Expedice Maroko 2013

Přelet z Gibraltaru do Afriky je za námi. Sahara a její horké slunce nás netrpělivě očekávají, stejně tak jako zbývajících 3500 km, které nás dělí od domova.

Začínáme přímo tam, kde předchozí článek skončil, tedy před cestou z letiště do centra města. Jedinou možností jsou zde zdejší bílé „grand taxi“, ceny jsou samozřejmě nadsazené a očekává se, že budete smlouvat. Nám se z původních 300 dirhamů daří srazit třetinu, s trochou praxe to jde však i více. Po ubytování v poměrně kvalitním hotelu za velmi dobrou cenu jdeme objevovat město. I když má Rabat zejména administrativní význam, nelze zanedbat jeho tisíciletou historii a nemalé kulturní dědictví, které skrývá. Přinejmenším první setkání s arabským světem je pro Evropana zajímavá zkušenost. Srdce města, historická medina, žije stále svým, po staletí téměř nezměněným životem. Kousek od ní se nachází slavné mauzoleum Mohammeda V., na západě člověk zas narazí na ohromné písečné pláže, občas doplněné mocnými útesy.

Rabat

Druhý den ráno máme v plánu připravovanou návštěvu českého velvyslanectví. Nejsnazší způsob dopravy tam, i kamkoliv po městě, jsou všudypřítomné „petit taxi“. Každé z těchto malých modrých aut zejména francouzských značek může vézt maximálně tři lidi, zato je doprava s nimi extrémně levná. Kilometr vyjde na cenu kolem 6 Kč, nástupní sazby se většinou nevedou. Co se týče cenové úrovně v ostatních oblastech lidského zájmu, tak velmi levně se zde dá koupit ještě např. jídlo a automobilový benzín. To bohužel neplatí o AVGASu, jehož ceny jsou velmi vysoké, srovnatelné např. s Holandskem nebo Itálií, k tomu ještě není vždy a na každém letišti dostupný. To se projevuje v dalším plánování naší trasy po Maroku. Letiště v Errachidii je, i přes svou velikost, bohužel jedním z těch, kde lze tankovat pouze Jet A1, a zároveň se nachází v příliš velké vzdálenosti od dalších možných vhodných letišť. Z nich nejbližší je Ouarzazate, tvořící pro nás několikahodinovou „zalíťku“. Volíme tedy zkrácení tratě a let přímo do Fesu. V Rabatu nás čeká poslední noc, po ní brzy ráno odjíždíme na letiště – nyní za cenu 150 dirhamů. Dostat se k letadlu není tak snadné, jak to známe z Evropy. Na nic zákeřného ale člověk nenarazí a po necelé hodině je u letadla. Před odletem máme ještě možnost navštívit zdejší aeroklub. Jeho malou smluvenou prohlídku využíváme k drobné údržbě a pořádnému umytí Julky. Lidé jsou zde prakticky bez výjimky velmi přátelští a ochotní pomoci.

Nyní už zbývá jen vyplnit letový plán, zaplatit poplatky, natankovat a odletět. I v těchto věcech bychom však našli jistá specifika, na která nejsme příliš zvyklí. Povinné vyplnění letového plánu není nepřekonatelná překážka, sehnat samotný formulář už je trochu obtížnější. Používáme tedy jeden z předtištěných ještě z Prahy. Pro jeho podání je dále nutné se dopravit do budovy, která se nachází pod věží na druhé straně letiště – nasedáme tedy spolu s „handlingářem“ do auta a odjíždíme. Je vidět, že si jízdu po širokých rovných a dlouhých pojezdových drahách patřičně užívá, a tak vcelku očekávatelně následuje prudké brzdění před vzletovou drahou. Po pár arabských slovech do vysílačky předpokládáme, že po přistání provozu na finále budeme křižovat dráhu k věži. Jsem však na omylu – místo toho rozsvěcí ceduli „FOLLOW ME“ a pokračuje zpátky na stojánku, kde si Boeing, jedoucí celou dobu za námi, přebírá marshaller a my vyrážíme opět k dráze. Zde musíme několik minut vyčkávat, těch využívá náš řidič k soustředěnému nahlédnutí do již vyplněného letového plánu. Následuje jeho nechápavý pohled a snaha o vysvětlení jakéhosi problému, bohužel francouzsky. Konečně přijíždíme pod věž a vcházíme do místnosti, kde pracuje asi deset zahalených žen. Náš předtištěný plánek bez problémů akceptují. Žádáme si ještě meteo briefing, který po kratším čekání (na marocké poměry) dostáváme zpracovaný velmi profesionálně. Nakonec platíme poplatky ve výši cca 800 českých korun. Dámy jsou velmi milé, loučíme se a za okamžik uháníme přes dráhu opět k letadlu. Dáváme „hanglingáři“ drobný bakšiš, přeje nám šťastnou cestu a odjíždí. Celý tento proces nás zdržel zhruba o hodinu, pokračujeme proto ihned v přípravách. Po chvilce přijíždí před hodinou objednaná cisterna s palivem. Jak později zjistíme, standardem je provozovat pouze jednu velkou cisternu s JET A1, na kterou se podle potřeby připojí úsměvně malý vozík s AVGASem. Palivo je poměrně drahé, v přepočtu kolem 75 Kč/l, větší překvapení je ale nemožnost platit kartou. Co je horší, cizinec oficiálně musí platit v cizí měně (v pořádku jsou eura), nakonec se ale není problém vyrovnat v dirhamech.