Aéropostale 2017: Afrika je fascinující a před piloty Aéropostale hluboko smekáme, říkají naši piloti po návratu

Expedice Aéropostale 2017, při níž v uplynulých dvou týdnech spolu s 25 dalšími posádkami letěla nad Afrikou i dvojice Čechů Jiří Pruša a Miloš Dermišek, je minulostí. Jaká byla?

"Byla to spousta zážitků v poměrně krátkém čase, zdá se mi ale, že jsme na cestě strávili času vlastně mnohem víc - čas tu běžel nějak zvláštně jinak," říká po návratu do Česka Jiří Pruša. Spolu s kolegou Milošem Dermiškem absolvovali 57 expedičních letových hodin v Dynamicu WT-9 OK-LEX.

Expedice však byla tentokrát jiná - především tím, že se uskutečnila v rámci mezinárodní Rallye Toulouse - St. Louis - Toulouse ve stopách legendární francouzské letecké společnosti Aéropostale. Do rallye tým Flying Revue pozvali její pořadatelé z francouzského leteckého klubu Air Aventures. 

Co vás během expedice nadchlo? 

MD: Nekonečnost Sahary a dlouhý opakovaný nízký let nad pobřežím Sahary.

Stinné stránky? 

JP: Hodně čekání. To je ale samozřejmě do značné míry logické - každý den se musí dostat do vzduchu skoro tři desítky letadel, přičemž ta stejná letadla je potřeba každý natankovat. A to i v místech, kde mají jednu ruční pumpu a pár sudů benzínu. 

St. Lous, Senegal. Expedice Aéropostale Flying Revue 2017

Našinci, včetně většiny pilotů, znají Afriku obvykle maximálně z okna hotelu na pobřeží Středozemního nebo Rudého moře. Vy jste ale byli ve skutečné, nekašírované Africe. Jak na vás zapůsobila?

Expedice Flying revue

Podívejte se na speciály z našich dalších expedic: USA, Sahara, Ostrovy severního moře, Karibik aj.

Všechny expedice najdete na webu Flying Revue zde.

Články k expedicím si můžete přečíst tady.

JP: Zaskočila mě bezútěšnost života lidí v senegalském Saint Louis. Už několikrát jsem si pouštěl videa z projížďky po městě a snažím se tu mentalitu pochopit. Afrika, jíž jsme prolétávali, je i Maroko, a to je zejména na severu velmi rozvinuté.

Afrika v Mauretánii a v Senegalu je ale úplně jiná. V Saint Louis jsem měl pocit chaotického mraveniště, kde všichni kamsi spěchají, cosi dělají, snaží se přežít, ale celkově to nikam nevede. 

MD: Oba jsme se cestou zpět, už nad střední Evropou, shodli na tom, že jsme vážně rádi, že jsme se narodili právě tady a mohli vůbec o takovéhle cestě uvažovat a neřešit otázky vlastního přežití, kterému denně čelí obyvatelé některých afrických států, které jsme navštívili.

Nejsilnější pilotní zážitky? 

JP: Poprvé jsem letěl v písečné bouři – to byl opravdu silný zážitek. Myslím, že i pro OK-LEX - vzduchový filtr jsme museli před startem do další etapy vyměnit. Dost zvláštní pocit jsme měli také při přeletu mauretánsko-marocké hranice, kde se prý někde stále ještě občas střílí. 

MD: Za zmínku stojí i přistání na dráhu v Saint Louis. Když jsme měli sedat, rozhodl se po dráze projít kůň. Ale vyhnuli jsme se, takže dobré. A přistání v silném protivětru v Tangieru. A pochopitelně přistání na písečné dráte na Cap Juby. 

Přistání na Cap Juby a pobyt v klíčové stanici Aéropostele Tarfaya, kde sloužil i Antoine de Saint-Exupéry, asi patří mezi silné zážitky. 

MD: V Cap Juby, resp. v Tarfaye, na člověka určitě dýchne atmosféra těch časů. Navíc jsme poprvé přistávali na písečném letišti, poprvé jsme spali ve stanech v poušti. Procházeli jsme kolem zdí španělské pevnosti, kde sídlilo vedení stanice Cap Juby Aéropostale, kterou vedl právě Exupéry. V té chvíli nelze nemyslet na to, jak to tu vypadalo koncem dvacátých a začátkem třicátých let minulého století. To na nás zapůsobilo hodně silně. 

