22.9.2016
Naposledy jsme čtenáře Flying Revue opustili za letu ze San Francisca podél pobřeží Pacifiku na sever. Let podél pobřeží Kalifornie byl několik set kilometrů dlouhý, můžeme se ve vzpomínkách vrátit o dva dny zpět, kdy jsme přistáli na podivuhodném letišti na ostrově Santa Catalina nedaleko Los Angeles.
Tohle letiště je zvláštní lahůdka. Čekali byste ho stejně jako letiště všude v téhle části Kalifornie na úrovni moře, když se ale k ostrovu přiblížíte, vyloupne se před vámi něco jako altiport situovaný skoro v nejvyšším bodě ostrova na útesu.
Los Angeles - San Diego - Santa Catalina - Hollywood
Altiport je podle definice horské letiště, jehož dráha má poměrně výrazný sklon do údolí pod sebou – přistává se do kopce, což samozřejmě pomáhá zpomalení a zastavení, startuje se naopak. Jirka už má s altiporty své zkušenosti z Francie, protože si tu na ně udělal certifikaci, pro Honzu, který ten den pilotoval, to bylo novum. Velká zkušenost. Bylo jen třeba dávat pozor na rychlost a správný úhel sestupu, kvůli možným turbulencím na prahu dráhy.
Směr vzletu jsme pak - stejně jako na skutečném altiportu - volili ze svahu směrem k moři. Tenhle malý hornatý ostrov (196 km2) jinou možnost na umístění letiště ani nenabízí, hory tu padají přímo do moře. Občané z Města Andělů sem ale asi létají často, ostrov je turistickým rájem vzdáleným pouhých 30 km od pobřeží L. A. Podle bedekrů je to dokonce nejromantičtější ostrov USA.
Golden Gate Bridge na straně městečka Sausalito
V L. A. jsme přeletěli proslulou, 35 km dlouhou třídu Sunset Boulevard v Beverly Hills, opominout jsme pochopitelně nemohli ani veleslavný nápis Hollywood na skále pod mekkou filmařů. San Francisco nás přivítalo vítalo vcelku dost mizerným počasím, ale na druhou stranu nám ukázalo proslulý Golden Gate Bridge zahalený v cárech mlhy, což bylo docela působivé pro fotografování. No a po obletu pevnosti Alcatraz, kterou všichni dobře známe z filmů, jsme vyrazili na sever.
Jak už je naším dobrým zvykem, neodpustili jsme si ani v této části USA přelety velkých mezinárodních letišť. V Kalifornii San Diego International Airport a Los Angeles international Airport. Přelety velkých letišť se totiž nedají omrzet. Je to vždycky trochu adrenalinový zážitek. Jen se musíte dobře připravit, prostudovat publikované postupy pro to které letiště. Vlastní pilotáž problémem není, horší je to někdy s řídícími letového provozu, přesněji s jejich angličtinou. Často totiž mluví s místním přízvukem (v Kalifornii třeba se španělským), jiní mluví velmi rychle a místní názvy navigačních bodů zahuhlají někdy tak, že nerozumíte nic. Ale zvládnout se to dá.
Letiště San Diego International.
Z amerických letišť si vezeme jednu navýsost příjemnou zkušenost. Na celé expedici nás nikdy nikdo neodmítl, a to ani když jsme žádali o povolení přeletu nad nejfrekventovanějšími letišti světa s naší malou Cessnou. Neodmítl nás dokonce ani řídící, když jsme zatoužili přeletět nad kalifornskou Edwardsovou leteckou základnou, a to ačkoli byla v aktivním provozu a pod námi létaly F-16 a další stroje!
V San Diegu jsme co se letišť týče splnili ještě další cíl mise, přelet jednoho ze čtyř od sebe nejvíce diagonálně vzdálených letišť USA, Brown Field Municipal Airport. Na letišti Montgomery-Gibbs Executive Airport asi 20 km severně od San Diega nás pak čekalo osvěžující setkání s americkou historičkou a spisovatelkou Joan Mohr, která napsala knihu o československých legionářích a spolupracuje s námi na přípravách filmu Opravdoví bratři.
