Jak a proč přistávat s malým letadlem na nejkomplikovanějších letištích světa

29.11.2016

Pilot Jiří Pruša přistál s Dynnamicem WT-9, resp. Cessnou 172 na šesti z deseti nejkomplikovanějších letišť světa. Postupně přineseme články k přistání na každém z těchto šesti, dnes sérii startujeme úvodním rozhovorem. Co vlastně jsou ona komplikovaná letiště a proč na ně létat?

Finále přistání na ostrově Saint Barthélémy v Karibiku. Tohle přistání bylo opravdu hodně komplikované a Jiří Pruša už ho znovu pokoušet nechce. Foto: Jiří Pruša

Proč tedy?

Proč... Lidé nemají rádi otřepané fráze, ale na tuhle otázku musím jednou z nich odpovědět. Je to prostě výzva. V čem je na tom či onom letišti chyták? Jak ho řešit? Jak to zvládnu? Tohle, jak v člověku začne rezonovat, nemá na výběr, musí to zkusit. A když to máte za sebou, už vás zase zajímá jen to, co je před vámi. Dozadu se nedívám. I když v téhle sérii článků vlastně ano. Ale ne kvůli sobě, nýbrž proto, že mi dělá radost, když se můžu podělit o zkušenosti s ostatními kolegy piloty a oni zjistí, že to můžou také zkusit. Ostatně, k tomuhle tématu pořádáme pro piloty i přednášky, kde si o tom můžeme do hloubky podebatovat. A ukázat jim videa, která jsem tam natočil.

S jakým letadlem jsi tahle letiště absolvoval?

V Evropě všechna s Dynamicem WT-9, čili mým OK-LEXem, v Americe, přesněji v Karibiku, pak na pronajaté Cessně 172.

Jaké zkušenosti, dovednosti a přípravu tahle letiště od pilota vyžadují?

Nejprve bych upřesnil názvosloví. V těch rozličných TOP 10 žebříčcích, které ne všechny zahrnují ze sta procent stejnou desítku, nazývají média ta letiště podle míry senzacechtivosti různě - od "nejnebezpečnější" po "nejhrůzostrašnější". My jim říkáme komplikovaná letiště. To je výstižné, ale nebudí to piloty zbytečně ze spaní.

Letiště Barra, Vnější Hebridy, Skotsko (od 1:14 min). Expedice Ostrovy Severního moře 2015

Letiště mohou být komplikovaná z různých důvodů: krátká dráha, častý, silný či nárazový vítr vanoucí kolmo nebo bočně na dráhu, překážky před (přistání) nebo za (vzlet) dráhou, dráha do kopce či z kopce, nepřímé přiblížení na dráhu (např. v horském údolí). Komplikujícím faktorem je také nadmořská výška letiště a samozřejmě kombinace uvedených faktorů. K tomu se jako vždy přidává počasí - u horských letišť může být „vražedná“ i jen vysoká letní teplota, která v kombinaci s řidším vzduchem může prodloužit dráhu potřebnou pro vzlet až na dvojnásobek.

Jak se na taková letiště připravit a kdo by je raději pokoušet neměl?

Některé ze zmíněných komplikací lze navodit při tréninku na běžných letištích. Například přistání při využití krátké dráhy lze trénovat jako „přesné přistání“, kdy je potřeba být umět přistát co nejblíže stanovenému bodu. Rozjezd při vzletu lze zkrátit tím, že motor dostaneme do otáček na brzdách a ty pak uvolníme při maximálních otáčkách. Boční vítr lze také trénovat kdekoli - když fouká, pochopitelně. Složitá nebo složitější letiště bych zkoušel poprvé především za pokud možno příznivého, nebo alespoň ne výrazně nepříznivého počasí.

Pilot by měl určitě vědět, jak problém daného letiště řešit a pokud to lze, prohlédnout si na YouTube přistání nebo vzlet někoho, kdo už to dělal a nafilmoval. Dobré je také přečíst si různá doporučení, případně předpis (pokud existuje). Pilot by měl rozhodně být vylétaný - aby nezpanikařil, když se s letadlem děje něco, co nečekal. Neměl by se prostě „lekat“.

K těm "tvým" letištím: které přistání či start si z těch šesti letišť nejvíc považuješ? A které ti udělalo největší radost?

Nejvíc si zcela jistě považuji přistání na St. Barthélémy v Karibiku. Dělal jsem tu sice "jen" letmé přistání, ale i to se mi podařilo až napodruhé. A stejně až do konce (do opětovného vzletu) bylo trochu nejasné, jestli se mi podaří se včas dotknout dráhy, zavřít klapky, přidat plyn a ještě před mořem se vznést. Byly to trochu nervy, pár letadel už tady v moři skončilo, protože buď sedla pozdě a neubrzdila to, nebo se nestihla včas odlepit.

Radost z toho, že jsem to tu zvládl, jsem zcela jistě měl. Ale takovou tu uvolněnou čirou radost mi přineslo letiště mnohem blíž domovu - altiport Courchevel v Savojských Alpách. Tady se totiž kombinuje radost ze zvládnutí pilotáže s radostí z komunikace s příjemnými lidmi a tím naprosto neuvěřitelně nádherným prostředím hor kolem dokola. Mimochodem, okruh tady nemá čtyři části, ale jen tři - je to trojúhelník. Čtvrtá strana se nemá kam vejít.

OK-LEX na altiportu Courchevel v Savojských Alpách. Foto: Jiří Pruša

Co se ti nejvýrazněji vrylo do paměti z přistání na těch letištích, kde už jsi přistál?

Je toho víc, ale zmíním třeba to, že na Madeiře jsem věděl, že tu přistát musím. Ať by počasí bylo jakékoli, protože v blízkosti prostě žádné další pro mě využitelné letiště nebylo. To je poměrně definitivní pocit. Doslova brázdu mi do paměti vyrylo už zmíněné letmé přistání na Saint Barthélémy, kde si vítr před a po přeletu skalního hřebenu před prahem dráhy s letadlem pohrával kompletně v rozporu s mými přáními. Trochu problém bylo asi také to, že jsem sem letěl s trochu neohrabanou Cessnou, zatímco většinu svých letů absolvuji ve velmi dobře manévrovatelném Dynamicu.

Bylo to až "o ústa"?

Až tak nebezpečné to asi nebylo, můžu ale bez uzardění prohlásit, že letiště na ostrově St. Barthélémy bylo z mého pohledu rozhodně nejkomplikovanější. Šlo tam právě o kombinaci více faktorů, jak zmiňuji výše. Čtenáři si to mohou představit takto: když se k tomuhle nevelkému ostrovu přibližujete, vidíte jen moře pod sebou, pak pláž, pak úbočí kopce, které končí sedlem, po němž se prohánějí auta, a za tím sedlem už zase moře na druhé straně. A někde mezitím se krčí letiště a jeho dráha.

Spatříte ji, až když jdete na finále. Po přeletu sedla těsně nad střechami aut musíte doslova sklouznout po úbočí o nějakých padesát výškových metrů dolů, protože po zhruba třech stech metrech od sedla je práh dráhy. Sednout na prahu dráhy je tedy velmi komplikované, ale nemáte moc na výběr. Dráha měří jen 600 metrů a svažuje se, takže pokud nechcete zaparkovat v moři na jejím konci, musíte zkrátka sednout za prahem co nejdřív.

Saint Barthélémy - sestřih přistání. Video: Cargospotter, YouTube.

Tím ale radosti tohohle letiště nekončí. Je situováno do údolí, jmíž vane silný turbulentní vítr a ten vás poměrně slušně vyškolí. Já se před přeletem sedla před dráhou dostal do „klesáku“, takže bylo potřeba razantně přidat plyn. Po přeletu následoval pro změnu vlet do „stoupáku“ tvořeného protivětrem foukajícím proti svahu před dráhou, takže byl problém se „dostat dolů“ a přistát co nejblíže prahu dráhy. Poprvé jsem to vše nestihl včas a tak jsem dráhu raději jen přeletěl. Teprve při opakování za tři dny se mi podařilo udělat letmé přistání, ale i tak to bylo napínavé. Jen jsem s napětím očekával, zda se mi podaří letadlo odlepit od dráhy dříve než skončí v moři. Podařilo se. A upřímně, už bych to tu nechtěl zkoušet znova.

Je letiště, na kterém jsi ještě nepřistál, a přesto bys to nechtěl zkusit?

Takové letiště neznám. Rád bych si zkusil všechny možné typy letišť se všemi pro ně typickými problémy. Jako vždy ale v létání záleží nejvíc na počasí, které může pilotům způsobit „peklo“ i na jinak jednoduchých letištích, a naopak. Například moje přistání v Gibraltaru bylo naprosto klidné, protože prostě ten den nefoukal přes gibraltarskou skálu žádný vítr a mě tím pádem minuly právě tam obvyklé a obávané turbulence.

Je ale ještě jeden problém, který člověku může zabránit přistání na zajímavém letišti - byrokracie. Užil jsem si jí dosyta na jaře v Karibiku i teď na podzim v Africe. Nebo předloni v Gruzii, kde povolení k letu nad Kavkaz podmínili tím, že mi do letadla posadí úředníka. Myslel jsem, že mi to zdá. Ale nezdálo, a Kavkaz jsem nakonec viděl jen z dálky. Další člověk by se mi do letadla zkrátka nevešel - druhé sedadlo na expedicích obsadí vždy záchranné pomůcky pro případ krize. A stejně bych si odpovědnost za cizího člověka na sebe nevzal. Byrokracie mi také brání v tom prozkoumat možnosti přistání na dvou z TOP 10 složitých letišť, v Číně a Nepálu - určitě znáte proslavené himálajské letiště Lukla.

