Co je vlastně člověk za tvora, když dokáže zničit všechno kolem sebe

Vzpomínky letců 22.      Stíhací pilot Vítězslav Nohel vzpomíná na - často úsměvné - přeškolování na MiG-23 ve Frunze. Dnes už jeho třetí vzpomínání na tuto jeho krátkou, ale významnou životní etapu.

Svátky jara

Dva měsíce našeho pobytu uběhly. Už od března jsme chodili jen v košilích a dny se stávaly stále teplejšími. Nastával květen a 1. máj, svátek práce, a zvláště konec světové války 9. květen se zde patřičně slavily. Na den před 1. májem byl vyhlášen mezinárodní „subotnik“. To byla taková brigáda na úklid a úpravu prostor, místností atd. a byli jsme tedy dotázáni, zda se zúčastníme. Samozřejmě se to nedalo odmítnout, protože všude bylo inzerováno, že to bude „subotnik“ s mezinárodní účastí a „politruci“ se zřejmě chtěli vychloubat množstvím zúčastněných národností.

První dva díly čtěte zde: 
» S Kubánci i Habešany vzhůru na přeškolení na MiG-23 
» Líh na chlazení? Kdepak, Rusové měli lepší využití

MiG-23 ve službách letectva SSSR.

Naše malá skupinka byla odvedena na školské oddělení. Před budovou pár žen upravovalo záhonky s květinami a uvnitř, v kancelářích, zde zaměstnané ženy a kresličky myly okna. Mužskou ruku jsme tady pracovat neviděli. Byli jsme odvedeni dlouhou chodbou do velké kanceláře a místo práce zde bylo připraveno pohoštění i s přípitkem vodky. A tak jsme s funkcionáři školského oddělení poseděli a podebatovali za současného pojídání prokládaného popíjením.

Z Československa zde do té doby nikdo nebyl, a tak byli zvědavi na naši zemi, na to, kde a jak se u nás školí piloti atd. Dotazů bylo hodně a samozřejmě si je od té doby nemohu pamatovat. Takto jsme se propracovali až na konec brigády a šlo se na oběd. Pro různé oslavy se mezi těmito dvěma výročími téměř nelétalo, takže nuda a my už začali počítat dny do odletu domů. Výcvik nám totiž pomalu končil a zbývaly lety z instruktorského sedadla na letounu s dvojím řízením.

» Přečtěte si také: Jak jsem málem jako jediný na světě sestřelil SR-71 aneb můj živott s třiadvacítkou

Let z instruktorského sedadla nebyl jednoduchý, protože kabina byla úzká a vidět bylo jen do stran a nikoliv dopředu. I nahoru byl výhled omezený, protože po celé délce kabiny byl ocelový pás, nesoucí periskop. Ten se vyklápěl automaticky s vysunutím podvozku a sklápěl jeho zavřením, aby ho dynamický tlak při velkých rychlostech nezničil. Navíc sklo periskopu pohled dopředu zkreslovalo, takže přistání podle něj vyžadovalo trochu cviku. Ale nebyl to pro nás žádný velký problém, protože oba dva jsme byli dlouholetými instruktory s bohatými zkušenostmi z MiG-21, kde byl výhled z instruktorského sedadla rovněž omezený a periskop tam nebyl. Kromě toho měl MiG-23 díky měnitelné geometrii křídla úhel náběhu klouzavého letu v přistávací konfiguraci tak příznivý, že výhled dopředu byl daleko lepší než z MiGu-21.

MiG-21UM za letu. Tento stroj při dělení republiky připadl Slovensku.

Také 9. květen byl pro nás velmi zajímavý. Ráno jsme byli pozváni na oslavu v místním kinosálu. Po projevech nastalo odměňování nejlépe pracujících vojáků. Postupně nastupovali na malé jeviště a velitel posádky jim připínal vyznamenání. Odměněných bylo tolik, že vyznamenání měli v obyčejném kbelíku a voják, jej nesoucí, vždy hrábnul do kbelíku, podal vyznamenání veliteli, ten připnul, potřásl pravicí, a tak to šlo jako na běžícím páse až do vyčerpání zásob.

Na návštěvě u pastevců. Byl to zážitek

Po slavnostním obědě byl pro nás připraven výlet do „vycházkové“ pastevecké jurty ve stepi. Nemohli jsme jet všichni, protože byl přistaven jen jeden terénní „gazík“ a kromě štábního doprovodu a nezbytného tlumočníka jsme byli vyvoleni pouze tři. Rychle jsme sehnali láhev vodky a vyrazili. Asi po hodině jízdy hrbolatou stepí za velkého horka jsme dosáhli cíle. Několik volně rozpoložených jurt stálo u artézské studně, bez které by zde život nebyl možný pro žádného živého tvora, člověkem počínaje a ovcemi konče. Přivítala nás celá pastevecká rodina v čele s bačou. Tím byl nejstarší člen rodiny s téměř absolutním právem.

