V červnu 1939 se odehrál největší válečný úlet letadel z čs. území. Velký úlet slaví 80 let

Úlet Piešťany - Deblin, 7. 6. 1939     Od pátku za týden to bude přesně osmdesát let, co se osm mladých mužů, příslušníků Slovenských vzdušných zbraní, rozhodlo na protest proti odtržení Slovenska od ČSR v roce 1939 pro úlet do tehdy ještě svobodného Polska, aby pak bojovali v RAF proti hitlerovskému Německu. Poslyšte jejich příběh. 

Letoun Letov Š-328. Tento typ se na úletu podílel.

Atmosféra ve slovenském letectvu po odtržení Slovenska v březnu téhož roku houstla. Řada příslušníků vzdušných sil s odtržením nesouhlasila, jelikož se cítili být Čechoslováky a někteří sloužili v Čechách a museli po odtržení přesídlit na Slovensko. Dalo se očekávat, že k nějakým nepokojům včetně případných úletů dojde. Velitelé letišť si rizika úletů v rozjitřené atmosféře byli vědomi a proto pod kontrolou nacistů a Hlinkovy letecké gardy učinili k zabezpečení letadel řadu opatření. Přesto byl první úlet jen otázkou času. 

Teď nebo nikdy

Imrich Gablech se stejně jako další slovenští letci nemohl s odtržením Slovenska od ČSR v roce 1939 smířit. Po bouřlivých debatách se skupina osmi příslušníků Slovenských vzdušných zbraní, v níž Gablech figuroval, rozhodla na svých strojích uletět do sousedního Polska.

7. června 1939 tedy osmička odvážných letců na čtyřech dvoumístných dvojplošnících, třech strojích Letov Š-238 a jednom Aeru Ab-101, vyrazila z Piešťan přes Žilinu do polského Deblinu. Dezerce byla vážnou ranou pro právě zrozený Slovenský Štát. 

Úlet, jehož osmdesáté výročí nyní slavíme, plánovalo osm příslušníků piešťanské 64. letky na červen, nicméně urychlil ho incident čtyř z nich, když v povznesené náladě provolávali v místní kavárně Central slávu SSSR a Stalinovi. Dostali se tu do konfliktu s oblastním velitelem Hlinkovy gardy, čmíž si vykoledovali zajišťovací vazbu.  

Obavy z minimálně kázeňských postihů, ale především z možného propuštění z činné služby, což by plánovaný úlet znemožnilo, vedly k tomu, že se rozhodli jednat rychle. Po propuštění z vazby sestavili čtyři posádky a den D stanovili na středu 7. června 1939 kolem poledne.  

Mírná panika, přesto odstartováno

Hlavní mechanik letky Ľudevít Ivanič již od pondělí 5. června 1939 postupně vybavoval letouny, s nimiž chtěli uletět, potřebným materiálem - akumulátory, kyslíkovými lahvemi, radiostanicemi a dokumenty. Ráno 7. června zajistil vytlačení letounu Aero Ab 101.15 a tří strojů Letov Š-328, číslo 244, 155 a 342 a nechal všechny natankovat. Aby zbytečně nepoutal pozornost, nechal poté dva letouny opět zatlačit do hangáru. 

Úletu přála situace i počasí - část posádky se odebrala na oběd, zbytek slunce vylákalo na místní koupaliště. Před polednem se členové skupiny v hangáru zmocnili padáků, letecké výstroje, dvou kulometných dvojčat vz. 30, dvou kulometů Levis vz.29 a munice do kulometů a odebrali se k letadlům. V té chvíli se jich zmocnila nervozita a začali zmatkovat. Přestože byli domluveni, že jako první půjde na vzlet nejpomalejší Aero, hned po nahození motorů začaly dva Letovy pojíždět na start.

Jako první odstartoval Knotek v Š-328. Ve spěchu neuvolnil bajonetový uzávěr z tlakové nádoby, a  tak ji chvíli táhl za sebou. Naštěstí se utrhla tak šikovně, že nepoškodila letoun. Po Knotkovi šel na start Káňa. Když to viděli členové zbývajících dvou osádek, i oni nahodili a i oni mírně panikařili.  Gablech ve třetím Š-328 nemohl nalézt vypínač magnet, ale nakonec se podařilo a mohl odrolovat na vyčkávací místo. Pro start dal dle dohody přednost Aeru, to ovšem mělo se startem značné problémy. 

Pilot Hrala tento stroj dosud neřídil, a tak už pojíždění bylo značně nejisté a start se málem nezdařil, jelikož byl stroj značně naložen. Po vzletu se taktak přehoupl přes střechu hangáru a jen pomalu nabíral výšku. Navíc pilot málem zadřel motor, protože nevěděl, že u tohoto typu letounu musí otevřít žaluzie na chladiči. Situaci zachránil jeho spoluletec Ivanič. Když Gablech viděl jejich divoký start, na nic nečekal a šel na start také. Ve vzduchu tedy byly již teď všechny čtyři stroje, každý se dvěma muži na palubě. 

