Den 1: Hledání francouzských zámků při turbulencích mezi atomovými elektrárnami

První den letu z Příbrami do Francie byl náročnější, než jsem čekal. Cesta byla v letní termice a sílícím větru hodně turbulentní, takže jsem se celou dobu letu nemohl ani napít a stále jsem si jen utahoval pásy. A můj záměr natočit francouzské zámky z nebe nevyšel, jak jsem si představoval.

Z Příbrami jsem vyletěl téměř na čas, v 10:06 hodin. Plánovaná doba letu na letiště Auxerre u Orleansu byla 4 hodiny a letiště mělo z nějakých důvodů na pondělí vyhlášenou polední pauzu do 14 hodin. Vše proběhlo dobře. Někde od Stuttgartu mi začal foukat vítr do zad, a tak jsem nakonec do Auxerre přiletěl už 20 minut před druhou hodinou. Z jakéhosi jiného důvodu ráno rozhodnutí o polední pauze zrušili, a tak jsem přistál i natankoval zcela bez problémů. Pak jsem nasadil kamery a odstartoval na zbytek cesty.

Letěl jsem směrem k Loiře a jako první zámek jsem měl naplánovaný Sully, který leží jižně od Orleansu. Trošku problém je jeho blízkost k atomové elektrárně, která má kolem sebe ochranné pásmo asi 5 km, kam se nesmí létat. Podobně to pak bylo i dále, protože Francie se z nějakého důvodu rozhodla krásné údolí Loiry poničit celkem třemi atomovými elektrárnami jen několik desítek kilometrů od sebe.

    Filmování zámků na Loiře se ukázalo jako větší problém, než jsem si původně myslel. Kromě elektráren mi ještě dělala starosti dramatická turbulence a již velmi silný vítr. K tomu i fakt, že souřadnice většiny zámků nebyly přesné, takže jsem měl problém je vůbec najít. Navíc se moje počínání moc nelíbilo letovému dispečerovi na věži v Orleans, který mě odháněl pryč.

Před cestou jsem si také koupil nový objektiv, ale při namíření z okénka jej podtlak vzduchu vždy vysál na maximální zoom, při kterém není možné udržet zacílení objektu. Trochu jsem s tím vším bojoval a doufal, že alespoň venkovní kamery jedou. Nakonec se ukázalo, že ze tří pracovaly pouze dvě. Ta nejdůležitější, na pravém křídle, se bohužel zasekla, tak jsem byl večer trochu zklamaný. Fotomateriálu proto není tolik, kolik bych si přál.

Navíc jsem se dověděl, že polohové zprávy z mého satelitu nepřicházejí, a tak jsem se marně snažil řešit i tento problém. Bylo toho tedy docela hodně najednou.

Let nad řekou Loirou byl asi 300 km dlouhý a končil v jejím ústí do moře v St. Nazaire na letišti Montoir. Řeka Loira je ve francouzštině také nazývána "Královská řeka", "Kolébka Francie" nebo "Zahrada Francie". Svou délkou asi 1 000 km je nejdelší řekou v zemi galského kohouta a její povodí zahrnuje celou pětinu rozlohy státu.

Na březích Loiry vyrostlo nebo bylo přestavěno v 15. a 16. století mnoho královských a aristokratických zámků. Dodnes se jich zachovalo více než 70, z nichž většinu je možno navštívit. Prostřední část údolí řeky Loiry byla prohlášena za součást světového dědictví UNESCO. I z letadla jsem viděl množství lidí, kteří jednotlivé zámky navštěvují.

Kromě atomových elektráren a turistických atrakcí jsem pak měl při přistání možnost vidět ještě další zdroj pracovních příležitostí této části Francie. Na letišti Montoir jsou totiž výrobní haly firmy Airbus. Jen pár minut přede mnou tam přistálo ohromné transportní letadlo Beluga, které převáží vyrobené díly mezi jednotlivými výrobními linkami rozmístěnými po celé Evropě. Z přistání v Montoiru jsem po téměř sedmi hodinách ve velmi turbulentním vzduchu a v přehřáté kabině měl velkou radost.