JP: Snažili jsme se vžít do toho, jak se tu organizoval provoz, když nedaleko za zdmi pevnosti číhali Maurové, kteří na každého, kdo opustil pevnost, stříleli. Řada pilotů tu tehdy zahynula, řada byla zajata a propuštěna až po složení výkupného. 

Slovo pilota, písečné letiště Cup Juby, Tarfaya. Expedice Aéropostale 2017

Jak se vám letělo jako jednomu ze čtvrt stovky týmů?

JP: Během letu jsme o těch ostatních vlastně ani nevěděli. Jen jednou jsme se jedním letadlem potkali a chvíli letěli vedle sebe. Jsou z toho hezké záběry. Jinak jsme další letadla občas jen slyšeli na rádiu, ale nekomunikovali jsme s nimi. Máme jen jedno rádio, a to jsme používali raději pro komunikaci s řízením letového provozu. Letěli jsme v různých výškách, různých časech, různou rychlostí. Každý tedy letěl sám za sebe a komunikaci s dispečery udržoval přímo. Komunikace ze strany řídících byla na většině míst standardně profesionální.

MD: Let v takovém počtu letadel měl své nevýhody, jak už říkal Jiří prve, na druhou stranu jedině díky takto společně organizovanému letu jsme se mohli dostat tam, kam jsme se dostali. Možná se čekání lepší organizací dalo trochu zkrátit, ale to je zkrátka cena za skupinovou akci, bez které bychom se do těch míst nikdy nedostali. Také bychom nebyli schopni sami přistát v Cap Juby – žádné letiště tam běžně není. Dráha byla připravena naším podpůrným týmem jen pro nás, stejně jako stanový tábor. Když jsme přes mys Juby letěli při cestě zpět, po stanech nebylo ani památky.  

JP: To jednoznačně potvrzuji. Ačkoli jsem toho po světě nalétal v sólo expedičních letech hodně a dá se říct, že mám poměrně bohaté zkušenosti, letět sám do Senegalu považuji prakticky za nemožné. Například v Saint Louis hlídala naše letadla po obě noci rota vojáků. Na opuštěné letiště kvůli nám přišel pasový úředník - kvůli jednotlivci by se vůbec nenamáhal. 

Bez logistického jištění silného organizačnho týmu bychom také, zejména v jižní polovině expedice, nejspíš nezískali benzín. Na domluvená letiště ho dodávala v objednaném množství společnost Total – jinak tam žádný není. To nemůže člověk v žádném případě zajistit sám. Jinak ceny paliva v Maroku byly stejné jako ve Španělsku – cca 2,90 € za litr. V Senegalu nevíme, to se dozvíme asi až ze závěrečného vyúčtování. 

St. Louis, Senegal - Dakhla, Západní Sahara. Expedice Aéropostale Flying Revue 2017

Bylo to hodně jiné, než na jiných expedicích Flying Revue?

JP: Ano. Od toho, že bylo více jídla, že se konaly prezentace, že byla zajištěna pozemní doprava, ubytování, skupinové podávání letových plánů, brífinky s informacemi k letu, předjednané letové postupy s místními dispečery atd. 

MD: Akce navíc požívá značné prestiže. Přijímali nás starostové velkých měst, rallye se zúčastnili i letečtí historikové, jejichž prezentace o Aéropostale byly velmi zajímavé. Hezké bylo, že pořadatelé mysleli i na místní lidi: při pojíždění v Cap Juby jsme vozili místní děti, v Saint Louis někteří účastníci rallye s dětmi dokonce létali, musel to pro ně být zážitek. Nemocnici v Saint Louis pořadatelé přivezli a předali léky. Celkový náš pocit byl asi dobrý i z toho, že jsme jako Češi součástí takové mezinárodní skupiny.

Co pořádáním rallye sledují sami pořadatelé?

MD: Hlavním cílem je asi udržovat historii a povědomí o tom, co Aéropostale znamenala, co dosáhla a jak skvělé piloty měla. A k tomu jsme na osvěžení museli plnit určité stanovené úkoly. Součástí rallye při cestě na jih bylo například určování přesné spotřeby paliva pro uletěné úseky, přesnost přistání, nacházení a identifikace míst podle fotografií, stanovování směru šipek umístěných v blízkosti vybraných letišť, znalosti pilotní problematiky, znalosti historie Aéropostale. Většinu dnů jsme měli pořadí v první desítce, ale pak jsme asi někde něco pokazili a v závěrečném hodnocení jsme obsadili 16. místo. Ale o to až tolik nešlo, sledovali jsme také naše expediční cíle. Ale vědomí, že jsme první českou posádkou v téhle akci s dlouholetou historií a notnou prestiží, nám dělá radost.

Jak vás ostatní týmy přijaly?

JP: Myslím, že celkem normálně. Žádné velké haló z toho nebylo, ale všichni o nás věděli. Časopis Flying Revue jsme ukázali během naší krátké řeči na ceremoniálu v Saint Louis a náš expediční web Aéropostale 2017 v angličtině sledovala řada přátel či příbuzných účastníků rallye. Velmi cenné bylo, že jsme mohli vidět, jak se dá taková poměrně komplikovaná akce s 25 letadly a skoro padesáti členy posádek do poměrně nehostinných oblastí Afriky organizovat. Dalo nám to zajímavou inspiraci.

Navrhli jsme, že příští jaro můžeme zorganizovat letecký víkend v Praze a zdálo se nám, že by o něj mohl být zájem. Tak uvidíme. Teď si naše organizační schopnosti ověříme na multimediální letecké výstavě Báječný svět létání, kterou pořádáme v prosinci v pražském Karolinu, a pak můžeme začít pracovat na tomhle mezinárodním leteckém víkendu.  

MD: Čtenáře Flying Revue můžeme navnadit, že když nám velmi příjemná a celkem nenápadná členka organizačního týmu, která se jmenuje Céline, prozradila, že je pilotkou A330 a A340 u Air France, slovo dalo slovo a domluvili jsme s ní povídání pro Flying Revue. Určitě budeme i v dalším kontaktu s organizátory rallye – zajímá je článek o expedici ve Flying Revue. Seznámili jsme se také s leteckým spisovatelem z Lucemburska, piloty z Polska a dalšími. 

Vy jste ale neletěli jen rallye, minimálně rovnocennou rovinou vaší účasti na rallye byla i expedice. 

JP: Ano, a myslím, že i všechny cíle expedice jsme splnili. Něco bylo dokonce navíc, i když ono se to docela těžko rozlišuje, protože většina zajímavých prvků rallye byla zároveň skvělou přidanou hodnotou expedice. Minimálně přistání v Cap Juby a stanový tábor tamtéž.

Letěl jsi tu už loni. To srovnání obou cest bude asi zajímavé.

JP: Jak naši čtenáři vědí, letěl jsem podobnou trasu v západní Africe už loni při expedici Západní Sahara 2016. Letěl jsem sice těmito oblastmi, popravdě jsem si ale až letos uvědomil skutečně pořádně, jak historickou a legendární trasu jsem letěl. O Aéropostale jsem neměl prakticky žádné znalosti, jen rámcové povědomí, což se letos opravdu výrazně změnilo. A musím říct, že před tím, co piloti téhle průkopnické francouzské letecké společnosti v začátcích dopravního a obchodního letectví dokázali, hluboce smekám.

Přistání v Marrakeshi, Expedice Aépostale 2017

Z leteckého pohledu vzato pro mě byla nová písečná bouře, bílé pláže, téměř nulová obydlenost nekonečných kilometrů pobřeží i příbřežních oblastí. Radost mi udělalo pohoří Atlas, kam jsem se loni snažil dvakrát dostat, ale nepustilo mě tam počasí. Tentokrát jsme ho přelétávali za rozumné viditelnosti při cestě z Tan Tan do Marrakeshe. 

