Multifunkční mistrovské dílo z Hatfieldu

Dvouplošný, dvoumotorový de Havilland D.89 Dragon Rapide byl nejen velmi úspěšným regionálním dopravním letounem, ale za druhé světové války velmi aktivně sloužil pro výcvikové, transportní a spojovací účely.

Stal se dalším mistrovským dílem de Havillandovy konstrukční kanceláře. Příběh tohoto velmi úspěšného a až do dnešních dnů populárního letounu se začal psát v zásadě v roce 1933, kdy společnost de Havilland zahájila konstrukční práce na letadle na základě australského požadavku požadujícího čtyřmotorový dopravní stroj s kapacitou deseti cestujících. Výsledkem práce u de Havillandů se stal letoun DH.86 Dragon Express, jehož důležitou součástí byly i nově vyvinuté šestiválcové výkonné motory Gipsy Six. Jednalo se v zásadě o šestiválcovou variantu čtyřválcového motoru Gipsy Major.

Ještě téhož roku začal konstrukční tým v Hatfieldu pracovat na dalším, menším dopravním letounu, který byl v zásadě zmenšenou verzí Expresu, poháněnou dvojicí motorů Gipsy Six. Dopravní stroj navržený konstrukčním týmem pod vedením Arthura Ernesta Hagga měl být rychlejším a pohodlnějším nástupcem staršího letounu DH.84 Dragon. Od Expresu převzal řadu konstrukčních řešení včetně tvaru křídel a jemnějších aerodynamičtějších tvarů.

Prototyp stroje označeného tehdy de Havilland Aircraft DH.89 Dragon Six (E-4/CH-287) poprvé vzlétl 17. dubna 1934, pilotován zkušebním pilotem de Havillandu H. S. Broadem. Jednalo se o vůbec první nový typ letounu de Havillandovy konstrukce, který se vznesl do vzduchu po přemístění letových aktivit ze Stag Lane na letiště v Hatfieldu. Je zajímavé, že konstruktéři a vedení firmy byli o kvalitách stroje tak přesvědčení, že dali zelenou zahájení sériové výroby ještě před záletem prototypu. Aniž by to tehdy někdo tušil, zrodila se další letecká legenda. Letoun navržený pro přepravu šesti až osmi cestujících se stal jedním z nejúspěšnějších britských letadel pro krátké tratě té doby a navzdory své relativně primitivní překližkové konstrukci se ukázal být mimořádně odolným strojem. Sériové letouny byly známé jako Dragon Rapide nebo prostě Rapide.

Komerční úspěch se dostavil takřka okamžitě, typ byl velmi úspěšný na domácím i exportním trhu a do služby vstoupil u celé řady předválečných britských provozovatelů. Patřily mezi ně například společnosti Hillman´s Airways (do jejíž flotily byl začleněn i výše zmíněný prototyp, který obdržel imatrikulaci G-ACPM), Railway Air Services, Olley Air Services, Northern & Scottish Airways, Jersey Airways a další.

Stroje si našly poměrně rychle cestu i do privátní sféry a staly se oblíbeným typem například u britských ropných společností. Jako první se pro tento typ rozhodla Anglo-Persian Oil Company, která ho používala pro rychlou komunikaci mezi jednotlivými ropnými poli rozprostřenými na velké vzdálenosti. Letouny Dragon Rapide si pak našly cestu do flotil dalších ropných společností jako například Iraq Petroleum Company a Asiatic Petroleum Company.

Ještě v roce 1935 zamířil první Dragon Rapide do Kanady k de Havilland Canada, kde posloužil jako vzorový kus pro přípravu úprav specifických pro kanadský trh a místní drsné podmínky.

Letoun měl o skvělou reklamu postaráno i díky královské rodině, protože Edward, princ z Walesu (pozdější král Edward VIII.), vlastnil Dragon Rapide (G-ADDD) a po svém nástupu na královský trůn s ním odletěl do Londýna jako první monarcha Spojeného království, který pilotoval vlastní letadlo.

V roce 1937 pak byla počínaje 93. výrobním kusem zahájena výroba strojů s modifikovaným spodním křídlem, které bylo vybaveno malými vztlakovými klapkami. S touto modifikací dostal stroj označení DH.89A. V rámci modernizace byla na tento standard upravena rovněž řada dřívějších DH.89. V průběhu let došlo následně k dalším modifikacím, přičemž nejdůležitější se pravděpodobně stalo použití nových motorů Gipsy Queen.

V průběhu let se letouny DH.89 rozšířily doslova na všechny kontinenty. S různými úpravami, včetně instalací plováků nebo lyží, létaly například v Číně, na Novém Zélandu, v Kanadě nebo Jižní Americe. Stejně pestrá byla i paleta úkolů, které tyto stroje plnily.

Španělská epizoda a válečná služba

V červenci roku 1936 se dvojice agentů britské SIS, Cecil Bebb a major Hugh Pollard, zúčastnila letecké přepravy Francisca Franca z Kanárských ostrovů do španělského Maroka na začátku vojenského povstání, které zahájilo španělskou občanskou válku. Vybrali si k tomu Dragon Rapide imatrikulace G-ACYR. Samotné občanské války se pak zúčastnilo několik strojů Dragon Rapide na obou stranách konfliktu, a to dokonce zpočátku i v roli improvizovaných bombardérů.

Jejich role v konfliktu mnohem větších rozměrů však měla teprve přijít. Po vypuknutí druhé světové války se jedním z prvních významných úkolů těchto strojů během bitvy o Francii staly rychlé kurýrní lety přes kanál La Manche. Jednalo se o letouny, které byly na začátku druhé světové války, dne 3. září 1939, zrekvírovány Ministerstvem výroby letadel. Jejich nasazení vygradovalo v kritickém období května a června 1940, kdy z dvaceti čtyř letounů nasazovaných 24. perutí RAF jich bylo deset ztraceno.

Další DH.89 byly zařazeny do služby v britských ozbrojených silách jako komunikační a cvičné letouny. Podobný osud potkal i australské letouny stejného typu, které byly zařazeny do služby v Královském australském letectvu (RAAF). Poslední Dragon Rapide v původní civilní specifikaci byla dokončen v listopadu 1941, a následně se rozběhla výroba vojenské varianty známé pod jménem Dominie. Do roku 1942 dosáhla výroba v Hatfieldu celkového počtu 346 kusů verzí Dragon Rapide a Dominie. Pak už ale bylo potřeba velmi naléhavě získat další prostor pro výrobu letounů Mosquito, takže montáž letounů Dominie převzala společnost Brush Coachworks v Loughborough, kde byly letouny ve verzi Dominie vyráběny až do července 1946, kdy byl vyroben poslední kus. Celkem bylo vyrobeno 727 strojů de Havilland DH.89 ve verzích Dragon Rapide a Dominie. Stroje pak během války sloužily v řadě letectev mnoha zemí, a to včetně Spojených států nebo třeba Turecka.

Původně civilní Rapidy byly z důvodu olétání během války postupně nahrazovány verzí Dominie. Stroje, pro které nebylo přímé vojenské využití, se vracely k pasažérským letům na důležitých linkách nebo byly konvertovány pro jiné účely například jako létající ambulance. Díky náročné službě se konce války a návratu do civilního rejstříku dočkalo pouhopouhých devět letounů Dragon Rapide. K nim však v následujících letech přibylo mnoho původně vojenských strojů, které byly po válce vyřazovány jako nadbytečné a byly konvertovány pro civilní přepravu osob.

Poválečná služba

Ač se to může zdát nepravděpodobné, o letouny Dragon Rapide byl velký zájem i po válce. Používala je celá řada britských společností včetně BEA, a to především na krátkých linkách ve Skotsku nebo na linkách směřujících na Normanské ostrovy. Ještě déle vydržely ve službě u malých leteckých společností a jejich počet začal strměji klesat až v polovině šedesátých let, a to především pro nedostatek náhradních dílů. I tehdy však byl o jejich služby zájem, a tak bylo mnoho strojů „kanibalizováno“, aby se jejich šťastnější sourozenci udrželi dále ve službě.

Letouny de Havilland DH.89 se osvědčily jako hospodárné a v provozu velmi odolné letouny, a to navzdory relativně primitivní překližkové konstrukci. Řada z nich ostatně létá ještě dnes a další procházejí rekonstrukcí do letuschopného stavu. Několik strojů Dragon Rapide je provozováno ve Velké Británii a společnosti jako Classic Wings nebo Plane Heritage v nich nabízejí rekreační lety pro širokou veřejnost.

Text: Michal Beran

Foto: BAE Systems, Swissair

Celý článek si můžete přečíst na stránkách 58-61 ve Flying Revue č. 1/2023. Na stáncích je časopis ke koupi od 5. ledna 2023. Pokud se stanete členy Klubu Flying Revue, rádi vám časopis doručíme až domů, navíc za zvýhodněnou cenu. Členem Klubu se stává automaticky každý předplatitel, více zde.