Na naši počest byl zabit beránek, my jsme odevzdali symbolický dárek, vodku, a byli jsme pozváni do jurty. Jurta byla dost velká a spodní část byla srolovaná do výše více jak jednoho metru. To způsobovalo uvnitř mírný vánek, takže v jurtě bylo příjemně, i když venku panovalo horko. Po vstupu do jurty byl zkraje malý kobereček, na který se odložila obuv, a na velký barevný koberec uprostřed šel každý už vyzutý. Proti vstupním dveřím byla velká zdobená komoda, před ni se posadil stařešina, vedle něj z každé strany my, hosté, a pak do kruhu ostatní. Každý dostal na pohodlnější sezení polštářek. Nám to moc nepomohlo, protože na sezení na zemi se zkříženýma nohama nejsme zvyklí. Stařešina nalil malé číšky vodky na přípitek, ženy přinesly čaj, který se naléval do keramických misek, a mohla začít debata. Uvařen byl silný extrakt zeleného čaje a vedle v konvici byla horká voda, takže každý si mohl zvolit sílu čaje. Obsluhovaly nás dvě ženy, jedna mladá a druhá o dost starší, které ale nesměly sedět v kruhu s námi.

Návštěva u pastevců ve stepi. 
Ženy u jurty připravují jehněčí pochoutku.

Jejich místo bylo na koberečku vedle vchodu. Jakmile někdo dopil a položil misku, okamžitě vystartovaly a připravily další nápoj. Po druhé misce jsem již děkoval, že nechci, ale žena se na mne jen usmívala a nalila mi znovu. Rusky totiž neuměla a tlumočník nás poučil, že když už nechceme čaj, musíme misku položit na bok, nikoli postavit. Povídání bylo zdlouhavé, protože každá věta se tlumočila. Oni byli zvědavi na život u nás v Evropě a my na jejich způsob života ve stepi. Jak nám tlumočník prozradil, pastevci vlastnící artézskou studnu mohli mít hodně ovcí a byli zámožnými lidmi.

Každé stádo bylo zjara úředně spočítáno, podle stanoveného koeficientu se potom určilo, kolik by se mělo vylíhnout mláďat a kolik se odevzdá a prodá vlny a masa. Nikdo už nekontroloval, co se vylíhlo, vypěstovalo, a tudíž prodalo navíc. To šlo bačovi přímo do kapsy a bylo motivem pro intenzivní práci celého rodinného klanu. A tak měli ve městě postaveny velké domy, kde žili přes zimu.

pplk. let. v.v. ing. Vítězslav NOHEL Létá od r. 1955. Přepadový stíhací pilot, inspektor techniky pilotáže velitelství PVOS, zkušební pilot Výzkumného ústavu 030 Kbely. Od r. 2000 instruktor v letecké škole Letňany. Létal celkem přes 25 typů letadel, zejména: Z-126, C-11, MiG-15, všechny verze MiG-21 (F, PF, PFM, MF), MiG-23 MF a ML, L-29, 39, 59, L-410, Z-142, Cesna 150, 172, 8 typů UL, také jako druhý pilot Mi-17 a Mi-2.

Ovce a ostatní zvířectvo svezli do zimovišť a pastevci si užívali trošky pohodlí po tvrdé práci ve stepi. Během povídání ženy venku připravily z čerstvě zabitého beránka jídlo a mohlo se hodovat. Na tácku přinesla žena několik nejlepších kousků masa a podala stařešinovi k ochutnání. Ten ochutnal, pokýval hlavou, že je to dobré a podal tácek Fandovi a mně, abychom ochutnali také. Teprve potom žena přinesla velký podnos s nakrájenými kousky masa a chléb a mohlo se jíst.

Špíz z jehněčího masa byl velmi chutný.

Během jídla ženy skromně seděly na koberečku vedle vchodu. Teprve až jsme dojedli a šli si prohlédnout bačovo hospodářství, ženy přisedly k podnosu a mohly dojíst zbylé maso. Jak jsme zjistili, žena tam měla menší cenu než stepní kůň.

Prošli jsme mezi jurtami k malému stádu koní, každému z nás přivedli jednoho už osedlaného a byla projížďka po stepi. Stepní koníci jsou menšího vzrůstu, poslušní a vytrvalí v běhu. Na změnu směru poslouchali skoro okamžitě, nejevili známky neklidu, že na nich  jedou cizí  lidé  a nezkušení jezdci. Nasadili své „stepní“ tempo a mohli jsme je jakkoli pobízet k rychlejšímu poklusu, tak své vytrvalostní tempo nezměnili.

