Iljušin Il-28: poslední bombardér československého letectva

Historie letectví  - Il-28     První sovětský sériově vyráběný proudový bombardér, Iljušin Il-28, se stal zároveň posledním bombardérem ve výzbroji československého letectva. Poslyšte jeho československý příběh.

Iljušin Il-28 v československém letectvu

V únoru 1955 u nás přistály první tři dvoumotorové třímístné taktické bombardéry Iljušin Il-28, konkrétně dva stroje bojové a jeden cvičný Il-28U. Tím začalo přezbrojování bombardovací složky československého letectva na proudovou techniku. Až do přezbrojení na Il-28 tvořily jádro čs. bombardovacích pluků dvoumotorové vrtulové letouny české výroby Aero C-3.

Aero C-3 bylo poválečné tuzemské označení německého cvičného a dopravního letounu Siebel Si 204, který u nás během okupace vyráběly továrny Aero a ČKD. Na základě verze Siebel Si 204 E byla vyvinuta verze Aero C-3B, která byla vybavena pumovnicí, vnějšími pumovými závěsníky a až čtyřmi velkorážnými kulomety MG 131 a sloužila především pro výcvik členů posádek bombardérů a obecně vícemotorových letadel. Vedle ní vzniklo několik verzí dopravních, včetně civilní pro ČSA se základním typovým označením C-103. 

Iljušin Il-28

Iljušin Il-28 v konvenční variantě, která létala i československého letectva, byl dvoumotorový proudový podzvukový taktický bombardér pro tříčlennou posádku ve složení pilot, navigátor/bombometčík a radista/střelec.

Pracoviště navigátora/bombometčíka se nacházelo v prosklené přídi, kde seděl na obyčejném sklopném sedátku. V případě katapultáže se musel přesunout do vystřelovacího sedadla umístěného mezi tímto pracovním prostorem a kokpitem pilota. V duralové konstrukci nad tímto sedadlem je odhazovatelný poklop.

Místo radisty/střelce bylo umístěno na zádi letounu. Radista jako jediný z posádky nedisponoval vystřelovacím sedadlem a v případě nutnosti musel vyskočit poklopem v podlaze pod sebou směrem dolů.

Hlavňovou výzbroj tvořila dvojice pohyblivých 23 mm kanonů ve střelišti na zádi, střelec je ovládal dálkově. Dva pevné kanony stejné ráže odpalované pilotem byly lafetované v přídi. Pumová výzbroj do celkové hmotnosti maximálně 3000 kg se nosila v trupové pumovnici, běžný náklad byl 1000 kg.

Motory Klimov VK-1/VK-1A s maximálním tahem 26,48 kN na jeden motor dovávaly letounu maximální rychlost letounu 900 km/h; cestovní rychlost byla 770 km/h, praktický dostup 12 500 m, dolet 1135 km a maximální dolet bez pum 3000 km.

Je zřejmé, že Aero C-3B plnohodnotný bojový potenciál postrádalo. U bombardovacích pluků sloužily tedy především stroje C-3B (ale i další verze), určené k nácviku bombardování a střelby z kulometů. Samozřejmě se s nimi počítalo jako s dočasným a provizorním řešením, byť ta dočasnost, kdy v našem letectvu nesly tíhu bombardérů, trvala na tu hektickou dobu poněkud dlouho. 

Ale vraťme se k iljušinům. Československo si pořídilo celkem 57 bombardovacích Il-28, sedm cvičných Il-28U a deset taktických průzkumných Il-28R. Bombardéry, a ve své většině i cvičné stroje se staly výzbrojí nejprve 25. a v brzké době také 24. a 29. bombardovacího leteckého pluku 46. bombardovací letecké divize, tj. celého bombardovacího letectva ČSLA (název Československá lidová armáda byl zaveden v roce 1954). Průzkumné Il-28R a zbývající Il-28U zamířily ke 47. průzkumnému leteckému pluku. 

Pro tři bombardovací pluky však byly počty dodaných Iljušinů Il-28 nedostatečné a jednotky trpěly značným podstavem, původně se totiž plánovalo s tabulkovými počty 32 bombardovacích a tří cvičných strojů pro každý z těchto pluků. Důvod té početní nedostatečnosti souvisel s koncem výroby typu v Sovětském svazu právě v roce 1955. 

Už 1. října 1958 proto došlo k věci nevyhnutelné, a to ke zrušení jednoho bombardovacího pluku, jmenovitě devětadvacátého. Jeho personál a stroje převzaly dva pluky zbývající. Zároveň došlo ke zrušení 3. bombardovací letky 25. bombardovacího pluku (pluk měl celkem tři letky) a místo ní vznikla letka průzkumná, která převzala desítku Il-28R od 47. průzkumnému leteckému pluku. 

Letouny Il-28 s kódovým označením PK-XX patřily 2. letce 29. bombardovacího leteckého pluku. Později se místo útvarového označení ze dvou písmen a dvojciferného čísla na přídí začalo používat čtyřciferné číslo na zádi vzniklé zpravidla „odtržením“ čtyř posledních číslic z výrobního čísla letounu. Stroj na fotografii má zaplachtován překryt kabiny pilota i prosklenou příď stanoviště navigátora/bombometčíka.

Uběhly přesně dva roky a 1. října 1960 byla zrušena 46. bombardovací letecká divize, přičemž některé její jednotky zanikly, jiné se transformovaly, či přešly pod jiné vyšší celky. Když se podíváme pouze na její dva bombardovací letecké pluky se stroji ll-28, tak 24. pluk byl zrušen a 25. pluk zůstal jako jediný bombardovací ještě zachován, přičemž mohla být obnovena jeho 3. bombardovací letka (díky personálu a materiálu zrušené jednotky) místo dočasné 3. průzkumné letky, jejíž vybavení se zase mohlo vrátit ke 47. průzkumnému leteckému pluku. 

Teď již samostatný 25. bombardovací pluk postupně přecházel ve své podřízenosti od 7. armády protivzdušné obrany státu a letectva k 1. samostatnému smíšenému leteckému sboru, který se 1. května 1962 transformoval na 10. leteckou armádu. 

Il-28. Zdroj: Technet.cz

Mezitím stroje Il-28 v roli taktických leteckých bombardérů morálně zastaraly. Poslední pluk byl však držen u letectva při životě co nejdéle, protože obecně tento typ mohl nosit taktické jaderné pumy, i když je pravda, že do Československa dodané stroje nebyly pro jadernou alternativu náležitě upraveny a měly pro letectvo spíše psychologický význam. Když se však v roce 1964 začaly zavádět do výzbroje ČSLA jednomístné stíhací bombardéry Suchoj Su-7 s možností taktických jaderných úderů, další vydržování bombardovacích iljušinů pozbylo smyslu. 

A tak byl 25. bombardovací letecký pluk 1. října 1965 zrušen; to znamenalo zároveň definitivní konec „klasických“ bombardérů u československého letectva. Neznamenalo to však konec letounů Il-28 v Československu obecně. Průzkumné Il-28R sloužily až do roku 1973. Stejný rok dolétaly i poslední kusy Il-28RT/RTR, o kterých zde ještě nepadlo slovo. Jednalo se o stroje pro radiotechnický průzkum a radioelektronický boj (detekce polohy radarů protivzdušné obrany protivníka a jejich rušení), pro naše letectvo je v letech 1960/61 v celkovém počtu 14 kusů upravily ze stávajících letounů Il-28 Letecké opravny Kbely. 

Il-28RT jako sbírkový předmět VHÚ čekající na renovaci, foceno na letišti Kbely v roce 2017. Zdroj: Technet.cz

Někdy zmiňovaná licenční výroba Il-28 v Československu pod typovým označením Avia B-228 a cvičné verze jako Avia CB-228 je z říše bájí a pověstí. Pravdou pouze je, že letouny Il-28 a Il-28U dostaly dle tehdejších zvyklostí tuzemské typové označení B-228 a CB-228, ale od této naší praxe s přeznačováním cizích letadel bylo nedlouho poté upuštěno. Rovněž občas uváděné počty 120 (a podobně) kusů Il-28 ve výzbroji ČSLA jsou chybné. Zde možná díky informačnímu zašumění uvízlo něco z kolem pěti desítek Il-28 exportovaných ze SSSR do Egypta přes Československo, které bylo při této transakci prostředníkem. 

Radek Folprecht

Článek byl převzat z webu Technet.cz a byl redakčně upraven.