Mám tajný sen: přeletět celý svět, říká Jiří Pruša na startu expedice Aljaška 2017

18.5.2017

Expedice Aljaška 2017 - rozhovor Letos podruhé, a po předjarní Austrálii 2017 znovu na druhý konec světa vyráží dálkový letec Jiří Pruša. Tentokrát poletí pod hlavičkou Flying Revue opět sám a s Cessnou 172 chce obletět drsné končiny Aljašky. Jaká bude Aljaška 2017?

Titulní strana speciálu Aljaška 2017.

Vím, že se nerad díváš zpátky, ale přece: jak zažíváš březnovou Austrálii?

Musím přiznat, že na ni už ani moc nemyslím. Největší vzrušení je vždycky příprava a realizace. Líbí se mi ale se občas dívat na fotky. A protože jsme začali pořádat výstavy fotek z expedic, mám k tomu při jejich přípravě víc příležitostí.

Máš na kontě dálkové expedice nad Evropou, Karibikem, USA, Austrálií i nad dalšími místy světa. Vidíš teď něco v létání i v životě jinak? Otevřela se ti v duši nová komnata? Čím ji plníš?

Jen pro přesnost – nejdelší byla expedice kolem USA (100 hodin – cca 20 000 km), druhá byla Austrálie (90 hodin – cca 18 000 Km), pak Karibik a Kanárské ostrovy). Určitě to člověku dává novou perspektivu světa. Mně se ohromně líbí si prověřovat, že Země opravdu vypadá tak, jak ji vidím na mapě.

Na osobní život má moje létání - hlavně to expediční - velmi blahodárný vliv. Přináší radost do života ať vlastním létáním, tak taky spoluprací a komunikací s každým z našeho týmu. Motivující jsou i přednášky, které o expedicích dělám. Na té poslední – pro seniory v Praze, mi 97 letá divačka o přestávce řekla, že kdyby byla „o trošku mladší“, letěla by hned se mnou.

„Před patnácti lety jsem ještě s jednou holkou vyrazila do Ameriky, půjčily jsme si tam auto a objezdily to tam. Obě jsme si celý život přály vidět Ameriku, tak jsme si to splnily“. Těm "holkám" bylo v té době 82 let. Nevím, jestli člověka může inspirovat něco ještě víc než tohle. Bez létání na expedice bych tuhle paní býval nikdy nepotkal.

Jak dlouho ti trvá, než tě po návratu z jedné expedice dostaneš abstinenční příznaky a musíš začít plánovat další?

Ano, velmi správná otázka. Beru u sebe létání opravdu trochu jako adikci. „Absťák“ se dostavuje tak po 2 měsících od poslední akce. Pokud nemůžu hned někam letět, řeším to alespoň větroněm v Česku. To je taky skvělé. Moje přání je zvládnout 3-4 expedice za rok. V průměru tedy tak jednu za 3-4 měsíce. Víc to z řady důvodů nejde. Asi by to ani nebylo dobré, pak bych se už třeba tolik netěšil, prostě bych to bral víc jako normální.

Plánování expedic začíná podle toho, kam poletím. Taky se někdy prolíná i s jinou expedicí nebo přípravou na ni. Třeba Austrálii jsem začal připravovat už v srpnu 2016. Bylo tam potřeba jednak sehnat letadlo, což mi trvalo asi 2 měsíce, a pak vyřídit hodně papírování – pilotní průkaz, security prověření a taky nákup map, pořízení navigační aplikace, rozhodování o trase atd.

Cessna 172 N6342X. S ní Jiří Pruša obletí Aljašku. Foto: Jiří Pruša

Podle čeho se rozhoduješ, do jakých končin země povede tvoje další cesta? A jak to bylo u Aljašky?

Můj tajný sen je přeletět, vyfotit a nafilmovat vlastně celý svět. To samozřejmě nejde z různých důvodů naplnit úplně dokonale – záleží na detailu, do kterého člověk půjde, a taky na řadě jiných věcí, včetně zdravotního stavu.