Kalifornské pobřeží
Ale dost už jihozápadní Kalifornie, vzhůru na sever! Z přelidněných měst jsme se najednou ocitli v úplně jiném světě. Pod námi temně modré moře, jehož příboj společně s větrem vyšlehal ve skalnatém pobřeží divukrásné scenérie. Dlouhé pláže střídají útesy, delty řek a potoků, které tu a tam jako perly zdobí roztodivné majáky, na které máme slabost a tak se většina z nich ocitá na kartě našich fotoaparátů. Jinak povětšinou liduprázdno, jen tu a tam se objeví menší osada. To vše dlouhých, krásných dva tisíce kilometrů nad pobřežím Kalifornie a posléze Oregonu a Washingtonu. Velká krása. Jen hledíte, fotíte, mlčíte a ukládáte si to všechno do paměti.
Pobřeží severní Kalifornie a Oregonu
Každý dne jsme nafotili tři sta až pět set fotek, když jsme ale chtěli poslat po síti domů, internet nezřídka stávkoval. Třeba na Rohnerville Airport na severu Kalifornie nám nabídl, že uploaduje jednu fotku za pět hodin. Tak jsme s díky odmítli.
Pobřeží nás dovedlo až k nejseverozápadnějšímu cípu USA, tzv. Point Roberts. To je zvláštní kousek země - jakýsi geografický apendix, kanadský poloostrov těsně pod Vancouverem, jehož zhruba dvoukilometrový jižní cípek obklopený mořem a ze severu Kanadou patří USA. Hranice ho řeže pěkně vodorovně podle pravítka, Američané se na něj ale dostanou jen lodí, pokud nechtějí jet přes Kanadu. My jsme k němu doletěli a připsali si menší rekord – ten den jsme uletěli celkem 1470 km nad pobřežím tří amerických států - Kalifornie, Oregonu a Washingtonu.
Nová letadla Boeing čekající na svoje majitele na letišti Paine v Everettu, stát Washington
Od Point Roberts je to jen skok do Seattlu. Přeletěli jsme ho dvakrát - jednou z východu a po druhé ze severozápadu. A samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít přelet továrny Boeingu na letišti Paine u Everettu s vyrovnanými řadami nových letadel v barvách svých budoucích vlastníků - leteckých společností z celého světa. Výrobní hala Boeingu drží primát největšího uzavřeného výrobního prostoru na světě. I když, kdo ví, jestli by s halou Boeingu nemohla soutěžit skoro dva kilometry dlouhá hala válcoven kladenské paní Poldi. Ta má ovšem na rozdíl od té everettské největší slávu dávno za sebou.
Ze Seattlu a Everettu jsme zamířili podruhé během expedice od hranic do vnitrozemí. Yellowstone ve Wyomingu jsme zkrátka minout nemohli. Cestou jsme si dopřáli zážitek dne - oblet dřímající sopky Mt. Rainier, která se, než jsme se k ní přiblížili, zahalila mraky až téměř k vrcholu. Působivé. Po překonání Skalistých hor jsme sedli v Cody - městě Buffalo Billa. Tady jsme letadlo svěřili servismanům, měli jsme za sebou totiž padesát letových hodin a tak bylo nutno nechat vyměnit olej.
Fortuna - Point Roberts - Seattle - Yakima
V Yellowstone jsme si proto naprogramovali celodenní pozemní operaci – výlet do tohoto proslulého národního parku. Je to podivuhodné místo. Na řadě míst tu uniká ze země pára a je cítit sirovodík, což navozuje zvláštní katastrofickou atmosféru. Vědomí, že pět kilometrů pod vašima nohama klokotá rozžhavené magma a že erupce není nic zas až tak nereálného, člověka naplní vcelku zjevným vzrušením.
