Před 75 lety sestřelila Luftwaffe v bitvě nad Bílými Karpaty deset spojeneckých bombardérů

Historie    V srpnu 1944 se spojenci rozhodli letecky napadnout německé zásoby pohonných hmot a vojenského materiálu v Moravské Ostravě. Celkem sem v jediný den z letišť v Itálii vyslali 839 letounů. Deset z nich, většinou z 20. perutě 2. bombardovací skupiny, nedoletělo. Nad Bílými Karpaty je přesně před 75 lety, 29. srpna 1944, dostihli stíhači Luftwaffe. 

Jak šel čas

12. května 1944

Od 12. května 1944 se hlavním strategickým záměrem 8. i 15. americké letecké armády stala likvidace německého průmyslu na výrobu pohonných hmot a následné paralyzovaní německých mechanizovaných jednotek. Byla zahájena série náletů, jež vstoupily do historie jako tzv. Bitva o benzín (Battle of Fuel). 

Posádka B-17G, č. 473, u svého stroje s přezdívkou My Baby. Letoun byl v bitvě nad Bílými Karpaty sestřelen u obce Nová Bošáca

V rámci Bitvy o benzín došlo nad územím bývalého Československa během druhé světové války k celé řadě leteckých bitev s vysokými ztrátami na obou stranách fronty. Jednou z těchto událostí byla i bitva nad Bílými Karpaty, která se odehrála 29. srpna 1944 kolem jedenácté hodiny dopolední, přibližně v prostoru vymezeném městy Piešťany, Trenčín a Zlín.

27. srpen 1944 

Posádka průzkumného letounu P-51 Mustang, prohledávajícího Němci obsazené území, byla v neděli 27. srpna 1944 úspěšná. Na nádraží v Moravské Ostravě objevila stovky vagonů s vojenským materiálem a velké množství cisteren na pohonné hmoty. Navíc poblíž se nacházely menší rafinerie na syntetický benzín v Přívoze a v Bohumíně a k tomu rozsáhlá průmyslová oblast ve Vítkovicích.

V hlavním štábu 15. letecké armády zrovna řešili situaci, že nad Anglií a západní Evropu bylo špatné počasí, které po několik dnů nedovolovalo operační nasazení bombardérů z Anglie. Bylo proto třeba zaměstnat skomírající Luftwaffe, která by jinak mohla soustředit své letouny na postupující spojeneckou armádu v jižní Francii. I takovou roli měly mít už zanedlouho bombardéry z letišť v jižní Itálii. Roli návnady. To však mužům z jejich posádek nikdo neřekl. Informace od posádky průzkumného Mustanga tedy přišla vhod z více důvodů.

 28. srpen 1944

Tajný plán k operaci v Ostravě byl rychle hotov. Kvapem se rozběhla příprava jednotek, které se náletu měly zúčastnit. Zatím nikdo z nich netušil, kam v úterý 29. srpna 1944 poletí, podle počtu připravovaných strojů a letců ale tušili, že to bude něco velkého - a nemýlili se. Celkem bylo v úterý 29. srpna 1944 vysláno do vzduchu 589 bombardovacích letounů typu B-17 a B-24, které podporovalo 250 stíhacích letounů z 306. stíhacího křídla.

Operace 29. srpna 1944

Podobně jako při jiných operacích podnikli Američané 29. srpna 1944 nejprve nálety na vedlejší, klamné cíle, jejichž smyslem bylo odlákat pozornost německé protivzdušné obrany od hlavní skupiny letounů, která mířila na Ostravsko.

Na železniční most u italského města Ferrara zaútočilo padesát pět Liberátorů od 449. a 450. bombardovací skupiny z 47. křídla. Most u Borovnice poblíž slovinské Lublaně bombardovalo dalších dvacet osm Liberátorů od 379. skupiny 47. křídla. A konečně dalších dvacet osm Liberátorů napadlo most u Salcana v Itálii.

B-17G, č. 473, My Baby, z 20. perutě 2. bombardovací skupiny za letu k cíli.

Vedle bombardérů se do klamných operací zapojilo i dvacet osm Lightningů od 82. stíhací skupiny útokem na most u města Latisana. Další skupina Liberátorů podnikla útok na vlakové nádraží v maďarském Szegedu.

Brzy po startu z letišť kolem jihoitalské Foggie se hlavní skupina bombardérů zformovala nad Jaderským mořem do dlouhého svazu. V čele byly Liberátory od 55. křídla následované stejnými stroji z 304. křídla. Svaz uzavíraly Létající pevnosti (B–17 Flying Fortress) 5. bombardovacího křídla. Na samém chvostu uzavírala mohutnou formaci 20. peruť z 2. bombardovací skupiny. Té se však stal 29. srpen 1944 osudným. 

Letecká bitva nad Bílými Karpaty

Uskupení stovek bombardérů B–24 Liberátor a B–17 Flying Fortress mířící na sever uzavírala 2. bombardovací skupina čítající 28 letounů typu B–17 G. Skupina letěla v typické sestavě tzv. boxu, složeného ze čtyř letek po sedmi letounech. Velká palebná síla kompaktního boxu jim poskytovala poměrné slušnou ochranu před německými stíhači, kteří se do útoku na sevřený box pouštěli jenom výjimečně.

