Profil: An-124 Ruslan

V Rusku vznikla celá řada superobřích létajících prostředků. Jedním z nejzajímavějších, nejvýkonnějších a nejúspěšnějších je strategický dopravní letoun Antonov An-124, který i přes vojenské kořeny našel uplatnění hlavně v komerční dopravě.

I když vzniklo pouhých 55 kusů, dnes si bez nich nelze představit stavbu velkých letadel včetně A380, zásobování vojsk při expedičních akcích či podporu průmyslu všeho druhu. An-124 je vskutku strategickým letounem, i když v jiném než původně zamýšleném vojenském významu. Není tajemstvím, že hnacím motorem pro vznik An-124 bylo zavedení amerických C-5 Galaxy do služby. C-5 si vysloužil přídomek strategický dopravní letoun, protože mohl přepravovat výzbroj pro všechny druhy vojsk a výrazně zvyšoval mobilitu i invazní schopnost amerických jednotek. V SSSR naproti tomu sloužily pouze letouny An-12, které představovaly výkonnou konkurenci pro americké C-130 Hercules. Protiváhou C-5 byly na počátku sedmdesátých let jen turbovrtulové An-22. Sověti si uvědomili, že Galaxy přináší americkým ozbrojeným silám nový rozměr mobility, což se plně projevilo při transportní podpoře Izraele během jomkippurské války v roce 1973. V průběhu pouhého měsíce Američané Izraeli dodali s pomocí letounů C-5 a C-141 celkem 22 325 tun výzbroje v podobě tanků, obrněných vozidel i munice. Když v roce 1974 velení raketových vojsk v praxi vyzkoušelo možnost vypustit z C-5 nad mořem mezikontinentální balistickou střelu Minuteman, Sověti si naplno uvědomili převahu USA v strategické přepravě.

Velení sovětského letectva přijalo rozhodnutí zadat stavbu nového proudového čtyřmotorového letounu An-122, který představoval zvětšenou verzi An-22 s jinými pohonnými jednotkami. Po sérii diskusí na úrovních ministerstev i vzdušných sil byl původní projekt přehodnocen a nový Výrobek 200, jak se An-124 zpočátku jmenoval, měl představovat zcela odlišnou konstrukci. Zadání obdržely společnosti Antonov a Iljušin, ke stavbě byla ale později přizvána pouze Antonovova kancelář. Nový typ měl mít nákladovou kabinu o rozměrech 37,5×6,4×4,4 m, nosnost 120 tun, dolet 3000 km, přístup k nákladu pomocí odklopné přídě a záďové rampy a také schopnost snížit světlou výšku při manipulaci s nákladem. Mezi standardní požadavky patřila schopnost působit v nouzi z neupravených ploch a letišť kratších než 3 kilometry a minimální závislost na pozemní infrastruktuře. Protože měla být nákladová kabina využitelná i pro přepravu osob, počítalo se s jejím přetlakováním. Pro srovnání, kabina C-5 má o něco menší rozměry – 36,01×5,8×4,1 m.

Celý článek vyšel v Flying Revue - Leden – únor