Den 11: Poslední den letu nad Frískými ostrovy a proč mě pan Maňas neotrávil

Ráno posledního dne cesty v Esjbergu bylo slunečné. Probudil jsem se jako obvykle kolem čtvrté, napsal poznámky z předchozího dne, stáhnul a popsal fotky, prověřil počasí na cestě, připravil a podal letový plán a v diskusi k článku o příletu do Bergenu jsem si přečetl příspěvek pana Maňase, že „člověk si musí umět sednout si k netu a nebýt lenoch“, aby neměl ty problémy, které jsem zmiňoval ve svém článku z předchozího dne. Trošku mě to zaskočilo, ale pak jsem si uvědomil, že pan Maňas nemůže vědět, že si nejsem nikdy tak úplně jistý kam a v kolik doletím. Taky, že udělat si rezervaci znamená, že se tam člověk podvědomě bude snažit dostat, což může být ve špatném počasí při mém létání velmi špatný rádce a tak že prostě rezervace ubytování raději nikdy nedělám – a vozím si spacák, kdyby to opravdu někde nevyšlo. A že i ta nejistota toho, kde a jak budu večer spát, je pro mě součástí radosti z mého stylu cestování.

Ráno bylo ale moc hezké, a tak mi to náladu nezkazilo. Letiště v Esbjergu se ukázalo jako velmi příjemné a vše zde proběhlo během pěti minut včetně prověření letového plánu v systému. Napoprvé tam nebyl, ale pak dispečer z věže zavolal na briefing do Kodaně a odtamtud mu jej hned poslali. Pořád jsem počítal, jak dlouho a kudy poletím, protože jsem chtěl ještě nafilmovat ostrov Helgoland a Fríské ostrovy a zároveň doletět do Příbrami kolem půl druhé, což byl čas, na kterém jsme se domluvili s přáteli. Moc mi to nevycházelo, protože při plánovaném letovém času 6 hodin to při odletu v půl deváté znamenalo 14.30.

Přeletěl jsem Severofríské ostrovy, ostrov Helgoland i jeho menšího souputníka ostrov Dune a dorazil jsem k Východofríským ostrům – nad těmi jsem chtěl letět až k holandské hranici a pak se stočit na jihovýchod směrem na Příbram. A tady se rozhodnutí udělalo samo – směrem na západ se rychle vytvářela bouřka a několik pilotů ve vzduchu si o ní předávalo informace. Svůj záměr jsem tedy zrušil a stočil se směrem na Příbram prakticky u ústí Labe do Severního moře. To cestu zkrátilo o hodinu a já jsem už jen dával pozor, abych nepřiletěl moc brzy. To by znamenalo, že bych nemohl mít z příletu žádné fotky.

Přelet Německa byl hodně dlouhý – asi 3 hodiny v dost silných turbulencích a nad krajinou, která je samozřejmě hezká, ale ne tak spektakulární jako třeba ta kolem Bergenu. Trochu jsem bojoval s únavou a tak jsem byl opravdu rád, když se kolem tři čtvrtí na jednu pode mnou už objevily Karlovy Vary a na kopci nad nimi hotel Imperiál. Ještě jsem musel obletět dva aktivní vojenské prostory – LK R 4 u Karlových Var a LK R 5 zahrnující velkou část Brd – a letiště Příbram se vyhouplo přímo přede mnou. Bylo 13.15, udělal jsem dva průlety nad dráhou a přistál. Další už víte ze včerejší reportáže. Teď připravíme z cesty nad Severním mořem elektronickou knížku a začnu připravovat další etapu expedice Evropské ostrovy z nebe – tentokrát nad ostrovy Baltického moře.