Po dobrém obědě jsme se projeli po širé stepi.

Pro pastevce byli koníci nepostradatelní k objíždění stád. Stádo ovcí se hlídat muselo, protože některé zvíře mohlo utéci od životodárné vody. Po objížďce jsem udělal několik fotek a chtěl jsem vyfotit s námi i baču a jeho klan. Bača však začal šermovat rukama, abych počkal a pospíchal do jurty.

Z komody vytáhl šedé, něco už pamatující sako, na kterém byla připnuta vyznamenání. Urovnal je, hrdě nastavil hruď a mohlo se fotit. Bača měl u koní také dva velbloudy s jedním mládětem. Byl jsem varován, abych nechodil při focení moc blízko, jelikož velbloudice se bojí o své mládě a začne po mně plivat a může i zaútočit. Ještě jsme ochutnali vodu z artézské studně, poděkovali za pohoštění a nezapomenutelný zážitek a jeli zpátky na letiště.

Přeškolení jsme zvládli o deset dřív. Co s volnými dny? Do Pamíru! 

Končila květnová dekáda a zbýval poslední letový den. Bylo jasné, že rezervní letové dny nebudeme potřebovat a přeškolení ukončíme asi o deset dní dříve. Než se však všechno ukončilo i úředně, zbýval určitý volný čas. Instruktoři nám prozradili, že byl plánován výlet do Alma-Aty, ale zmíněné zemětřesení nám to překazilo. Byla navržena náhradní varianta, vyjet do podhůří Pamíru a udělat tam piknik. Nás všech deset, naši dva plus další instruktoři, nezbytný doprovod a zásoba potravin a pití se akorát vešla do přistaveného autobusu.

Po silnici jsme jeli jen krátce a pak už byl jen hrbolatý terén a před námi hory do výše čtyř tisíc metrů. Místní znalci navedli šoféra k horské bystřině a podél ní jsme jeli, až nás zastavily skály a dál to nešlo.

Piknik v podhůří Pamíru u křišťálově čisté bystřiny.

Hory působily skličujícím dojmem. Jediným porostem v podhůří byly solitéry akátů, dále do výšky jen trocha trávy a mechu a nic než holé skály. Nikde ani živáčka. Prošli jsme se jen kousek kolem bystřiny, ochutnali křišťálově čistou vodu a vrátili se zpět, protože na nějakou delší vycházku to nebylo. Začala konzumace přinesených zásob.

Piknik v podhůří Pamiru u křišťálově čisté bystřiny, pořádaný našimi instruktory po ukončení přeškolení. Vše bylo připraveno už z jídelny, protože k udělání ohně nebylo kousku dřeva. Při pojídání se debatovalo hlavně o konci našeho přeškolení. Instruktoři pěli chválu, že tak pilnou a zcela bezproblémovou skupinu s tak vysokou úrovní teoretických znalostí i praktických letových zkušeností zde ještě neměli. Samozřejmě neopomenuli připomenout velmi kamarádské vztahy, navázané hlavně při posezeních na svobodárně. To, co dělali, s námi si prý už s žádnou přeškolovanou skupinou nemohou dovolit.

Na další setrvání to zde nebylo, protože slunce nemilosrdně pálilo a nebylo stínu, kde by se člověk schoval Před odjezdem jsme si chtěli ochladit nohy v bystřině, jen tak po kolena. Voda, tekoucí z výšin, byla tak ledová, že v ní nevydržel nikdo víc než minutu. Tak jsme naše neoficielní rozloučení dokončili na svobodárně. My jsme dopili zbytek vína a oni to ostřejší. I když jsme zde zažili to, co by nám leckdo mohl závidět, tak přece jen jsme se těšili na návrat z této nehostinné pustiny a byli jsme rádi, že vlastní pílí jsme zkrátili náš pobyt o deset dní.

MiG-23 našima očima

V několika následujících dnech už proběhly jen úřední formality a den před odjezdem bylo rozloučení s velením pluku i letky, včetně našich instruktorů. Obdrželi jsme při tom osvědčení pilota letounu MiG-23. Dostali jsme několik rad, na co si máme dávat pozor, až budeme doma přeškolovat naše piloty a na závěr chtěli znát náš názor a praktické hodnocení letounu MiG-23 MF.

Vítězslav Nohel.