Vlastenci i furianti

Kdyby se nejednalo o tak vážnou věc, mohla by situace na začátku úletu působit až úsměvně. V téhle chvíli už ale hochům šlo o život - kdo ví, jak by vojenský soud posoudil hromadnou dezercí, navíc při ukořistění techniky. Osm mladých mužů si jistě uvědomovalo, jakému riziku se vystavuje, možná však více než uvědomělé hrdinství a vlastenectví hrála v jejich rozhodnutí snaha ukázat nesouhlas, vzbouřit se, ale i trocha furiantství. 

Ani rozvaha některým z nich nebyla úplně vlastní. Jeden z Letovů při odletu provedl zbytečný „nálet“ na kasárna, doprovázený máváním kamarádům, čímž zbytečně upoutal pozornost posádky letiště. Posledním riskantním počinem byl přelet letiště v Žilině, tou dobou již obsazeného Němci. Sice byli už relativně vysoko, ale i tak vyprovokovali Němce ke střelbě z protiletadlových zbraní. Měli velké štěstí, že k nim nevzlétly stíhačky. 

Samotný let až na drobné turbulence a propady nad horami probíhal vcelku bezproblémově. U Kraľovan se trasy letounů rozešly  - Aero letělo po dohodnuté trase proti proudu Oravy, aby posléze přistálo v Krakově – Pobiedniku a po doplnění paliva pokračovalo do Dęblina, Letovy proletěly mezi horami a poté zamířily přímo do Dęblina. Přistání v Deblinu se po chvíli bloudění podařilo až poté, kdy je sem doprovodil letoun Airspeed. 

Poté, co byli letci detailně a opakovaně vyslechnuti, zařadilo je Polsko do svého letectva a naštěstí je i jejich letadla odmítlo vydat zpět Slovenskému štátu, což mezi oběma zeměmi způsobilo roztržku. 

Po boku spojenců

Odezva na úlet na sebe na Slovensku nenechala dlouho čekat. Dokonce ještě před plánovaným dnem úletu poslal anonym s podpisem „Gardista“ na velitelství Hlinkovy gardy v Istebníku nad Váhom varování před úletem - asi si někdo z našich furiantů nedal pozor na jazyk. Naštěstí se předání dopisu na vyšší velitelství do Trenčína opozdilo, takže velitel z Trenčína se svým poručníkem dorazili do Piešťan až kolem 15. hodiny. 

Vyšetřování se rozběhlo okamžitě. Spolu se soudním procesem se táhlo až do 17. 8. 1942, kdy byla osmička utečenců odsouzena v nepřítomnosti ke 20 letům těžkého žaláře, jehož součástí byl 4x za rok jeden den půstu s tvrdým lůžkem, samovazba na konci každého roku po dobu jednoho měsíce a celodenní zavření o samotě v temnici vždy 7. června každého roku

Pro další úlety se situace hodně zkomplikovala, nicméně některým se zabránit nepodařilo. Ty patří ale do jiného příběhu. Snad jen můžeme zmínit úlet Antona Vanka a jeho dvou kamarádů na letounu SB 71 do Turecka. Nejvíce úletů a přeběhnutí se však odehrálo až na východní frontě.

Další osudy osmičky našich hrdinů nabraly různý směr. 1. července 1939 byli sice všichni přijati do řad polského letectva, hned po propuknutí války se ale jejich osudy rozešly. Když se k útoku nacistů přidal z východu i Sovětský svaz, Gablech, Ivanič, Káňa, Hrala, Lazar a Rehák upadli do sovětského zajetí. Naštěstí byli repatriováni, někdo dřív, někdo později, na západ, a tam mohli přispět k vítězství nad fašisty a nacisty. Zapojili se všichni, část z nich zaplatila cenu nejvyšší. 

Letouny Velkého úletu

Letov Š-328 "Šmolík"

Mezi světovými válkami patřilo Československo v letecké výrobě na špici. Počet leteckých továren, zbrojovek a další průmyslové infrastruktury byl vysoce nad průměrem tehdejších evropských států, zejména vztáhneme-li tyto údaje k počtu obyvatel. Mezi konstrukce s maximální užitnou hodnotu pro tehdejší vojenské letectvo bezesporu patřil typ Letov Š-328 "Šmolík". Byl typickým příkladem vojenského víceúčelového letounu a vyvrcholením celé vývojové řady Š-28. Jeho prototyp poprvé vzlétl v červenci 1929. Z něj byl na základě zkušeností vyvinut typ Š-128, zalétaný na počátku roku 1931. Po dalším zdokonalení by typ přeznačen na Š-228. Další typy měly označení Š-228F a také Š-328M (428), posledním typem byl Š-528.

