28.6.2016
Počasí si se mnou na téhle expedici pohrálo vcelku nevybíravě. I na jejím konci se mi snažilo dosažení plánovaných cílů zhatit. Ale nedal jsem se a do Česka se vracím jako čerstvý absolvent kurzu přistání na altiportu Courchevel.
Ranní pohled z okna v Biggin Hill nebyl vůbec radostný. Mlha až k zemi. Nevadí, za dvě hodinky se mlha zvedne a letím směr Normanské ostrovy, přesně na ostrov Jersey, který do nich patří. Mýlka, mlha se statečně držela země. Přesto jsem na letiště vyrazil. Abych tam - což jsem v té chvíli ještě netušil - proseděl celé dopoledne. Ve dvě hodiny po poledni jsem se rozhodl to zkusit. Počasí bylo MVFR – marginální VFR, hlavní problém v nízké základně mraků.
Statečně jsem vyletěl a plížil se nad zemí. Jakmile se ale objevila díra v mracích, neváhal jsem ani vteřinu a vyletěl nad ně. Bylo to určitě bezpečnější, než se plížit při zemi a vynervovaně hledat antény, větrné elektrárny a další překážky, které mohou takový plíživý let poměrně nekompromisně ukončit.
Lepší počasí přinesl až kanál La Manche. Před ostrovem Isle of Wight ležícím 20 km jižně od Southmaptonu se mraky pode mnou začaly rozpouštět, a tak jsem mohl proklesat na přistání na tomto ostrově, resp. na jeho letišti Bembridge.
Na tomhle ostrově má letní rezidenci jménem Osborne House britská královská rodina, nafilmovat ji jsem si nemohl ujít, proto to mezipřistání. V Bembridge jsem nasadil kamery a odstartoval na oblet ostrova. Po západním pobřeží ostrova se povalovala mlha a nízké mraky, do kterých se mi schoval elegantní místní maják, škoda. Osborne House jsem ale našel bez problémů.
Za Isle of Wight se mnou slušné počasí opět rozloučilo. Postupně se zhoršovalo a na ostrově Jersey jsem už přistával do bouřky. Ta seděla naštěstí na druhé straně přistávací dráhy, takže jsem schytal jen drsný déšť – vše je zachycené na kameře; až náš videoeditor Jindřich Ilem záběry zpracuje, ukážeme vám ho. Pro představu: po dorolování na stojánku jsem musel deset minut sedět v letadle, než jsem si troufl otevřít kabinu. V mžiku by byla zalitá vodou.
Královské letní sídlo Osborne House postavené v polovině 19. století princem Albertem, manželem královny Viktorie.
Ostrov Jersey je nevelký ostrov (zhruba 10x10 km) v Lamanšském průlivu nedaleko francouzského pobřeží a má šestkrát vyšší hustotu osídlení než Česko. Patří britské koruně, kdyby ale byl samostatným státem, obsadil by na světovém žebříčku hustoty obyvatelstva patnáctou příčku (Česko je na 87. pozici). Večer na Jersey byl velice příjemný - strávil jsem ho s místním pilotem Olafem, který také dálkově létá, a řešili jsme VFR létání po Evropě, filmování za letu a další aspekty téhle mojí oblíbené disciplíny. Je fajn, když člověk potká spřízněnou duši ve stejném oboru...
Jestli v Biggin Hill ve středu bylo od rána škaredě neletové, počasí na Jersey ho hravě překonalo. Opět mlžné ráno, opět jsem věřil, že se mlha rozplyne. Nerozplynula. Dokonce to ani nebyla mlha, jak jsem posléze zjistil na letišti. Byly to rozsypávající se bouřkové mraky, které chvílemi snižovaly viditelnost na nějakých 100 metrů (v lepších situacích na 300) s tím, že základna byla podle METARU většinou ve výšce 0 (!) stop.
Jersey, UK, Expedice IRSKO 2016Místo vrčení motoru v kabině jsem tedy na tomhle
nevelkém ostrově poblíž francouzských hranic byl odsouzen
poslouchat narážení dešťových kapek do oken lobby místního
aeroklubu.
Deště přicházely a odcházely, naděje na zlepšení pramalá. Místo létání jsem tedy alespoň nabíjel baterie, stahoval videa a psal maily. Naději v žilách mi v pravidelných intervalech ničil člověk, který měl právě službu: "Dneska to k lítání není a nebude...," neopomněl mi vždy vyrazit z ruky stéblo naděje, kterého jsem se ve světlejších meterologických chvilkách chytal.
Seděl jsem tedy otráveně na letišti, přemýšlel, co tomu člověku provedu, jestli ke mně se svým optimistickým hlášením přijde ještě jednou, posouval letový plán a nevzdával se. Když se blížila třetí odpoledne, věděl jsem, že se čekání pomalu uzavírá – na Jersey je o hodinu méně, takže ve Francii už byly čtyři odpoledne, přičemž let do Lyonu trvá 4 hodiny a já kvůli vstupu do Schengenu potřeboval přistát před osmou večer, abych ještě na letišti zastihl celníky.
