Letadlem nad horskými středisky v Alpách: Den 1

Meteo informace a předpověď byla tento týden pro Alpy skvělá – 4 dny slunce… Začátek naší cesty v úterý dopoledne byl ale poznamenán problémem s baterkou, která nebyla schopná motor nahodit. Po několikátém netrpělivém krátkém nabíjení se nám stroj chvíli před polednem podařilo nahodit. V 11.44 jsme odstartovali směrem k obloze pokryté inverzní oblačností. Před Šumavou se začaly mraky trhat a tak jsme mohli prostoupat do 5500 stop, proletět kontrolní zónou letiště Linec a pokračovat směrem na Zell am See. To už byla obloha úplně modrá a Alpy před námi bílé.

Po trochu proplétání se alpskými údolím jsme se dostali k navigačními bodu November pár kilometrů před letištěm, navázali jsme kontakt a spořádaně přistáli. Celá tato cesta trvala 1 hodinu 30 minut. S místními jsem prodiskutoval jak nejlépe přeletět a nafilmovat hory v okolí. Diskuse přinesla zajímavé informace – Tauernské Alpy, které jsou jižně, tvoří národní park a nad ním se létat nesmí. Možné je proletět jen údolími mezi horami.

Nasadili jsme kamery a vyrazili. Údolí bylo nejdříve velmi přívětivé a malebné. Postupně se ale zužovalo a stoupalo. Po deseti minutách jsme doletěli ke stěně – před námi se do výše nějakých 3 800 metrů tyčil Grossglockner. Byli jsme v nějakých 2000 metrech, takže to působilo velmi impozantně. Vyhlédl jsem si trasu přes sedlo vedle něj a asi po 10 kruzích ve stoupající spirále jsme se k němu dopracovali. Pohledy to byly úchvatné. Pak jsme pokračovali údolím směrem k Lienzu a pak zase zpět západně od Grossglockneru znovu do výšky nějakých 10 500 stop, přehoupli jsme se přes sedlo a začali klesat směrem k Mittersilu. Tady jsme ještě udělali odbočku k přehradě Kaprun, nafotili jsme pár lyžařských vleků v této známé lyžařské oblasti a šli jsme na přistání.

Bylo už půl čtvrté a tak jsme museli spěchat – podal jsem rychle letový plán, natankovali jsme a kolem čtvrt na pět jsme vyrazili směrem na Innsbruck. Asi 3 minuty po startu se mě ale z věže zeptali, jestli jsem si u nich nezapomněl bundu. Trochu panicky jsem ji začal hledat, ale ani já ani Jindřich jsme ji neviděli. Nezbylo než zase začít rychle klesat a vrátit se na letiště. Měl jsem na sebe vztek, protože jsme kvůli blížícímu se západu slunce opravdu spěchali. Ztratili jsme tak 15 minut, ale Jindřich byl alespoň rád, že si mohl ještě jednou dobře nafilmovat přistání v Zell am See.

Cesta do Innsbrucku nás vedla přes Kutzbuhl. Let směrem na západ proti zapadajícímu slunci nebyl jednoduchý. V tvořícím se podvečerním prozářeném oparu je směrem k zemi opravdu mizerně vidět a ze shora člověka zapadající slunce docela drsně oslepuje.  Přistáli jsme v pořádku a s trochou strachu opouštěli letadlo s otázkou v hlavě, zda jej ráno opět nahodíme. Domluvit hangár se nám nepodařilo a tak jsme museli stroj i s jeho nemocnou baterkou nechat venku vystavený klesající teplotě.