S "Meťákem" do Bonnu, velká ostuda i úspěch

31.7.2017

Cesty života leteckého 13. Jak Orličan L-40 Meta Sokol v Německu vypověděl službu a opravil ho slovutný profesor Pfützer, který byl navzdory tomu z "Meťáka" nadšený, takže se ostuda proměnila v úspěch. Jak to přišlo? Vzpomínky pilota Miroslava Křemene dnes potřinácté.

***

Byli jsem již asi týden v Budapešti na jakýchsi dnech civilního letectva, kde se předváděly i naše sportovní, turistické a zemědělské letouny, zkrátka nevojenská technika. Byli jsem tam se vším, co náš letecký průmysl nabízel, a tak se každý den něco dělo.

Tam mě zastihnul telegram, abych se urychleně vrátil, že mě čeká další cesta. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestačil nakoupit nějaké dárky domů. Jen mi někdo z maďarských přátel sehnal dva uheráky - normálně na trhu nebyly.

Schoval jsem je pod zadní sedačku “meťáku”, protože se uherák nesměl vyvážet, a po běžných formalitách jsem odletěl na Bratislavu, kde jsem musel přistát k celnímu odbavení. Celníci byli solidní a uheráky velkoryse přehlédli. Vyjednal jsem další přelet do Chocně.

S "Meťákem" v roji MiGů

Tehdy bylo Bratislavské letiště společné pro dopravu i vojáky, a vojáci zrovna měli nějaké nácviky na přehlídku - čili skupinové létání. Měl jsem tam staré známé a dohodnul jsem si způsob startu, který jsem ihned realizoval, ale někde došlo k nedorozumění. Byl jsem bez rádia a když jsem stoupal na Trnavu, tak proti mně najednou letěl roj MiGů.

Uhnul jsem vpravo, ale tam byl další a za ním zase další atd. Všechno proběhlo rychle - vlétnul jsem asi rovnou mezi ně, když se seřazovali v zatáčce do formace. Naštěstí se nic nestalo, jenom chvilka napětí, bez rádia jsem ani neslyšel, kdo komu a jak moc nadává. Pokračoval jsem a zbytek cesty do Chocně již probíhal normálně. Měl jsem v Chocni auto a ihned jsem odjel do Prahy a domů.

Do Bonnu bez mechanika a s větrem v zádech

Druhý den jsem v Praze vyřídil obvyklé formality. Dověděl jsem se, že je to ta již tak dlouho připravovaná cesta do NSR - do Bonnu s L 40, ale že prý nestačili vyřídit cestovní doklady pro mechanika, tak abych to zvládnul sám.

V obchodě už ji nekoupíte. Vyšla před lety a je zcela rozebraná. Řeč je o knize českého zkušebního a zalétávacího pilota Miroslava Křemene, v níž velmi otevřeně líčí svůj život za řídící pákou i mimo ni. Zážitků z létání z doby, jejíchž pamětníků je čím dál méně, má Miroslav Křemen na rozdávání a pro piloty by kniha měla být tařka povinnou četbou. Na jejích stránkách se odráží i historie československého letectví, a to i let poválečných, vše viděno z kabiny letounů rozličných typů.
Další díly četby na pokračování z knihy vzpomínek Miroslava Křemene najdete zde.

Dnes již nevím, zdali to byl něčí hřích, nebo chtěli ušetřit. Netuše co mě čeká, souhlasil jsem - Bonn přece není zas tak daleko. “Meťáka” jsem měl opět připraveného na parkovací ploše v Ruzyni, takže jsem nastartoval a odletěl. Počasí bylo jako vystřižené - plechové nebe, ohromné dohlednosti a dost silný vítr do zad - asi po frontě. “Meťák” se mnou upaloval nad krajinou mně již známou a na každém časovém úseku v mapě jsme získávali. V Bonnu jsem přistál před plánovaným časem.

Tam mě již očekávali a první, co padlo po vzájemném seznámení, bylo, že je překvapil čas. Zjistili si čas startu a přistání, trať znali, z dokumentace měli přehled také o možnostech tohoto eroplánu. Tak byli příjemně překvapeni. Já se samozřejmě nechlubil, že mi do zad funěl pěkný vítr. Bylo ale vidět, že jsou to fachmani, že rozumějí leteckému řemeslu.

Po krátkých pasových formalitách - celníci mně dali jen tak prý na památku štempl do pasu - jsem odletěl na blízké letiště v Bad Godesbergu. Mám dojem, že to bylo jen trochu komfortnější sportovní letiště.

Profesor mechanikem a velká ostuda

Očekávala nás větší skupina leteckých nadšenců v čele s panem profesorem Pützerem - starším, prošedivělým, štíhlým a velice čiperným pánem. Po krátkém seznámení jsem je musel postupně všechny svézt a “meťáka” i předvést. Všechno probíhalo hladce až do posledního letu, kdy bylo třeba natankovat. Zaroloval jsem k čerpadlu. Pan profesor chtěl ještě se mnou letět, ale už jsem nemohl “meťáka” nahodit.

Byl to trapas - teď mi ten mechanik scházel, ale nejméně rozladěný se ukázal pan profesor. Sundal sako a kravatu, vyhrnul rukávy bílé košile a prohlásil, že to asi budou vstřiky. Sehnal nářadí, odkryl kapotu a dal se do práce. I já jsem to sako sundal, ale po pravdě řečeno jsem panu profesorovi asi víc překážel, než pomáhal.

Miroslav Křemen pochází z Buštěhradu, dětství a mládí strávil v nedalekém Kladně, kde vystudoval Vyšší průmyslovou školu a kam se po celý život vracel. V roce 1951 absolvoval Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové.

Létat začal na Aradech (Ar 96) a Mezcích (Avia S-199) v Plzni na Borech, poté se přeškolil na proudové letouny a byl převelen k 15. slp do Žatce. Roku 1956 nastoupil do Vodochod, kde přebíral letouny MiG-15bis, posléze se zde stal zalétávacím pilotem.

Zalétával řadu typů, od MiG-19 přes několik stovek letadel L-29 Delfín, MiG 21, Su-7 až po L-39 Albatros. Leteckou kariéru opustil v roce 1987.

Zemřel necelý měsíc před pádem komunistického režimu, 27. října 1989.

Pan profesor závadu odstranil, takže létání pokračovalo, ale bylo mně dost stydno. Teprve později po návratu do Prahy, jsem se dověděl, že o této mašině to bylo již známo, protože jim to dělala dříve. Přesto tu závadu nikdo neodstranil. Poslat mě s ní do světa a navíc bez mechanika, to bylo přinejmenším neodpovědné.

Pan profesor Pützer byl ale nadmíru spokojen. Nadšeně vyprávěl, že nedávno přednášel kdesi u firmy Porsche, že motor musí dostat na jednoho koně určitý počet gramů paliva (již si nepamatuji kolik) a jak je tedy možné, že náš motor spotřebuje mnohem méně?

Později mě zavedl do hangáru, kde měl několik sportovních letounů s tlačnou vrtulí až za kormidly ve zkušebním stadiu. Základem byl letoun Pützer Elster s motorem Porsche. Znal jsem tyto typy z časopisu Interavia (některé později létaly pod označením Pützer - Bussard) a právě do nich chtěl pan profesor ty naše motory. Byla to skupina lidí, většinou válečných pilotů a konstruktérů.

Bydlel jsem ve vile u jednoho z nich, takže jsme byli neustále v kontaktu - oni svorně nadávali na válku, Hitlera a promarněná léta, nyní i na současné politiky - byla to doba Adenauera - a když trochu popili, tak prohlašovali, že politiku by měli dělat výhradně piloti, protože se shodnou na celém světě. Každý z nich měl nějaké zaměstnání. Byli to úředníci, jeden obchodník se zeleninou, jiný vyráběl v licenci Coca-colu a všichni se ve volném čase věnovali sportovnímu létání.

O panu profesorovi Pützerovi jsem se dověděl, že za války pracoval v konstrukční kanceláři Kurta Tanka - tehdy významného německého konstruktéra, který mimo jiné zkonstruoval známou stíhačku Focke-Wulf 190 a po válce vycestoval do Argentiny. Jelikož jsem se v Argentině ve výzkumném leteckém ústavu v Cordobě setkal s jeho výtvory, řekl jsem to panu profesorovi, ale on měl k Tankovi určité výhrady, jejichž význam jsem nepochopil.

Nicméně výsledkem mého několikadenního pobytu v NSR bylo nejen zakoupení Meta Sokola, na kterém jsem do Bad Godesbergu přiletěl, ale i několika motorů, které pan profesor tak obdivoval.

***

Příští díl s názvem "Poprvé rychlejší vzduchu" vyjde na stránce Cesty života leteckého v pátek 11. srpna 2017.

-fr-