Na úplný konec sestavy byla zařazena 20. peruť, jíž velel  zkušený poručík William S. Tune. Tato letka se začala za zbytkem svazu výrazně opožďovat a sestavu 2. bombardovací skupiny opustila. Postupně se k ní připojily další tři zpozdilé stroje, které rovněž vypadly ze svých sestav.

Jenže německá protivzdušná obrana pohyb celého svazu pozorně sledovala a zpožďování 20. perutě jí neušlo. Útok německých stíhačů se proto zaměřil na 2. bombardovací skupinu, která celý svaz letounů směřujících k Ostravě uzavírala. Jednak se za hlavní skupinou opozdila, za druhé byla v době napadení bez stíhacího doprovodu. Naštěstí měla díky značné palebné síle velkou odolnost proti útokům nepřátelských stíhačů, což  se ovšem nedalo říci o 20. peruti, jež byla čtvrtou jednotkou ve formaci dvaceti osmi letounů 2. skupiny. Ta se od skupiny natolik vzdálila, že se proti útoku stíhačů stala prakticky bezbrannou. Útoky vedené proti ní začaly cca v 10:40 hod v prostoru Nového Mesta nad Váhom. 

Německé letouny na část 2. bombardovací skupiny tvořené 429., 96. a 49. perutí podnikly útok na úrovni Valašských Klobouků a pokračovaly do 11:00 hod v oblasti Nového Jičína. Osádky bombardérů ohlásily 50-70 nepřátelských stíhaček, sestávajících většinou z Messerschmittů Bf109 a několika Focke-Wulfů FW190, které zaútočily z převýšení, v úrovni a zespodu z pozice 3 až 9 hodin.

V době útoku bombardéry letěly nad velkou oblačností, která končila ve výšce cca 5700–6000 m. Nepřátelská letadla tuto oblačnost nevyužila při vlastním útoku jako krytí, pravděpodobně z toho důvodu, že stíhací doprovod se v době útoku v této oblasti nenacházel. Pravděpodobně však němečtí stíhači oblačnost využili k nepozorovanému přiblížení. Nepřátelská letadla byla výjimečně agresivní a podnikla několik průletů skrz formaci, kdy se občas k bombardérům přiblížila na vzdálenost až 20 metrů. Tyto útoky byly provedeny jak 4–10 letouny v linii, tak ve formaci V po 10-20 nepřátelských letadlech.

Bezbranná 20. peruť

Útoky se soustředily především na poslední letku, která za hlavní formací zaostávala, a dvě další zpozdilé B-sedmnáctky. Během prvního útoku nepřátelská letadla vypálila rakety, poté následovala palba z kanónů a kulometů. Ještě před útokem byly zpozorovány dva letouny Focke-Wulf FW190, které kroužily kolem formace a sledovaly její pohyb. V dálce se nepřátelská letadla před útokem zformovala do formací běžně používaných Mustangy, aby u 2. bombardovací skupiny vyvolala zdání, že se jedná o americký doprovod. V době útoku nepřátelských letadel se však v oblasti žádný americký stíhací doprovod nenacházel; kromě pěti Mustangů, nahlášených posádkami bombardérů.

Letoun B-17G, sér. č. 42-97915 po nouzovém přistání v Maďarsku.

První zásahy dostala létající pevnost na levé části letky. Již při první salvě provrtaly střely z kulometů zadní část letadla a zabily spodního střelce. Zadní střelec byl těžce zraněn. Granát, který explodoval, vytrhl v trupu velkou díru a usmrtil radiotelegrafistu, který byl v tu dobu u kulometu v horní věži, a oba boční střelce. Své schytaly i výškové stabilizátory a tak letoun, jehož tři motory byly v plamenech, rychle klesal. Další granát zapálil palubní desku i kombinézu druhého pilota. Výbuch omráčil palubního inženýra, který spadl na podlahu pilotní kabiny.  Bombometčík se marně snažil odhodit bomby, aby letcům uvolnil místo v pumovnici k opuštění již ztraceného stroje. Pilot dal pokyn vyskočit. Zoufale křičel do interkomu, a držel letadlo ve vzduchu, aby dal ostatním šanci k záchraně. » Více se dočtete zde.

Trosky letounu B-17G, sér. č. 44-6359 u Kašavy.

Náporu útočících letounů postupně podlehlo všech sedm létajících pevností z 20. perutě i další B-sedmnáctka, která nestačila tempu své 49. perutě. Devátým letounem z 2. bombardovací skupiny, který nedoletěl ke svému cíli, byla Létající pevnost ze 429. perutě. Ta se po poškození způsobeném nepřátelskou palbou zachránila únikem do oblačnosti, kde se skryta otočila a vracela se na italskou základnu. Svému osudu ovšem také neunikla - porucha obou pravých motorů ji přinutila nouzově přistát v Maďarsku. Posledním letounem, který se při této misi rovněž zřítil, ovšem kvůli technickým potížím, byl bombardér typu Consolidated B-24H Liberator ze 737. perutě, 454. skupiny. 

Článek byl původně publikován na webu leteckabitvakarpaty.cz.
Foto: Zdroj tamtéž.

Redakčně upraveno. Na FR.cz publikováno s laskavým svolením autorů.