Oldřich Pelčák potřetí: Mapu? Nač? My lítáme podle slunce!

Z archivu: Pilotní legendy – Oldřich Pelčák III.    V kokpitu MiG-21 MF vzpomíná na svůj letecký život vojenský pilot Oldřich Pelčák. Po incidentu s ministrem obrany Václavíkem opustil 11. letecký pluk v Žatci a stal se zkušebním pilotem ve Výzkumném ústavu 030 ve Kbelích. Dnes také o předváděcích letech v zahraničí po listopadu ´89.

*** 

Display harakiri

Listopad ´89 mě zastihl stále ve „výzkumáku“ ve Kbelích (Výzkumný ústav 030, pozn. red.). A protože po otevření hranic byla velká poptávka po tom, aby se na Západě mohli na vlastní oči přesvědčit, jak vlastně ti hoši z Východu lítají, byli jsme co chvíle na nějaké air show a předváděcích letech. Popravdě, bylo to někdy hodně divoké.  

Ty display lety, počkejte, to vám řeknu. Představte si: zvedla se železná opona, a máte letět do Německa, do Anglie, prostě na Západ, jenže oni tam měli úplně jiný systém. Všecko jinak než ve východním bloku, nic nám tam nefungovalo... Jak se to tedy dělalo? No, popravdě, bylo to někdy pěkné harakiri. Když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech. 

Přečtěte si také další povídání z cyklu Legendy čs. letectví:
» Václav Vašek: Tygr z MiG-29
» Josef Pavlík: Moje léta s Mezkem  

Lítal jsem s Víťou Nohelem v display teamu nejdřív L-59, mezityp mezi Albatrosem (Aero L-39, pozn. red.) a Alcou (Aero L-159, pozn. red.), čas od času jsme vozili šest set desítkou  (Let L-610 M, prototyp X05, im. OK-134, pozn. red.) mechaniky a další lidi po leteckých dnech.  

A když jsme s Víťou lítali na Západ s těmi padesát devítkami, museli jsme při přeletu vždycky letět s Andulou. Já pověšený na jednom jejím křídle, Víťa na druhém, Andula mezi námi. Když bylo jasno, tak to byla sranda, ale když přišly mraky, to už nebylo tak veselé…  

Oldřich Pelčák pro Flying Revue v MiG-21MF v Leteckém muzeu Kbely

A to se nám stalo mockrát, že jsme museli ty mraky píchnout, a ať děláte, co děláte, i když se přilepíte úplně natěsno, vidíte jen koncové světlo a kousek křídla. Měli jsme pravidlo, že kdo se utrhne, musí se držet kurzu a sklesat, ale to se nám naštěstí nikdy nestalo.  

Jednou jsme takhle letěli na ILA do Berlína, možná to byl dokonce první ročník. Letíme přilepení Andule na křídle, a její navigátor hlásí: „Tak jsme tady, nad letištěm, odpoutejte se, přistaňte, a potom podle pokynů“. Já na to: „Podle jakých pokynů? My nemáme jejich frekvenci!“ Že prý nám to bude nějak tlumočit. No dobře.  

Plk. v.v. Oldřich Pelčák

- Dětství: *1943 ve Zlíně, základní školu vychodil v Kyjově
- Vzdělání: 1958-62 Střední průmyslová škola v Uherském Hradišti, 1962-65 Vyšší letecké učiliště Košice (vyřazen jako poručík), 1972-76 Vojenská letecká akademie J. A. Gagarina v Moninu
- Pilotní kariéra: 1960 Aeroklub Kunovice - bezmotorové létání, 1962 dokončení výcviku na motorové letouny, 1969 - velitel roje, 1972 - pilot 1. třídy, 1986-99 - zkušební pilot letecký výzkumný ústav ve Kbelích
- Pozice: 1978-81 - velitel 11. stíhacího pluku Žatec, 198-85 - zástupce velitele 3. divize PVOS
- Do výslužby: 1999 v hodnosti plukovníka
- Ostatní: 1976-78 - výcvik na post kosmonauta v rámci programu Interkosmos, Hvězdné městečko, SSSR, 1979 - pojmenována po něm planetka 6149, od 2017 - předseda Českého svazu letectví
- Letouny: LF 109 Pionýr, C-105 (armádní verze Z-126 Trenér), Aero L-29 Delfín, Aero L-59, Aero L-39 Albatros, Aero L-159 Alca, MiG-15, MiG-21, MiG-23, Let L-410, Let L-610
- Nálet: 3 500 hodin