Na které další z TOP 10 letišť pomýšlíš ještě a na které v blízké době?

Tak šest jich mám, dvě jsou zatím pasé (Čína a Nepál). Nejčerstvější "zářez" je Courchevel z října. Myslím také na letiště na Vestmanských ostrovech jižně od Islandu, kde se přistává v blízkosti sopky. Komplikovaný je nyní také Washington kvůli složitým bezpečnostním postupům při letu do oblasti hlavního města Spojených států a v blízkosti Bílého domu. Až se to bude hodit, rád bych to tam ale také zkusil.

Baví mě ale nejen přistání na komplikovaných letištích, ale také přelety velkých mezinárodních letišť - jejich sbírka se mi začíná také utěšeně rozrůstat. Paradoxně, nejjednodušší je to v USA, Evropa je v tomhle směru zabetonovaná. Trochu odvahy a pozornosti vyžaduje ale třeba i průlet nad Manhattanem, který jsem absolvoval už dvakrát, i když letos kvůli nějakému sportovnímu klání v trochu kratší verzi, než před lety.

Top ten výběrů je víc - která letiště patří do tvého TOP 10?

Ano, výběrů letišť považovaných za složitá nebo nebezpečná je víc. Záleží taky hodně na tom, z pohledu jakého typu letadel to hodnotíme. V některých výběrech se objevuje třeba Princess Juliana Airport na ostrově Sint Maarten v Karibiku, které je složité pro velká dopravní letadla, protože hned po vzletu musí řešit problém nedalekých vysokých hor. Pro sportovní letadlo tam ale žádný problém není, protože je mnohem lépe manévrovatelné a může se horám bez problému vyhnout. Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Letiště Funchal na ostrově Madeira v Atlantiku. Foto: Jiří Pruša

To, že se výběry TOP 10 složitých letišť trochu liší, záleží také na tom, jak jsou tato letiště komu známá. Jsem si naprosto jistý, že existuje ještě řada dalších složitých letišť, která jen nejsou tak viditelná a tím pádem se nedostala na žádný seznam. Jedním z nich je zřejmě letiště v Kábulu a jistě řada různých horských letišť. Ale jak jsem už zmínil – při nevhodném počasí může být nebezpečné jakékoli letiště.

Možná jsou další letiště, která sice nepatří mezi ta tabulkově náročná, ale přesto na tvém žebříčku stojí vysoko...

Přesně tak to je. Moje nejhorší osobní zkušenost je z Chorvatska, kde jsem před několika lety kvůli silnému turbulentnímu a nárazovému bočnímu větru přistál ve Splitu až napočtvrté. Pohříchu na druhém sedadle seděla moje manželka, takže na to nemám dobré vzpomínky i proto, že po téhle zkušenosti mi oznámila, že s malým létáním končí. Předloni mi Chorvatsko podobný zážitek nabídlo znovu - tentokrát jsem finále na přistání v Rijece ale raději opustil a přistál v Pule. Boční vítr šel daleko za limity mého letadla i toho, na co jsem si troufnul. Že jsem udělal dobře, mi nepřímo potvrdily i posádky tří velkých dopravních letadel, která se do Puly uchýlila během následující hodiny stejně jako chvíli před nimi já.

Co se týče intenzity zážitku, určitě bych rád zmínil nízký průlet nad přistávací dráhou raketoplánů na Cap Canaveral, který se podařilo uskutečnit v rámci expedice USA 2016. Pilotně vcelku banální věc, ale vědomí, že právě takhle a tudy se na Zemi vracely posádky raketoplánů, to s člověkem dělá zajímavé věci. Přistání - ani touch and go - nám tu nepovolili, ale i tak to stálo za to a do portfolia zdolaných zajímavých letišť si Cap Canaveral rozhodně přidávám.

Co tě vede k přistání na těchhle letištích – protože jsou zkrátka zrovna na trase, nebo je v tom i touha pokořit další metu? Nebo i trocha chlapské ješitnosti?

Asi všechno dohromady. Od každého něco. Jen v sobě mám hodně pokory a tak nerad používám výraz „pokořit“ cokoliv, co má pod kontrolou příroda a její živly.

Tvoje další pilotní sny?

Mám toho v hlavě ještě hodně. Opravdu plánovat další let začínám vždycky až poté, co se vrátím z toho předchozího. Dělat to dřív by na mě bylo trochu arogantní.

Jan Dvořák