Nejméně ze všeho mám na létání rád byrokracii, která létání v řadě zemí zásadně znepříjemňuje. V této době se proto soustředím na země, kde jí tolik není, plus vybírám země, kde se domluvím jazyky, které znám. Rád bych proto nejdříve postupně oblétěl anglosaský svět. Z něj mi chybí ještě právě Aljaška a Kanada a Nový Zéland.

Krásných a přitažlivých míst na Zemi je ale řada i jinde - například Rusko a Sibiř. Kanada a Aljaška mají tu výhodu, že mohu letět na letadle registrovaném v USA a tím pádem nemusím řešit piloťák, protože americký mám.

Prožíváš pořád to vzrušení před startem, nebo už je to „rutina“?

Rutina to není, nesmí být a nebude. Každá ta cesta je jiná. Například nyní před cestou na Aljašku hodně přemýšlím o počasí, jak podle něj upravovat trasu, jak snížit pravděpodobnost, aby mě počasí zavřelo a já nedorazil zpět v časovém prostoru, který mám, atd. V Austrálii jsem myslel na pouště, tady spíš na hory a kudy je prolétávat.

Jak složité bylo vyřídit pro Aljašku všechna povolení? Co všechno jsi musel z Česka vyřídit?

Problém byl sehnat letadlo. Letecké školy se do půjčování letadel na Aljašku moc nehrnou. Je to i proto, že ne všechny mají svoje letadla pro Aljašku pojištěná. Ta, kterou jsem našel, mi řekla, že pojištění má, nakonec se ale ukázalo, že ne! Tak jsem ještě týden před odletem z Prahy nevěděl, zda budu na Aljašku opravdu moc letět. Nakonec se to ale podařilo vybavit. Pojišťovna chtěla vědět, kdo přesně s letadlem poletí, kolik mám nalétaných hodin a na jakých typech, jaký piloťák, jakou zkušenost, kde atd. Nakonec to odsouhlasili. Jinak jsem nic dalšího papírově vyřizovat nemusel.

Samolepku s logem expedice Jiří Pruša vozí na letadle.

Jak vybíráš letadlo – daří se najít tzv. vzor-ideál, nebo je to nakonec kompromis?

Rozhodně bych se na žádné expedici nechtěl učit létat na novém typu letadla. Cessna 172/182 je pro mě jasná volba z těchto důvodů: mám na ní rating a mám s ní odlétáno asi 600 hodin. Důležitý expediční prvek je to, že u Cessny se dá otevřít za letu okénko o fotit bez skla. Kromě toho je na focení je dobré i to, že je to hornoplošník. Na Cessnu mám také vyrobené držáky kamer. Cessna je po světě v tomto segmentu nejpoužívanější typ letadla, takže má i nejlepší síť údržby a náhradních dílů.

Na druhou stranu, velký výběr nemáš, protože letadla se nepůjčují jako auta. Je potřeba spíš najít někoho, kdo je ochotný letadlo na tak dlouhou dobu půjčit. Tentokrát jsem neměl prakticky žádnou možnost výběru kvůli pojištění. Proto jsem musel akceptovat letadlo bez autopilota a místo silnější C 182, kterou jsem chtěl původně, poletím Cessnou 172 s Garmin 1000, ale bohužel bez autopilota.

Jaká příprava tě čekala ještě na místě? Musel jsi dělat opět zkoušky – ty z Floridy z loňska nestačily?

Přezkoušení se musí dělat u každého nového půjčovatele znovu. Takže mě to čekalo i nyní a mám je už úspěšně za sebou. Ostatně, v době, kdy tenhle rozhovor vychází, už za sebou mám i první etapu expedice z Everettu do Port Hardy. Mírně nervozní jsem ale z těch zkoušek vždycky. Člověk nikdy neví, na koho narazí a co po něm bude chtít. Když se podaří přezkoušení, tak jdu vždycky nakoupit železné zásoby jídla a pití - je potřeba mít jídlo na týden pro případ nuceného přistání v divočině - a k tomu pár věcí, které nevezu z Prahy (zápalky, nějaký vařič atd.). Pak to všechno musím hezky narovnat do letadla, připravit trasu na první 2-3 dny, podat letový plán, zajistit celní a pasové odbavení, je-li třeba - v tomto případě ano, do Kanady, a vyrazit.