Když se nám ale na planinách ukázala stáda pokojně se pasoucích bizonů, bylo to uklidňující. A okouzlující. Ostatně, okouzlících věcí a pohledů tu bylo mnoho: třeba 90 metrů vysoký vodopád Lower Waterfall, místní Grand Canyon (je sice hluboký „jen“ asi 300 metrů oproti 1000 metrovému coloradskému, ale krásný je rovněž) či divoce zbarvená jezírka horké vody a usazenin jílu se zbytky různých kovových rud. Prý jsou tu také medvědi, ty jsme ale neviděli.
Grand Canyon parku Yellowstone – je sice hluboký „jen“ asi 300 metrů (ten originální asi 1000 metrů), ale i tak je i ten v Yellowstone velmi působivý
Park nás tak zaujal, že jsme se nebyli s to od jeho scenérií odtrhnout. To nás přišlo poměrně draho, protože při návratu vypůjčeným vozem do Cody, kde jsme nocovali, Jirka za volantem začal podvědomě pospíchat, abychom stihli najít náš nocleh a vyprat si oblečení, a neuhlídal tachometr. Policistka, kterou naše jízda vyprovokovala k akci, se nám rozhodla zpříjemnit zpáteční cestu dotazem, jestli máme pro o 20 mil rychlejší jízdu legální důvod. Podle ní nikoli, tak pravila, že musíme být potrestáni a naše kreditka ztratila trochu lesk. Honza se sice radoval, že aspoň teď ví, jak se chovat k americkým policistům, má to svoje pecifika. Přesto bychom si zážitky podobného druhu raději odpustili. Navzdory tomu můžeme směle prohlásit, že den v Yellowstone byl úchvatný.
Z Wyomingu zase vzhůru na sever, na americko-kanadskou hranici. V Montaně jsme - už na hranici - chtěli přistát na letišti Scobey Border Station (FAA 8U3), naštěstí se nám to nepodařilo. Není tu totiž asfaltová dráha a pojišťovny by nám při poškození letadla nedaly ani korunu. Tak jsme přistáli o pár kilometrů jižněji na letišti Scobey Airpor, což nám nejspíš ušetřilo komplikovaný zážitek s celníky. O Scobey Border Station jsme totiž usilovali proto, že přesně uprostřed jeho dráhy vede hranice USA – Kanada, a v tom byl ten nám dosud utajený háček. "Jsou tam kanadští i američtí celníci a nemají co na práci. Ti obojí by si na vás smlsli, protože jeden z vás by vystoupil do Kanady a druhý do Států," dozvěděli jsme se od maníka na Scobey Airport.
Hranice mezi USA a Kanadou – pohraniční stanice USA je dole (jižně) a Kanady nahoře (severně). Mezi nimi vpravo je travnatá přistávací dráha pro malá letadla, která je zde možné odbavit ze jedné ze mě do druhé.
Amerika je úžasná země. Strávili jsme tu nějaký čas, ale pořád jí nemáme dost. Jako letci a aktivní piloti jsme doslova unešení z fungující infrastruktury, kterou zdejší letectví má. Nikdy se nestalo, že by po přistání nefungoval stojan s palivem (je prakticky na každém letišti), nikdo po nás nechtěl přistávací poplatky, nikdy se na nás nikdo neškorpil za to, jak jsme postavili letadlo nebo jestli postupujeme přesně podle místních zvyklostí.
Všude jsou háky a poutací lana, nikdo po vás nechce, ať po přistání běžíte na věž a zpovídáte se tam, co tam děláte. Od handlingového agenta na stojánce až po řídícího na věži jsou tu všichni dokonalí profesionálové zaměření na bezpečný provoz a spokojeného pilota. Navíc pohodlí, které jednotlivá FBO nabízejí, jsou v podstatě vždy high-end luxusní kategorie, protože těchto zařízení využívají mnohdy i VIP klienti ze soukromých jetů. A i když si tam přijdete koupit jeden litr oleje, chovají se k vám stejně příjemně jako k oněm VIP klientům.
