ft (300 m) nad zemí. Prolétli jsme po okraji města a přístavu Amsterodam a Rotterdam, kousek podél pobřeží a potom asi půl hodiny jsme se proháněli nad širým mořem až k cíli našeho letu, lázeňskému městu Koksijde u hranic Francie.

pplk. let. v.v. ing. Vítězslav NOHEL Létá od r. 1955. Přepadový stíhací pilot, inspektor techniky pilotáže velitelství PVOS, zkušební pilot Výzkumného ústavu 030 Kbely. Od r. 2000 instruktor v letecké škole Letňany. Létal celkem přes 25 typů letadel, zejména: Z-126, C-11, MiG-15, všechny verze MiG-21 (F, PF, PFM, MF), MiG-23 MF a ML, L-29, 39, 59, L-410, Z-142, Cesna 150, 172, 8 typů UL, také jako druhý pilot Mi-17 a Mi-2.

Večeře byla ve znamení moře. Kuchař chodil s velkým plechem krevet a každému dal obrovskou porci a k tomu se pilo červené víno. Jen jsme dojedli, tak procházející kuchař nám dal bez dotazu nášup, zkrátka lukulské hody. Ubytováni jsme byli v pěkném hotýlku, který vlastnil vysloužilý pilot a letiště ho přednostně zásobovalo hosty, aby spokojeně žil.

Letecký den znamenalo obsazení hotelu až po střechu, ale přesto druhý den si majitel našel čas a uspořádal slavnostní večeři jen pro český tým. Belgičané mají podobnou náturu jako my, jsou přívětiví, pohostinní a mají rádi pivo, obzvláště české. Na všechny letecké dny se totiž vozilo naše pivo, protože jsme měli štědré sponzory. Pivovar Staropramen díky Ing. Jiřímu Kmínkovi a technici z Přerova obstarali Zubra. A při večerních hangár-párty, když se narazil sud, tak byla u nás fronta až do vypití chváleného moku. Sponzorům jsme se my odvděčili pozváním na některý letecký den a dle možností svezením v našich letadlech.

V Belgii jsme jednou svezli v L-59 našeho vojenského přidělence, který se o naši výpravu vzorně staral. Bránil se, nechtěl, asi věděl proč. Bylo mu zle, zelenobílý po přistání dostal becherovkovou podporu a přitom pronesl památnou větu: “Jak může být někdo tak blbej a živit se jenom lítáním.“ A zůstaneme ještě v této zemi. Letecký den v Sanicole nám poskytl, díky tomuto přidělenci, nevšední zážitky. Jednak nás s Oldou zavezl do Bruselu, takže jsme viděli historické náměstí i čurajícího panáčka a také atomium. Ale hlavně využil popularity druhého kosmonauta Oldy Pelčáka a vyjednal nám návštěvu jejich hvězdného centra.  

Olda zkoušel poskoky na Měsíci s šestkrát menší gravitací a já dostal přilbu, byl připoután do kardanova závěsu s třemi osami volnosti a patřičně roztočen. V tomto kolotoči jsem měl na desce před sebou co nejpřesněji tužkou obtáhnout obrázek. Samozřejmě jsme oba kvalitně obstáli k oboustranné spokojenosti. Při zpáteční cestě nám přidělenec oznámil, že jsme očekáváni u něj doma. Přivítala nás jeho žena a hned podotkla, že pro nás připravila malé překvapení, tedy pohoštění, co jsme určitě ještě nejedli. Za chvíli z kuchyně přinesla kastrol plný šneků a zůstala velice udivená, když jsme se všichni tři začali smát. Pochopila, když jsme řekli, kde už jsme je jedli. Ale snědli jsme to všechno. 

Pokračování příště

Vítězslav Nohel

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.    

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví. 

-fr-