Po horké Austrálii studená Aljaška. Jaké propriety vystřídají síťku proti mouchám, bez které se v některých částech Austrálie nedá vyjít ven?

Před komáry straší i na Aljašce, tak jsem si australskou síťku přibalil do tašky taky. Na Aljašku ale neberu kraťasy, spíš teplejší věci. V těchto dnech je tam mezi 2-5 °C.

Klasická otázka – na co se nejvíc na Aljašku těšíš?

Na nejvyšší horu severní Ameriky Denali (dříve Mt. McKinley), která leží východně od Anchorage. Pak taky na sopky na Aleutských ostrovech a pokud se dopracuji až tam, tak taky na Beringův průliv.

A co budí tvůj respekt, nebo dokonce obavy?

Odpověď je banální: počasí, počasí, počasí. To je alfa a omega VFR létání. Na Aljašce jsou časté mlhy, déšť a v blízkosti hor turbulentní vítr. Květen a červen jsou ale statisticky nejsušší měsíce, takže ze své strany jsem pro dobré počasí udělal maximum... (smích).

Jak jsi vybaven pro případ nouzové situace?

Mám tracking systém SPOT, mám satelitní telefon IRIDIUM a mám záložní vysílačku. Takže by mě měli poměrně snadno a rychle najít, kdybych musel nouzově přistát. Na zbraň proti zvěři jsem původně nemyslel, ale fakt je, že od věci to není. Už tady v Everettu mi doporučovali zbraň proti medvědům, ale popravdě nevím přesně, jak to řešit – zbrojní pas nemám a střílet beztak neumím. Ale prý existuje sprej, který snad umí medvědy odehnat. Tak uvidím.

Plánuješ i pozemní část expedice jako třeba v Yellowstone při obletu USA?

Téměř ne. Vše podřizuji počasí a možnostem na místě.

Na co se tedy čtenáři Flying Revue mohou těšit?

Budu se snažit zase co nejvíce fotit, udělat každý den pár video nahrávek, něco napsat a všechno to co nejdříve posílat do Prahy. Bude to ale závislé na stavu internetu na Aljašce. Nevím, jak silný a kde bude k dispozici, takže je možné, že to každý den nevyjde. Pokud počasí dovolí, tak bych měl do naší letecké fotobanky přidat skvělé fotky kanadských Rocky Mountains, sopek na Aleutských ostrovech, ledovců v horách a kdo ví, možná se mi povede vyfotit i nějaké ty medvědy - z letadla, samozřejmě.

Nahlédneš i do ruských výsostných vod v oblasti Beringova průlivu? Není to hra s ohněm?

Americký letecký úřad FAA před překročením hranice do Ruska bez povolení velmi silně varuje. Rozhodně to dělat nebudu. Chci se jen dostat co nejblíže hranice a pokud to půjde, tak vyfotit průliv mezi dvěma ostrovy, z nichž jeden je americký a druhý ruský. Záleží to opět samozřejmě na počasí. Beringův průliv je vlastně nejvzdálenější bod cesty, tak pokud by počasí v první půlce cesty opravdu nepřálo, nebudu schopný tam doletět, protože bych tím ohrožoval včasný návrat.

Z pilotního pohledu by oblet Aljašky měl být něčím výjimečný oproti třeba poslední expedici kolem Austrálie?

Asi drsnější počasí, špatně rozeznatelný horizont (nevýrazná šeď moře a oblohy). Ne každé letiště má benzín, hodně letišť jsou jen opuštěné, štěrkové přistávací dráhy.

Kolik letišť přibude do tvé databanky dosud 370 „zdolaných“ letišť?

Pokud vše půjde, jak bych si přál, tak by jich mělo přibýt kolem třiceti.

Máš v itineráři nějaké unikátní nebo tzv. komplikované letiště?

O žádném letišti typu Saint Barthélemy, kde jsem dělal touch and go při obletu Karibiku zatím nevím, to ale neznamená, že se jako komplikované některé z nich neukáže. Stačí trochu větru a snížená viditelnost, a komplikované letiště je tu…. Mimochodem, moje přistání na Saint Barthélemy se brzy objeví v seriálu Nebezpečná letiště serveru Stream.cz.

Jan Dvořák