Š-528 se stal jedním ze dvou základních typů, na kterých bylo postaveno naše předválečné letectvo (společně se stíhací Avií-534). První objednávka z roku 1934 zněla na 61 kusů. Další čítala 10 kusů (šlo o stroje původně určené pro Finsko, ale finskou stranou neodebrané). Během roku 1936 proběhla výroba třetí série s 25 kusy a čtvrtá v roce 1937 čítala již 110 kusů. Pátou sérii obdržely Četnické letecké hlídky v roce 1938, a to v počtu 40 kusů. Šestá a sedmá série, jejichž výroba již byla narušena mobilizací a následně okupací, čítaly již pouze 69 a 25 strojů. Konec výroby nastal po výrobě dodávky pro Slovenský štát, a to v počtu 7 kusů dodaných v říjnu roku 1939. Celkem bylo postaveno 412 kusů tohoto typu. Do dnešních dnů se žádný nezachoval.

Za první republiky byly tyto užitečné stroje nasazeny u těchto útvarů: Letecký pluk 1 (smíšený) T.G. Masaryka dislokovaný na letišti Hradec Králové, Letecký pluk 2 (smíšený) Edvarda Beneše (letiště Olomouc), Letecký pluk 3 (smíšený) Gen. Letectva M.R. Štefánka (letiště Piešťany), dále je mělo ve své výzbroji Vojenské letecké učiliště Cheb a Četnické letecké hlídky.

Technicky šlo o jednomotorový dvoumístný dvouplošník celokovové konstrukce draku (trubková příhradová konstrukce), potažená plátěným potahem a vybavená pevným podvozkem záďového typu. Kabiny otevřené, před přední byl ochranný plexisklový štítek. Pohonnou jednotku tvořil vzduchem chlazený motor vybavený pevnou dřevěnou dvoulistou vrtulí. Motor měl olejový chladič a pohonnou hmotou by letecký benzín umístěný v benzínové nádrži umístěné v trupu. Vrcholová verze Š-528 měla potom kovovou třílistou vrtuli.

Výzbroj byla poměrně slabá a sestávala ze dvou pevně lafetovaných kulometů vz. 30. Pozorovatel měl ruční kameru, fotokameru a signální pistoli. Náklad pum byl omezen na 500 kg. Asi nejvýznamnější bojové využití bylo při SNP.

Aero A-100

Typ A-100 byl odpovědí na vypsanou soutěž z roku 1933, kdy MNO poptávalo průzkumný a lehký bombardovací letoun. Šlo o typ klasické smíšené (dřevo-kov) konstrukce. Robustní a velmi spolehlivý letoun však byl zastaralý již v době svého vzniku a neodrážel nejnovější poznatky techniky.  Nicméně MNO objednalo 44 kusů tohoto bombardéru. Stroje se k útvarům začaly dostávat od roku 1934.

Po zabudování licenčního motoru ISOTTA Fraschini s výkonem 588 kW, zvětšením rozpětí a prodloužením trupu vznikl ty A-101. Těchto letounů objednalo MNO 29.

Technicky se jednalo o dvoumístný jednomotorový vzpěrový dvouplošník. Kostra křídel byla dřevěná. Trup a ocasní plochy byly vyrobeny z ocelových trubek. Většina trupu a křídla byla potažena plátnem, motorové kryty byly hliníkové. Kokpit byl otevřený. Původní řadový motor Avia Vr-36 o výkonu 478 kW poháněl pevnou dřevěnou dvoulistou vrtuli. Letoun měl dvoukolový podvozek s ostruhovým kolečkem.

Výzbroj: dva pevně lafetované synchronizované kulomety vz. 28 ráže 7,92 mm. Pozorovatel měl k dispozici jeden kulomet vz. 28 ráže 7,92 mm. Na vnějších závěsnících mohl letoun nést až 600 kg bomb.

Brigádní generál v.v. Imrich Gablech

Brigádní generál  Imrich Gablech (* 1915) po úletu do Deblinu z tohoto letiště v září 1939 uprchl po náletu Luftwaffe na Ukrajinu, kde byl zajat jednotkami Rudé armády. NKVD ho obvinila ze špionáže, na to konto byl odsouzen na 15 let nucených prací v gulagu.

Po okupaci SSSR nacisty byl s dalšími vězni deportován do Velké Británie, kde nastoupil k čsl. jednotce RAF ve Wilmslow. Měsíce útrap v gulagu zanechaly na jeho zdraví nesmazatelné stopy, proto se nemohl vrátit k létání a do konce války vykonával funkci letového dispečera. 

Po návratu do vlasti byl v roce 1949 jaka řada dalších příslušníků RAF z armády propuštěn a v roce 1951  zatčen a vyšetřován. Až do roku 1989 pracoval v podřadných dělnických profesích a s celou svou rodinou byl dlouhá léta systematicky šikanován.

Po listopadu 1989 byl Imrich Gablech rehabilitován a vyznamenán vysokými řády a medailemi včetně Řádu Bílého lva, Komandérského kříže za zásluhy Polské republiky a slovenského Řádu Bílého dvojkříže. Na sklonku života bylo povýšen do hodnosti brigádního generála. Byl čestným členem Czech Spitfire Clubu, který na připomenutí úletu z Piešťan do Deblinu pořádá ve dnech 7. a 8. 6. 2019 vzpomínkové akce. 

Jan Dvořák s využitím materiálů Czech Spitfire Clubu

Flying Revue je mediálním partnerem vzpomínkových akcí.