Zážitků z dvou a půl týdenní letecké expedice po hranicích USA máme nekonečně, všechny se do článku nemohou vejít. Vynechat ovšem nemůžeme průlet Manhattanem, to se člověku opravdu nepoštěstí obden a je to notný adrenalin. Jednak nevíte do poslední chvíle najisto, že vás tam pustí, jednak je let kolem Manhattanu opět docela náročný na komunikaci, musíte hlídat přesnou polohu, výšku a ještě poměrně živý vrtulníkový provozu kolem. Ale zvládli jsme to, myslíme, docela se ctí.
Letěli jsme kolem Sochy Svobody nad Hudson River k One World Trade Center a zhruba na úrovni poloviny Central Parku točili zpět. Když jsme tu letěli, byla část East River i severnější část Hudson River pro letový provoz uzavřená. Přiznáváme, že vidět a fotit budovu One World Trade Center jen den před patnáctým výročím útoku na WTC, na jehož místě dnes stojí právě tenhle mrakodrap, je velmi zvláštní pocit, i když popravdě, uvědomili jsme si to vlastně až ex post - při letu samém nás zaměstnávala naplno pilotáž a focení a filmování kamerami na letadle.
Podobně jako u Niagarských vodopádů, které jsme přeletěli den předtím, se tu nedalo stíhat za ten relativně krátký čas točit video na mobil, tak musíme počkat na záběry z kamer. Tak jsme alespoň natočili hned na po přistání na na Northeast Airport ve Filadelfii své bezprostřední dojmy včetně popisu přípravy a komunikace s řídícím. Mimochodem, letěli jsme tu takřka přesně hodinu před začátkem finále žen U.S. Open na centr kurtu ve Flushing Meadows mezi naší Karolínou Plíškovou a Němkou Kerberovou.
Po obletu Manhattanu.
Za jeden ze zlatých hřebů cesty považujeme návštěvu malého nenápadného letiště First Flight v Kitty Hawk v Severní Karolině. Ano, máte pravdu, je to letiště, kde se létání zrodilo. Právě tady v roce 1903 bratři Orville a Wilbur Wrightovi poprvé vzletěli se strojem těžším vzduchu. A nám tam, na místech, kde chodili i oni před 113 lety, najednou - jako už několikrát během expedice – proběhl po zádech takový lehký, příjemný mráz.
Letiště First Flight s památníkem na první let bratří Wrigthů – Kitty Hawk, Severní Karolína
Je to skoro neuvěřitelné, ale je to tak - obletěli jsme celé Spojené státy a po 17 dnech, 99 letových hodinách a 20 tisíci kilometrech strávených nad úchvatnými scenériemi USA jsme uzavřeli kruh přeletem Space Coast na Floridě, kde jsme v sobotu 27. srpna 2016 expedici de facto odstartovali přeletem dráhy pro raketoplány. Cessna 182 N24568 letěla celou cestu spolehlivě, spotřebovala 5 500 litrů benzínu a protože neměla autopilota, užili jsme si pilotování vpravdě dokonale. Když jsme se nabažili kocháním se nad pobřežím Floridy, obletěli jsme Miami a vrátili se na sever, na výchozí letiště FA 83 Northpark.
Expedice skončila.
Neskončilo ale naše povídání. Máme toho na srdci i paměťových kartách našich fotoaparátů a kamer hodně. Postupně budeme na webu i v časopise publikovat články k jednotlivým zajímavým tématům, která se během expedice urodila. Připravujeme také přednášky pro piloty o létání v USA.
Jiří Pruša, Jan Čermák, Jan Dvořák
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »