Expedice IRSKO 2016: poškozený chladič, mizerné počasí a výpadek umělého horizontu. Expedice začala zhurta

Zatím nemám na téhle expedici příliš štěstí. Laškuje se mnou počasí i letadlo… 

Den před odletem jsem připravoval letadlo a prohlídka ukázala ne zrovna malý, i když na první pohled sotva viditelný problém. Vychýlený šroub stahovací pásky na víku olejového filtru poničil lamely chladiče. Pokud by šroub lamely nadále atakoval, což by se při vibracích motoru za letu zcela jistě dělo, hrozilo proražení lamel a tím pádem velmi rychlý únik tlakové chladicí kapaliny. A tedy zadření motoru. Nemusím asi vysvětlovat... když se netočí motor, netočí se vrtule, je to jednoduché.

Naštěstí jsme závadu odhalili včas, nicméně než v úterý ráno dorazil z Hradce Králové nový chladič a než mi ho do Dynamicu namontovali, bylo poledne. 

Počasí, které je pro VFR lety zásadně důležité, vypadalo sice při poledním startu z Příbrami dobře, ale jak jsem letěl víc a víc na západ, postupně se  dost drsně horšilo. Protivítr se zrychlil až na 50 km/h, takže postup byl zásadně zpomalený a hodně turbulentní. Jižně od Stuttgartu začalo hustě pršet a vzduchem se proháněly cáry mlhy. Viditelnost se snížila na VFR limity, vše ještě znepříjemňovala turbulence. Kdo má nějakou tu turbulenci za sebou a dobrou představivost, jistě si dovede poměrně přesně představit, jaký letový komfort to byl.

JIří Pruša poprvé zdraví čtenáře Flying Revue v krátkém videovstupu.

Abych nevyšel z napětí, asi 20 minut před cílem mi v meteorologicky velmi nepříznivé situaci náhle vypadlo srdce stroje – systém Skyview, který řídí autopilota a předává veškeré informace na displej. Záložní iPAD sice vyřeší navigaci, ale nepodává informace z motoru a především nemohl nahradit umělý horizont. To bylo v mizerném počasí, které se ještě zhoršovalo, navýsost nepříjemné. Systém se naštěstí začal okamžitě sám restartovat a po nekonečně dlouhých asi dvou minutách se mu to podařilo. Musím ale přiznat, že mi zatrnulo - a o to víc mi pak odlehlo. 

Zdržení kvůli chladiči i počasí mě přimělo změnit plány. Chambery, čili kurz na přistání a starty na altiportech jsem vzdal jako první. Chtěl jsem se dostat aspoň do Nantes, abych se tu mohl odbavit pro let mimo Schengen, ale ani to se mi kvůli počasí nepodařilo a musel jsem sednout hned za německo-francouzskou hranicí, v alsaském vinařském městě Colmar. 

Nízká oblačnost, každou chvíli déšť. Když vysvitne slunce, svitne i naděje. Zatím ale zůstává na platonické rovině.

Přistání v Colmaru šlo do hustého deště a cárů mlhy. Vtipné je, že město je proslulé minimem srážek. Asi počkaly na mě... Dráha je tu ale betonová, takže to zvláštní problém nebyl, přesto jsem byl rád, že jsem na zemi. Na stojánce stál nějaký business jet z Česka, dispečer na věži byl profesionální a následně mi pomohl i s parkovacím místem na noc, takže mi poněkud zvedl dost pochroumanou náladu.  

Radostí pro středu nebylo ale ještě dost. Po přistání jsem chtěl natankovat, samoobslužná pumpa ovšem nebrala kreditní karty – jen francouzskou kartu BP, kterou samozřejmě nemám. Člověk, kterého jsem zdvořile požádal o pomoc, mě dost neomaleně odbyl, že se „nedá nic dělat“ a že jsem si měl „přečíst informace na webu“. Na můj submisivní dotaz, jestli mi přece jen nemůže nějak pomoct, mi celkem agresivně doporučil, abych příště pořádně četl web, a odkráčel.

Co expedice, to samolepka. Začal jsem létat s iDNES.cz, dnes létám s Flying Revue. Uvítání tedy bylo velmi hřejivé. Na věži byl naštěstí profík, který zavolal jiného chlapíka a ten mi benzín ochotně natankoval s tím, že jsem bez problémů zaplatil v pokladně. Ten nepříjemný muž se ale motal kolem, předstíral jakousi práci a na mě se díval zcela vražedně. Nikdy dřív jsem ho neviděl, byl jsem k němu zdvořilý a mluvil jsem s ním francouzsky, takže nevím, co v něm vyvolalo takovou tenzi. Kdoví, třeba něco doma...

Byl jsem docela vyšťavený, počasí nebylo k ničemu a tak jsem se rozhodl přespat v Colmaru. Ocas letadla jsem natlačil nad silně rozbahněnou trávu, zavrtal do ní svoje háky, letadlo připoutal, sbalil si potřebné věci do ruksaku a vyrazil do hotelu. Pěšky. Bylo to jen kilometr.

I středu jsem strávil v Colmaru; počasí stále nepřeje, přemýšlím proto o úpravě trasy. A tak jsem alespoň natočil v kooperaci s pražským týlem videopozdrav, který jste si možná pustili výše v tomto článku. 

P.S. Zcela nová kamera GoPro se ukázala jako vadná a tak místo natáčení s ní bude potřeba běhat a zajistit výměnu. Tak doufám, že mám vybráno a od teď už bude expedice šlapat jako hodinky.

Z Colmaru Jiří Pruša