21.12.2014
Cvičný větroň LF-109 umožnil mnohým letcům první kroky do vzdušného prostoru. A na malé Jawě Pionýr vyrostly celé generace motoristů. Oba dva stroje měly hodně společného: jednoduchost, spolehlivost a slušné výkony. Připomeňme si tedy jejich osudy.
Koncem čtyřicátých let minulého století se mezi naší odbornou leteckou veřejností rozproudila debata o dalším způsobu výcviku plachtařských žáků, který se dosud převážně prováděl poměrně náročnou metodou, kdy žák po poučení zkoušel svoje první skoky a zatáčky na jednoduchých kluzácích a teprve po jejich zvládnutí přecházel na větroně s lepší klouzavostí, umožňující svými výkony delší lety. Byl to postup běžný pro období před 2. světovou válkou a kladl značné nároky, duševní i fyzické, jak na žáka, tak na instruktora.
Z dvousedadlových větroňů byl u nás na přelomu čtyřicátých a padesátých let k dispozici prakticky pouze kořistní DSF Kranich II (u nás označovaný jako VT-52 Jeřáb), který měl sice dobré letové výkony, ale nehodil se příliš k základnímu výcviku. Kromě toho jej bylo málo kusů pro plánované počty plachtařů a jeho počty se stále snižovaly. Z výše uvedené diskuse vyplynulo, že naše aerokluby potřebují pro modernizaci výcviku dvoumístný kluzák s dvojím řízením, který by umožnil instruktorovi okamžitě reagovat na žákovy chyby, a zároveň po absolvování základních úloh umožnil adeptovi letectví absolvovat i první samostatné lety.
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »