Letadlem nad horskými středisky v Alpách: Den 3

První ranní pohled směřoval samozřejmě na oblohu. Ta přinesla skvělou zprávu – žádné mraky, žádná mlha – jen modro. Rychle jsme dokončili odesílání fotek a vyrazili na letiště. Počasí bylo zajištěné, tak teď ještě nahodit motor. Letadlo bylo pokryté silnou vrstvou jinovatky, teplota kolem 3 stupňů pod nulou. Protočil jsem vrtuli několikrát rukou a se zatajeným dechem jsem to zkusil startérem. Dobrá zpráva byla, že baterka měla sílu s motorem točit. Ta špatná, že ani po třech pokusech motor nenahodil. Rozhodl jsem se dát tomu chvilku času a tak jsem šel Jindřichovi pomáhat s oškrabáváním jinovatky. Po deseti minutách jsem znovu párkrát ručně protočil vrtuli, zkusil startér a během dvou vteřin motor naskočil. Radost byla kompletní a my jsme po desáté hodině mohli vyletět.

První cesta směřovala údolím Rhony směrem k Ženevskému jezeru kolem vysokohorského střediska Diablerets, které jsem chtěl obletět. Dispečer z Ženeva info mě ale upozornil, že se nachází uprostřed oblasti vojenské střelnice a tak jsme tam nemohli. Proč musí švýcarská armád střílet zrovna v okolí jednoho z nejkrásnějších lyžařských středisek, kde se dá lyžovat i v létě, mi není jasné… Postupně jsme se propracovali severně od hlavní linie Bernských Alp a postupovali jsme směrem k Interlakenu a Grindelwaldu. Mohli jsme tak letět v blízkosti třech hlavních vrcholů této části Alp – Jungfrau, Monch a Eiger, jehož severní stěna je jednou z horolezeckých trofejí.

Když jsme tyto tři krasavce nafotili i nafilmovali, otočili jsme se opět na jih, doletěli opět nad údolí Rhony a přistáli zpět v Sionu. Po natankování a pár problémech s podáváním letového plánu jsme vyrazili na vrcholnou část této cesty – let do Grenoblu, jehož trasa vedla kolem masivu Mont Blanc a jeho ledovců. Psát k tomu nemá smysl – podívejte se raději na fotky. Po asi dvou hodinách letu a častého kroužení jsme sedli v Grenoblu. Odtud se mi podařilo domluvit, že smíme letět na horské letiště L´Alp d´Huez. Radost byla veliká, hned jsme skočili do letadla a vyrazili, protože čas utíkal. Museli jsme z nějakých 350 metrů nadmořské výšky nastoupat ve velmi krátké chvíli do 2500 metrů. Letiště jsme tam chvíli bezradně hledali, až jsme pochopili, že přistávací dráha je to, co vypadá spíše jako sjezdovka. Do toho se mi moc nechtělo – mám kolečka a ne lyže. Pak se objevilo červené letadélko, které se k letišti přiblížilo a přistálo na jeho zasněžené dráze vedoucí do prudkého kopce. Zdálo se mi, že má také jen kolečka a tak jsem tam chtěl přeci jen přistát. Jindřich ho ale naštěstí vyfotil zoomem a fotografii zanalyzoval a došel k závěru, že na kolečkách má to letadélko také lyže. Pak se mi ještě podařilo navázat s jeho pilotem komunikaci a ten mi potvrdil, že tam musí být lyže. Tím se vše rozhodlo a já jsem musel rychle najít náhradní letiště, kde bychom mohli přistát a také podat letový plán do italské Aosty.

Vše se podařilo a během nějakých 15 minut jsme přistáli na sportovním letišti u Grenoblu. Telefonicky jsem podal letový plán a s obavami jsem hleděl na zapadající sluníčko. Kalkulace trvání cesty byla 35 minut. Co mě ale nenapadlo, bylo, že jsme museli zase nejdříve stoupat, abychom se dostali přes vrcholky vysoké kolem 2500 – 3000 metrů. To nám trvalo docela dlouho a slunce bylo stále níž a červenější. Když jsme pak konečně dorazili nad Aostu, nastal další problém – letiště tu leží na dně údolí s vrcholky po stranách vysokým cca také 2500 metrů. Nemohl jsem tedy klesat postupně, ale musel jsem doletět až nad Aostu a tady v soustředných kruzích proklesávat. To všechno stálo čas a tak, když jsme přistávali, bylo to sice časově ještě podle předpisů, ale vidět už moc nebylo a tak nám rozsvítili dráhu. Sedli jsme bez problémů a tím včerejší létání skončilo.