Jak kluzáku chutná kukuřice aneb Když termika vypoví poslušnost

Přistání kluzákem do terénu  Stává se to. Plachtaři to znají všichni. Poslední červnová sobota slibovala skvělé přeletové počasí, a tak jsem se nechal zlákat k přeletu z Benešova do Havlíčkova Brodu. Dvě hodiny bylo vše podle předpokladů, vrchovina se na mě smála slunečnými lesy, kopci a údolími. A pak tma - obrazně řečeno. Prostě termika zmizela, na letiště daleko.

Kolem 11 hodiny byla termika směrem na východ od Benešova velmi aktivní. Vyrazil jsem na Havlíčkův Brod. U Vlašimi jsem proletěl několika silnými klesáky, ale podařilo se mi se ze 300 m AGL zase vydrápat nahoru. Nad Želivkou měly stoupáky 3-5 m/s. Nedaleko Brodu jsem si asi ve 13.15 všiml, že se západní vítr zrychluje a na západ ode mne mizí kumuly. Rozhodl jsem se k rychlému návratu.

U Trhového Štěpánova nedaleko D1 mě potkaly tři silné klesáky, které mě z mých komfortních 1 500 m MSL dostaly do nějakých 900 m MSL. Podařilo se mi najít větrem trochu rozbitý stoupák a vystoupal jsem 200 m, o které mě vzápětí připravil další klesák, a tak se to asi třikrát opakovalo. Bylo čím dál jasnější, že na letiště nedoletím. 

Točil jsem proto už raději v blízkosti pole, které jsem si vybral pro přistání a prohlédl, jestli v něm není elektrické vedení, skruže, zapomenuté stroje, bahno nebo velké kameny. Porost se jevil docela nízký – hlína prosvítala, brázdy neznatelné. Přistání jsem ale volil ve směru řádků – pokud by tam brázdy přece jen byly.

Když mě poslední klesák vyplivl kolem 200 m AGL, vysunul jsem podvozek a zamířil nad pole. Měl jsem volbu – buď letadlo posadím mírně z kopce proti sílícímu větru, nebo do mírného kopce po větru. Zvolil jsem variantu proti větru.

Mezi 3. a 4. zatáčkou jsem se snažil najít co nejlepší místo na přistání s minimem porostu a kamení. Poslední prověření vysunutého podvozku, 4. zatáčka, brzdové klapky a kolem 13.40 dosednutí do porostu. Rachot, na kabině se usazuje prach a kousky hlíny, krátký dojezd. Když prach slehne, odhodlám se vystoupit. Mám trochu obavy, jestli se letadlu nic nestalo. Naštěstí se zdá, že až na pár škrábanců na konci křídla se nic vážného nepřihodilo.

Do Benešova se ale musím vrátit mírně potupně s letadlem na vozíku. Telefon šéfinstruktorovi Jardovi. „Ty a letadlo v pořádku?“ „Ano.“ „Jaký porost?“ „Nízká kukuřice.“ „Kde přesně jsi?“ „Dva kilometry jižně od VOR VLM“. „OK, vyčkej, přijedeme pro tebe.“

Protože vlek přijede až asi za dvě hodiny, jdu sehnat něco k pití - zásoby jsem už dopil a slunce nebezpečně připaluje. Ani po půlhodině chůze jsem na žádnou vodu nenarazil, tak se raději, byť  žíznivý, vracím k letadlu. Ve čtyři doráží Jarda s kolegou a vlekem.

Letadlo vytlačujeme na okraj pole, během tři čtvrtě hodiny je rozebrané a na transportním vozíku. Kolem 16.45 vyjíždíme a v 18.00 přijíždíme na letiště Benešov, odkud jsem kolem před polednem odstartoval.

Není to sice nic příjemného, ale kdo se chce plachtařině věnovat systematicky, nejspíš se tomu nevyhne. Já přistával do terénu asi poosmé. Důležité je zachovat klid, mít vždy vyhlédnuté místo pro nouzové přistání, dávat pozor na elektrické vedení a stromy a poslední zatáčku točit v dostatečné výšce. Já si tak v praxi vyzkoušel šestý díl kampaně Doletíš?!, který jsme dělali pro ÚCL, s názvem Přistání kluzáku do terénu.

Přistání Jiřího Pruši do terénu do textové podoby převedl Jan Dvořák