MD: Fascinující byl i let podél podél rozeklaného pobřeží Sahary padajícího do Atlantiku. Mohlo by se zdát fádní letět stovky kilometrů a vidět víceméně pořád to samé, ale opak je pravdou. Je to fascinující. Na druhou stranu, pravda je, že letět pět hodin pod saharským sluncem, kdy vás od něj v Dynamicu dělí jen plexisklový kryt kabiny a roletka nad hlavou, člověka docela umoří. Kolik bylo v kabině nevím, venku ale teplota byla kolem 38 stupňů. 

JP: To je pravda, v tomhle ohledu to bylo docela náročné. Nebylo to sice takové jako v kalifornském Death Valley, kde jsme v roce 2016 přistáli s Honzou Čermákem, ale po přistání jsme oba vždycky vypili nejmíň litr vody. Na zemi ale takové horko - kromě Saint Louis - nebylo. 

Při expedičních přesunech hrají nezřídka poměrně důležitou - a někdy dost komplikující - roli úředníci. Jací byli ti afričtí?

JP: Největší problém nám kupodivu vyrobili ti evropští. Bylo to ve španělské Malaze. Místní policisté se rozhodli náš přílet i odlet zkomplikovat nebo si na nás vysloužit povýšení. Ztratili jsme tam jako skupina několik hodin času. Sedl jsem si rezignovaně na obrubník a Miloš fotku poslal do Prahy s titulkem: "Jirka drží protestní hladovku". Nebylo to úplně daleko od pravdy, ale když pokud je tohle nejhorší problém, co vás při expedici potká, tak se vlastně vůbec nic neděje.

V Maroku nás na každém letišti čekalo neustálé vyplňování registračních dotazníků, ale to už jsem znal z loňska, tak mě to nerozhodilo. Menší problém nastal při odletu z Marrakeshe, kde nás asi hodinu nechtěli pustit k letadlům. Jinak se člověk ale ve skupině cítí méně zranitelný, než kdy letí sám a společně sdílená frustrace je také jen poloviční, takže to nebylo tak zlé.

Jak se vám spolu ve dvou letělo?

JP: Ve dvou je vždycky dobré to, že jste prostě na všechno dva a můžete si dělit práci. Miloš se víc staral o letadlo a já víc o navigační přípravu letů. Letělo se nám tedy dobře, trochu problematickým se zdálo snad jen to, že jsme měli omezený prostor a museli jsme hlídat maximální vzletovou hmotnost a těžiště letadla.  

MD: Já bych snad jen doplnil, že za necelé tři týdny, které jsme spolu strávili, z toho desítky hodin v úzkém kokpitu Dynamicu, se ani jednou neobjevil ani náznak ponorkové nemoci. To je jeden z předpokladů úspěšného absolvování takovéto relativně dlouhé expedice. 

Na jakých typech letišť jste přistávali?

JP: Cap Juby bylo jen provizorně otevřené neřízené letiště s informační službou, kterou poskytoval někdo z organizátorů akce. Řízená letiště byla v Tetouanu, Casablance, Dakhle, Laayoune, Tan Tan, Marrakeshi, Tangieru, Valladolidu. Nejzajímavější bylo bezesporu písečné (ne)letiště Cap Juby a historické letiště v Casablance.

MD: Na většině letišť kromě improvizovaného Cap Juby fungovalo vše celkem standardně. Nadšení jsme byli z letiště Laayoune, to bylo dokonalé ve všech směrech včetně dokonalé čistoty.  Trochu nervózní jsme byli z toho, že na mnoha letištích nebylo možné letadlo připoutat. Naštěstí tohle nehrozilo v Tangieru, odkud už jsme se vraceli do Evropy, protože tam byl opravdu silný vítr a viděli jsme tam pár převrácených letadel. To byl smutný pohled.

Kolik letišť jsi, Jiří, přidal na svůj seznam "dobytých" letišť?

JP: Asi devět. Staré letiště v Lyonu, pak letiště Toulouse, Tetouan, historické letiště v Casablance, Laayoune, Tan Tan, Saint Louis, Valladolid a Dijon. 

Dynamic byl spolehlivý? Jak přežil písečnou bouři?

JP: Letěl perfektně. Po písečné bouři jsme ho trochu vyčistili a vyměnili mu vzduchový filtr.

Klasika na závěr: Jaké jsou další expediční plány Flying Revue?

JP: Bohaté... 😊

Jan Dvořák