Tak jsme přistáli, v pohodě, jenže místo doleva, tak jsme pak z dráhy zabočili doprava. A výstaviště bylo na druhé straně. Takže mezi námi a výstavištěm byla najednou dráha a na ní provoz jako hrom. Tak dobře, když už jste tam, tak tam zůstaňte. My tam čekali půl dňa, na té pravé půlce!  

Prostě jsme to lítali „po čuchu“. Bez spojení, bez frekvencí. To byla partyzánština, lidi. Ale přežili jsme.   

Mapu? Nač? My lítáme podle slunce!

A teďka vám řeknu příhodu s jedním Američanem. To jsme byli ve Fairfordu s padesát devítkou, byla hangár párty a přišel k nám Američan, co mluvil rusky - a dobře. Philip se jmenoval. Lítal jako operátor na Avacsu a odposlouchával ruské hovory. Tak jsme poklábosili a já mu říkám, přijď zítra na stojánku.  

Přišel, a já mu dal mapu jako suvenýr. On se hluboce zamyslel a říká: „A jak poletíš domů, když nemáš mapu?“ On si myslel, že lítáme jen podle papírové mapy. Tak jsem si řekl, počkej, a udělal jsem si z něj srandu. A povídám mu: „Philip, to je jednoduché. My startujeme v poledne, to je sluníčko na jihu. Když poletím tak, aby mi pořád svítilo na pravou tvář, tak vím, že letím kurzem 090 směr východ. Na hodinkách si pohlídám čas, vím, že za dvě hodiny jsem nad Čechami. Tak sklesám, a tam už to znám.“  

On na mě koukal jako na pánaboha… Slíbil, že přijede do Prahy, ale už se neozval. Možná tam stojí dodnes (smích). 

Povídání s Oldřichem Pelčákem:
» 1. díl: Sedni do mašiny a leť, orle!
» 2. díl: Ty, očúvaj, co budeme dělat?! 

Mimochodem, v tom Fairfordu jsem byl u toho, když se tam tenkrát srazili ti Rusové. Naštěstí se oba včas katapultovali a oba přežili. Viděl jsem to na vlastní oči. (Dva ruští piloti MiG-29, Alexander Besčastnov a Sergej Tresvjatskij, se na airshow v anglickém Fairfordu 24. července 1993 střetli při předváděcím letu - křídlo jednoho z MiGů prošlo druhým strojem za kabinou pilota, oba stroje se zřítily, piloti se stihli úspěšně katapultovat. Při nehodě nedošlo k žádným obětem na životech ani na zemi. Pozn. red.)  

Film života podruhé - tentokrát s L-610

Možná ti kluci, co se včas katapultovali v tom Fairfordu, viděli před tou srážkou podobný film života jako já. Já ho viděl dokonce dvakrát. Kromě té příhody z Žatce (viz článek Ty, očúvaj, co budeme dělat?! Aneb Oldřich Pelčák podruhé) mi ho zařídila ještě kunovická šest set desítka. Letěl jsem s ní někdy kolem roku 93 nebo 94 z Kunovic do Kbel a nad Vysočinou, ve sto metrech jsme to mydlili, to éro najednou samo od sebe udělalo na pravé křídlo pink! a obrátilo se čumákem dolů. Samo od sebe!  

Tak jsme to ještě s druhým pilotem rvali jak o život (doslova!), abychom to přemohli. Vytrhli jsme to, ale to vám povídám, ty šišky na těch stromech pod námi byly takhle veliké… Tak to bylo podruhé, kdy mi před očima zase přeběhly ty moje portréty od batolete po chlapa. Dneska se tomu směju, ale tenkrát to na smích nebylo.  

Když jsme to pak v Kunovicích vykládali, přišli tam na to, že servo, které ovládá interceptory na křídlech, samovolně sepnulo, takže jsme na pravém křídle přišli o vztlak. A hlavní konstruktér mi pak říká: „No víš, to se někdy stane.“ A my se u toho málem zabili. No nezabte ho... (smích).  

Při startu na letecký den do Anglie. Letiště v Kunovicích bylo po záplavách do poloviny dráhy pod vodou, přesto jsme startovali. Foto: Archiv O. Pelčáka

Ramenskoje

Ale nelítali jsme od toho devadesátého roku jen na Západ. Ohromně zajímavá byla návštěva letiště u městečka Ramenskoje pod Moskvou. Taky s padesát devítkou. To bylo vůbec poprvé, co se to letiště otevřelo. Místní z toho byli u vytržení, říkali, to není možné: tolik roků tady bylo utajené letiště jako hrom, tři ploty, střílelo se tam, když tam někdo chtěl vlézt, a najednou se to otevřelo. Davy lidí se tam nahrnuly.  

A byla tam spousta zajímavých věcí. Třeba raketoplán Buran. Originál neměl motory, ale tenhle kus byl výcvikový, ten motory měl, aby mohli nacvičovat přistání. S motory normálně odstartovali, v určité výšce je vypnuli a potom klouzavým letem dělali nácvik přistání.  

Nebo tu měli námořní verzi MiGu-29 se sklopnými křídly. Nebo, to jsem viděl úplně poprvé, obrovský létající člun Berijev. To jsem teda koukal.  

Oldřich Pelčák, nedatováno. Foto: Archiv O. Pelčáka

A tam za mnou přišel chlapík z Estonska nebo Litvy, už nevím, v uniformě, a že prý jestli se může v té padesát devítce svézt. Já říkám, no můžeš, od toho jsme tady, ale lítals to někdy? Nebo aspoň podobný typ? A on: No jasně! No tak dobré, vlez si do první kabiny, já šel dozadu. Nahodili jsme motor a šli jsme. Ale já zažil tolik strachu…! On kecal, málem jsme se zabili. To není možné, aby tohle byl pilot, jaké dělal zásadní chyby. Otřesné. Tak jsem s tím přistál sám a hnal ho svinským krokem, blbouna… 

Krabice plná metálů

Když jsme u toho bilancování… Jak jste někde na veřejnosti v uniformě, tak se každý chlubí se svými vyznamenáními. A tak mají všichni metálů na dvě války… (smích). Taky toho pár mám. Je to ale tak, že na uniformě smíte nosit jen nejvyšší stupeň od toho kterého vyznamenání. Jenže to mi přišlo složité, tak jsem na uniformu dal jen ty, co se mi líbily.  

A tak, když někam přijdu, všichni na to hledí a říkají: Vy máte tak málo metálů? No, doma jich mám asi patnáct, plná krabice toho je. Jednou jsem si to při nějaké oslavě všechno našpendlil na černou stuhu a dal si to na sebe jak šerpu. Mám z toho fotku. Jednou si v tom snad udělám pořádek.

Něco jsem v životě snad zažil 

Tak, něco jsem v životě myslím zažil, ne? Celkem mám nalítáno 3,5 tisíce hodin. Už si všechno přesně nepamatuju, bylo toho moc. Jednou mě navštívil nějaký historik, pořád mě zpovídal, psal můj životopis, a ten vyštrachal ve vojenských archivech věci, o který já už ani nevěděl. Ten o mě věděl víc než já sám. 

Povídání Oldřicha Pelčáka zaznamenal Jan Dvořák

Poděkování: Letecké muzeum Kbely