Středeční ranní meteo situace v jižní Anglii - všechna letiště kvůli počasí zavřená.Pár
minut před třetí se mlhu trochu zvedla, takže teď a nebo nikdy. Šlo
o minuty. Požádal jsem o „zvláštní VFR“, které má nižší limity, a
vystartoval k letadlu. Bylo mi jedno, že moknu, skočil jsem do
letadla a otestoval věž, jestli mi zvláštní VFR povolení dají.
Dali! Vzlet byl ovšem z opačného konce dráhy, což v tomhle
počasí znamenalo docela komplikované pojíždění. Moc jsem
toho neviděl - kabina byla zevnitř zamlžená a zvenčí do ní bušil
hustý déšť, takže po skle poskakovaly stovky vodních kapek. Jistě
si dovedete představit ten pohledový komfort.
Opatrně jsem se tedy sunul na dráhu - jednak abych nezabloudil a jednak abych nevrazil do některého z dopravních letadel zaparkovaných na stojánce. Dobře to dopadlo, dojel jsem na start a vyrazil. Prvních 30 minut letu jsem musel trochu kličkovat a také chvílemi zadržovat dech, nad Francií se ale nebe začalo čistit a nakonec jsem letěl v úplně bezoblačném nebi a teplotě 28 stupňů směr Lyon. Kdybych nebyl v časovém presu, nemělo by to chybu. Letadlo spokojeně vrní, autopilot dělá svou práci a vy se můžete kochat. Byl jsem ale z toho dvoudenního čekání na počasí trochu vyčerpaný, tak jsem se kochal jen velmi rezervovaně. Dokonce jsem zapomněl i fotit.
Kromě toho mě cestou začala škádlit místní dispečerka, když mi tvrdila, že na letiště St. Exuperyho v Lyonu jako ultralight nesmím. Snažil jsem se jí vysvětlit, že ULL nejsem, a taky to, že nutně potřebuji celníky. Tak mě "odvelela" na Lyon-Bron, jenže tam jsou celníci jen na vyžádání, a to jsem neměl. Převelel jsem se tedy bez obalu zpátky na St. Exupéry, a žádný problém se nekonal. Celníci mě po 15 minutách odeslali do mého cílového letiště Chambéry na okraji francouzských Alp, že prý mě odbaví tam. Skočil jsem tedy zpátky do stroje, věž mi z neznámého důvodu dala pořadí 1, takže jsem prokličkoval mezi Lufthansou a Austrian, připravenými na vzlet, bez bázně a hany jsem vjel na dráhu 18R před oba velké dopravní stroje a bez otálení odstartoval.
V Chambery jsem sedl za 20 minut a - na letišti ani noha. Ovšem přistání přes jezero bylo velmi působivé. Prý to bylo velmi dobře vidět v reálném čase i na naší on-line mapě na webu expedice. Zaparkoval jsem, vzal si věci, zkušeně přelezl plot (v Irsku mě v tom pocvičili výborně) a vydal se pěšky po silnici hledat nějaký hotel. V té chvíli mi napsal videoeditor Jindřich, kdy prý budeme stahovat videa. Neměl jsem ubytování, internet, jídlo ani sílu a bylo asi půl desáté večer. Hotel jsem ale skutečně našel – zázrakem asi jen 2 km od letiště, pokoj také měli i něco k snědku. Tak jsem si dal trochu jídla, osprchoval se a připravil vše potřebné na stahování. Jindřich začal ve 22.55h. Kdy skončil, nevím. Usnul jsem jako špalek.
Úchvatný pohled z řídící věže letiště Courchevel.Další den
Dynamic odpočíval, čekala mě totiž konečně letová část kurzu na
altiport Courchevel. Dráhy altiportů jsou typické tím, že mají
výrazný sklon. Přistává se do kopce, přičemž sklon obvykle kvůli
horským podmínkám poměrně krátkých drah pomáhá zpomalení při
přistání a naopak akceleraci při startu, který probíhá opačným
směrem, tedy z kopce, přičemž za prahem dráhy směrem do údolí
následuje obvykle něco jako propast. Ve Francii je altiportů zhruba
pět, jeden z nich právě v Courchevel, což je na dohled od
Chambéry.
O Courchevel, resp. o kurzu na altiporty ale napíšu podrobně v jiném článku později, protože to opravdu stálo za to. Jen mi dopřejte trochu času.
Příbram, Dlouhá Lhota, Expedice IRSKO 2016 - finále
Expedice IRSKO 2016 je tedy u konce. Z Chambéry jsem přes Strasbourg doletěl do Příbrami, i když ani na závěr si počasí neodpustilo mě trochu pozlobit. Místo toho, abych podle pokynů z týlu dělal selfie video z přeletu německo-českých hranic, musel jsem se vyhýbat několika silným bouřkám. Díky komunikaci se službou Praha Info, odkud mi hlásili polohu jader bouřek, jsem bouřky bezpečně obletěl a ve dvě hodiny po sobotním poledni přistál na mateřském letišti Dlouhá Lhota.
Bylo to divoké, ale krásné, takže zase příště!
Text a foto: Jiří Pruša
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »