21.12.2014
Byla u nás první ženou, která pronikla v devadesátých letech do hájemství mužů zvaného řízení letového provozu, a otevřela tak cestu svým následovnicím. A my jsme ji dnes požádali o rozhovor.
Práce dispečera řízení letového provozu byla ještě před dobou celkem nedávnou doménou mužů. Tak o tom veřejnost ostatně dlouho přesvědčovaly i filmy z leteckého prostředí, v nichž sympatičtí chlapíci za pulty řídicích systémů řeší občas situace v reálném životě nereálné. Skutečnost je taková, že dnes se už s ženami v sálech ŘLP lze setkat stejně dobře jako v jakémkoliv jiném odvětví letectví. A stále jich přibývá.
Pokud jde o létání, pak základním předpokladem byl určitě fakt, že jsme měli létání v rodině. Můj otec byl vojenským pilotem, poté létal ve Slovairu a jednoho dne mě vzal na letiště ve Staňkově, kde byl jeden z jeho kamarádů náčelníkem. Zalíbilo se mi tam, byla tam spousta mladých lidí, skvělá parta, a tak jsem začala létat v patnácti letech na větroních. A vydrželo mi to dodnes.
Tohle byla tak trochu náhoda, jak už to někdy v životě bývá. Toužila jsem sice dělat nějakou práci, která by měla spojitost s létáním, ale tímhle směrem jsem nepřemýšlela. Bylo to hlavně dáno tím, že až do roku 1996 nebylo takové zaměstnání pro ženu možné. Jedním z požadavků bylo totiž absolvování základní vojenské služby. A to se změnilo právě v roce 1996. Pamatuji se, že jsem se o náboru dozvěděla z inzerátu v Mladé frontě, a tak jsem to prostě zkusila. A ono to vyšlo. A jak jsem zjistila, byla jsem vůbec první ženou, která se o absolvování výcviku pokusila.
Celý článek vyšel v Flying Revue - BŘEZEN – DUBEN 2011.
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »