Den 10: Norské fjordy a ledovce z nebe. Pohádka, jaká se hned tak nevidí

Odlet z Bergenu byl poznamenán tím, že se jedná o velké letiště, pro které je provoz malých letadel jen přítěží a podle toho s nimi jednají. Po příchodu na letiště mě člověk z přepážky letiště odvedl ke dveřím vedoucím na rampu letiště a řekl mi, že musím stát právě na tomto přesném bodě, abych byl vidět skrz „tamhle ten průzor“ ve dveřích. Auto prý přijede za 10 minut, a když mě skrz průzor neuvidí, zase odjede. Stál jsem v naznačeném čtverečku, nehýbal a jen jsem psal sms do on-line iDNES.cz. Když jsem tam čekal již 20 minut, začal jsem ztrácet víru, že pro mě někdo přijede. Zašel jsem tedy (couvavým krokem, za stálého sledování průzoru ve dveřích) k nějaké přepážce, kde  seděla paní, která neměla nic na práci. Požádal jsem jí, jestli by mohla zavolat na přepážku letiště a říci jim o mém problému. Odmítla mě s tím, ať si tam zajdu – ta přepážka ale byla daleko a já bych cestou tam přestal plnit příkaz stát ve svém čtverečku. Paní ale byla tvrdá a tak jsem se tam nakonec vypravil. Pán z přepážky letiště zavolal zase někam pro to auto, ale řekli mu, že už tam prý byli a že tedy přijedou za 10 minut. To už jsme tam byli celkem čtyři lidé, protože přišla posádka ještě dalšího letadla. Nakonec z toho bylo celkem 50 minut, a když auto přijelo, mělo plný kufr a jen tři sedačky pro 4 lidi. Seděli jsme tam napěchovaní, naštvaní a s věcmi na klíně. Řidič se dost agresivně ptal, u kterého hangáru máme letadla. My jsme to samozřejmě neuměli odříkávat a zvláště ne v norštině, protože on nic jiného neuměl. Nakonec jsme se k letadlům dostali – o hodinu později a celkem zbytečně otrávení.

Vlastní odlet to nakonec ale vše vynahradil – řídící letového provozu z věže mi povolil letět nad Bergen město, což bylo naprosto spektakulární – přístav, modrá mořská voda, zátoky atd. – vše je zachyceno na fotografiích a videu. Bylo to dech beroucí. Pak jsem se otočil zpět na jihovýchod a zamířil přes fjord Hardanger směrem k ledovci Folgefona. Ten je asi 5500 stop vysoko a kvůli blízkosti letiště jsem musel postupně žádat o povolení stoupat vždy o 1000-1500 stop výše. Pak jsem byl nad ledovcem – bílá plocha působí trochu oslepivě, ale pohledy to byly majestátní. Pak jsem se přehoupl směrem nad druhé rameno fjordu Hardanger a pokračoval nad ním nad ledovec Hardanger-jokulen. Celé to létání nad ledovci a fjordy ve slunečném počasí bylo velmi působivé a tak jsem v té oblasti strávil asi hodinu. Nakonec jsem ale odletět musel, abych se v rozumný čas dostal do Skienu, což bylo moje mezipřistání na cestě na Helgoland.

Při příletu ke Skienu jsem se dověděl, že ranvej je na 3 hodiny zavřená kvůli kontrole nějakých zařízení. Po chvilce komunikace mi nakonec dovolil přistát s tím, že přistanu na začátek dráhy, kde žádné práce neprobíhaly. Vše se bez problému zvládlo a já jsem jel k benzinové pumpě. Tam ale nikdo nebyl a věž mi potvrdila, že tam asi taky ten den nikdo už nebude. Také jsem se dověděl, že ranvej bude pro odlet otevřená za hodinu a půl. Skočil jsem si tedy na oběd, což byla chyba, protože nejdříve jsem měl podat letový plán. Jak jsem se po obědě dověděl, v Norsku chtějí totiž mezinárodní letové plány podávat 2 hodiny před letem a ne jen hodinu, jako u nás a ve většině dalších zemí. Tím se můj odlet odsouval až na 16.45. Cesta na Helgoland trvá kolem třech hodin a tak mi přílet vycházel někdy na 19.45. Zavolal jsem tedy raději do Helgolandu, jakou mají otvírací dobu, a dověděl jsem se, že jen do 18.30.

Podařilo se mi sice vložení plánu do systému urychlit ze dvou hodin na hodinu, ale stejně už mi přílet v rámci provozních hodin Helgolandu nevycházel. Rozhodl jsem se tedy letět do Esbjergu v Dánsku. Tam mi potvrdili, že jsou otevření až do deseti večer a že mají benzín. Cesta do Esbjergu pak proběhla zcela v klidu a kolem sedmé večer jsem tam přistál.