Za letadly pod hladinu

K létu neodmyslitelně patří voda. A tu lze, při troše volného času a dostatku peněz, spojit s letadly zcela novým způsobem. Na světě je celá řada mořských lokalit, kde si potápěči mohou do sytosti užít prozkoumávání potopených letadel, takzvaný „wreck diving“.

Počátky vrakového potápění lze vystopovat v období krátce po konci druhé světové války, kdy američtí vojáci v Tichomoří ve volném čase začali s potápěčskou výbavou prozkoumávat potopené vraky japonských i spojeneckých letadel, kterých byly v moři desítky. Později dokonce americká námořní pěchota tento typ operací nacvičovala s cílem zajistit v případě nehody vlastního stroje jeho náklad v podobě jaderných zbraní, a v případě nehody nepřátelského letounu získat maximum technických informací. Až v sedmdesátých letech se z této atrakce začala stávat stále více oblíbená volnočasová aktivita pro potápěče. Tehdy šlo o velmi napínavé akce s nejistým výsledkem. Polohy letounů na dně moře se zaznamenávaly do map s různou mírou přesnosti a nebylo výjimkou, že výprava potápěčů vrak vůbec nenašla. K výraznému přelomu ve wreck divingu došlo až v devadesátých letech s příchodem navigačních pomůcek GPS. Už nebylo obtížné označit polohu letounu s přesností v řádu několika metrů a postupně začaly vznikat specializované firmy nabízející jen wreck diving, či později i servery zaměřené na vraky pod vodou. Dokonce již existuje i anglicky psaný časopis Wreck Diving Magazine, který se ale zabývá i loděmi. Snad nejvíce letounů je stále rozeseto v jihovýchodní Asii, na severní straně Austrálie, v některých částech Středomoří a v oblasti velkých jezer v USA i v Rusku a Finsku. Mezi nejpopulárnější destinace pochopitelně patří asijské, australské a tichomořské lokality, a to kvůli čisté vodě, teplému moři a také příjemnému profilu mořského dna, které není četnou lodní dopravou příliš měněno. Naopak nejméně navštěvována jsou jezera, což souvisí s méně čistou vodou a její nízkou teplotou.

Trocha teorie

Vrakové potápění vypadá jako skvělá a jednoduchá zábava, skrývá ale určité nebezpečí. Každý, kdo by se ho chtěl zúčastnit, by měl mít s potápěním nějaké zkušenosti. V Asii a Tichomoří, kde je nejrozšířenější, stanovila potápěčská sdružení tři kategorie „wreck divingu“. Při té nejjednodušší se potápěči k vraku nepřibližují a pouze plavou nad ním. Jde o nejbezpečnější formu. Další kategorie zahrnuje pohyb v zóně světla. Potápěči se mohou přiblížit k vraku a vstoupit do něj, musejí se ale pohybovat jen tam, kde vidí, a kde mají v dohledu otvor, kterým se do vraku dostali. Třetí a nejnáročnější kategorie zahrnuje volný pohyb uvnitř vraku i v jeho okolí, a to včetně pohybu bez světla (v případě selhání svítilen). Je určena pouze extrémně zkušeným potápěčům. Hrozí totiž, že zvířením sedimentu může potápěč zcela ztratit orientaci a z vraku se nemusí včas dostat. Vraky letadel a lodí jsou navíc velmi častým úkrytem mnoha mořských živočichů a rybáři je mají v oblibě jako místo k rybolovu. Proto jsou mnohdy plné zbytků rybářských sítí a vlasců a hrozí, že se do nich potápěč zamotá. I samotné části vraku a vegetace na něm představují určité riziko zachycení či poškození výstroje nebo zranění. V neposlední řadě není výjimkou ani úlek z náhle se zjevícího obyvatele moře. První dvě kategorie se někdy zařazují do rekreačního vrakového potápění, třetí pak do technického potápění, k němuž se velmi často využívá i jiné směsi plynů v tlakových nádobách, zmenšující riziko zdravotních komplikací po výstupu.