Zhodnotili jsme klady tohoto letounu z hlediska měnitelné geometrie křídla, jeho maximální rychlost 2,35 Macha, což představuje 2495 km/hod., výzbroje s daleko větším dosahem ničení, průhledového displeje s promítáním parametrů letu, navigace a prvků bojového použití na planparalelní sklo před pilotem, omezovače maximálního úhlu náběhu, který zabraňoval pádu letounu do vývrtky, daleko příznivějším poměrem tahu motoru k hmotnosti, takže výstup do výšky 10 000 metrů trval méně než tři minuty, zkrátka proti MiGu-21 to byl kvalitativní skok.

Z nedostatků jsme uvedli menší směrovou stabilitu hlavně ve větší výšce a vyšších rychlostech a nutnost častého vyvažování při každé změně šípovitosti křídla. Letoun měl plynulé stavění šípu, ale byly tři základní polohy: 16°, 45° a 72° a co šíp, to jiný letoun! Při tak velkém posunu křídla vzad se nutně posouvalo i těžiště a měnilo centráž letounu, což ovlivňovalo letové charakteristiky. To je však charakteristické pro všechny letouny měnící šípovitost křídla. Nebudu uvádět další odborné charakteristiky, ale mnohých nedostatků se konstruktéři vyvarovali u modifikace MiG-23 ML, kterou československé letectvo dostalo následně po dodání jedné letky modifikace MF.

Názory na tento letoun mohou být různé, ale kdo MiG-23 nelétal tak jej nemůže kvalifikovaně hodnotit. Na posouzení kvality letounů, a hlavně přepadových stíhacích pilotů uvedu, že první MiG-23 havaroval až po deseti létech provozu, a to jen proto, že došlo k poruše stabilizátoru plamene a proud žhavých plynů propálil prodlužovací rouru a v trupu potom jedno z táhel řízení, takže pilot byl nucen se katapultovat. Tak skončilo naše přeškolení a příhody cesty zpět jsem již popsal.

Po letu.

Po návratu

Po návratu netrvalo dlouho a přiletěly první čtyři letouny, z toho jeden dvojího řízení. Proběhlo protokolární převzetí, my s Fandou jsme provedli přebírací zálety a mohlo začít přeškolení první přepadové stíhací letky v Českých Budějovicích. Bylo období doznívající „studené války“, a tak z taktického hlediska dostal letouny 1. stíhací letecký pluk ke střežení pomyslné „železné opony“. Po dodání jedné letky MiG-23 MF další dvě letky už byly vylepšené MiG-23 ML. Letouny MF pak byly dislokovány k 11. slp do Žatce.

Kvalita vycvičenosti na tomto typu postupně dosáhla vysoké úrovně. Uvedu jen některé výjimečné věci. Přepady z přední polosféry a z 90° byl kvalitativní skok takového typu přepadu, kromě ostrých střeleb jsme absolvovali také výcvik nad mořem na letišti Peenemünde včetně střelby na vraky lodí, přistání na dálnici, lety v sevřené skupině v mracích, přistání v noci bez světlometu, pět se nás účastnilo výcviku ve shozu atomové pumy na letišti Mukačevo na Ukrajině atd. Nebudu dál pokračovat, to by byl dlouhý příběh.

Profesní úcta

Období studené války se vyznačovalo vysokým stupněm pohotovosti stíhacího letectva a s tím souviselo i vypětí lidí. Velkou úlevou proto bylo uvolnění napětí po roce 1989. To jsme s radostí přijali nejen my, ale i letectvo bloku NATO. O tom jsme se přesvědčili v devadesátých létech, kdy náš „display team“ předváděl své letecké umění téměř po celé Evropě. V Belgii jsme byli na letišti, kde byly letouny F-16, určené právě proti nám.

Večer při „hangár párty“, což byla večeře a zábava pro účinkující, nastala srdečná profesní diskuse o létání, o konci studené války a jak je dobré předvádět své letecké umění na leteckých dnech, a ne v boji, který by ješitní politici byli schopni v Evropě rozpoutat. A právě belgičtí piloti říkali, jaké měli obavy z „východního bloku“ a když pochvalně hodnotili naše pilotní umění, tak konstatovali, že se nás měli bát více. Od začátku letectví totiž panuje mezi letci profesní úcta. 

Hrozba války v Evropě pominula, ale jestli si někdo myslí, že nebude třeba armády, hluboce se mýlí. Jen byla trochu zažehnána hrozba světové války, nastaly politicko-náboženské roztržky a terorismus se rozšířil skoro po celém světě. A tak vyvstává filosofická otázka, co to vůbec je za odporného tvora ten člověk, že dokáže ničit vše kolem sebe.

Vítězslav Nohel

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví.    

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví. 

-fr-