9.9.2016
Jiří Pruša a Jan Čermák mají s jejich Cessnou 182 za sebou v první části expedice USA 2016 úchvatné scenérie národních parků Utahu a Arizony, které znáte z westernů, přistání v Údolí Smrti i přelety velkých mezinárodních letišť.
Máme za sebou skoro polovinu expedice, při níž jsme Cessnou 182 plánovali obletět po hranici celé Spojené státy, a už teď můžeme říci, že něco tak úchvatného člověk jen tak nezažije.
Cap Canaveral
Hned první den letu jsme si splnili velký sen – přeletět přistávací dráhu amerických raketoplánů na Mysu Canaveral. Bylo to jednodušší, než jsme mysleli – v sobotu totiž ani americká armáda nepracuje a tak byla přistávací dráha vlastně volná. Jediná podmínka byla, minimálně 100 stop nad zemí, touch and go povolené není. Průlet jsme udělali hned dvakrát, jednou v 800 a jednou ve 100 stopách. Museli jsme si jen hlídat, abychom nevletěli do trvale aktivního vojenského prostoru, který vede paralelně s dráhou, asi 100 metrů východně od ní.
Dráha pro Shuttle Nasa – Cape Canaveral.
V dálce jsme zahlédli i startovací rampy, odkud Američané vypravují už několik desetiletí své rakety do vesmíru. Celé to byl velmi vzrušující a těžko vypověditelný zážitek – koho by ještě před půl rokem napadlo, že je to vůbec možné a že se tu ocitneme právě my dva. Škoda, že rampy jsou už v onom vojenském prostoru, takže blíž k nim jsme se dostat nemohli.
Takže nám vlastně vůbec nevadilo, že blížící se hurikán nás přinutil ustoupit od letu na jih Floridy, do Key West. Trasu letu jsme ostatně museli přizpůsobovat počasí vícekrát; drtivou většinu věcí, které jsme ale chtěli přeletět, jsme skutečně přeletěli, i když někdy nás mraky mačkaly celkem hodně k zemi a blížící se bouře nás donutily párkrát i neplánovaně přistát.
Nekonečné prérie jihovýchodního Texasu.
To naštěstí není v Americe velký problém, letišť je tu opravdu hodně, od těch s dokonalým zázemím až po ty, které - jako třeba v rovinatém a rozlehlém Texasu, kde se jinak než letadlem nikam nedostanete – jestvují jen v podobě de facto opuštěné dráhy v prérii.
V létání a ve VFR zvláště je vše závislé na počasí. Tak rozsáhlá expedice jako tahle se statisticky ani nemůže realizovat celá v krásném počasí, takže nás některé dílčí neúspěchy způsobené počasím nijak nevyvedly z konceptu.
Po jarním Irsku 2016, kde si Jirka poprvé vyzkoušel točit rychlá selfie mobilní videa, jsme v Americe točili krátká videa z letu i selfie pozdravy z letišť každý den, abychom – když místní, ne vždy zrovna luxusní internet, dovolil – mohli ihned dopravit na cloude, odkud si je kolegové v Praze stahovali a vyráběli z nich jednoduché denní sestřihy.
Těšíme se ale na videa z kamer na letadle, jejichž profesionální zpracování si vyžádá podstatně delší čas, ale jsme přesvědčeni, že budou stát za to. Třeba si trochu fandíme, ale myslíme si, že vlastní, navíc takhle ucelené letecké záběry USA v Evropě a možná i v Americe jen tak někdo nemá.
Po Cap Canaveral následoval nocleh v kolébce jazzu, New Orleans, což znamenalo, že jsme nemohli odolat návštěvě jednoho z jazzových barů a že to tam vřelo, to si můžete být jisti.
Parky Arizony a Utahu - kdo neviděl, nepochopí.
Poněkud fádní krajinu Luisiany a Texasu po dvou dnech vystřídalo něco, nad čím se nám zastavoval dech - takřka dvoudenní přelet národních parků amerického středozápadu. Nádheru, kterou americká příroda v Arizoně a Utahu nabízí, nelze popsat. Kdo viděl, tak ví, o čem mluvíme, kdo neviděl, měl by sem přijet.
Přelet Grand Canyon i let nad Lake Powell, nebo probuzení do sluncem zalitého kaňonu Bryce, to jsou lahůdky, na které se nedá zapomenout. Když se vám před letadlem objeví první z roviny vystupující skalní monument, který jste do té chvíle viděli jen ve westernu, trochu to s vámi zacvičí.
Grand Canyon a Monument Valley, USA 2016
A pak další a další a pak desítky kilometrů letíte nad rudohnědými skalními solitéry, mezi nimiž maně vyhlížíte prach od kopyt koní a i přes hluk motoru Cessny skoro až slyšíte imaginární povyk indiánských bojovníků. Roviny s prsty skal vystřídaly kaňony a jezera s rozeklanými břehy, vodopády, roviny i údolí. Uchváceně na to všechno shora hledíte a nemůžete se nabažit.
Skalní útvary v parku Monument Valley
Death Valley - tohle místo nedostalo jméno náhodou
Takových lahůdek jsme si dopřáli během expedice tolik, že je nelze všechny v jednom článku vypočítat. Pominout ovšem nelze přistání v místě s nejnižší nadmořskou výškou v USA (210 stop pod hladinou moře) – na letišti Furnace Creek v kalifornském Údolí Smrti - Death Valley. 50ti stupňové horoucí vedro jako v peci nám dovolilo tu strávit asi jen pět minut, déle se to nedalo vydržet.
Tohle místo není moc sympatické - své jméno asi nedostalo jen tak. A taky jsme měli obavy – i po zkušenosti od Mt. Whitney, jak vám řekneme za chvíli - o naši Cessnu. Když se nám podařilo se z té rozpálené plotny Death Valley odstartovat, skoro až na letiště v California City ukazatel teploty jejího oleje mínil vyskočit z budíku. Ale asi jsme ho umluvili a tak jsme s poněkud přehřátým motorem, leč přece šťastně doletěli až do cíle téhle etapy.
Nevadská poušť a Death Valley, USA 2016
Ještě před tímhle rozžhaveným údolím, asi sto kilometrů od něj, jsme mířili naopak do výšin – plán byl přeletět nejvyšší horu kontinentálních USA, 4421 m vysokou Mt. Whitney. Dostoupali jsme téměř k jejímu vrcholu, výš ale chudák Cessna už nemohla. Tak jsme ji nechtěli dál trápit a vydali se bez velkých ambicí směrem k vojenské základně Edwards Air Force Base, která si také zahrála v nejednom americkém filmu. Tady jsme si vyrobili další vzrušující a v podstatě dost neuvěřitelný zážitek. Podařilo se nám přesvědčit řídícího, aby nám povolil přelet téhle vojenské základny napříč, a to během jejího aktivního provozu! Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec podlehl našemu úpěnlivému kroužení vedle základny, což můžete dobře vidět na záznamu letu zde.
Masiv Mount Whitney – nejvyšší hory kontinentálních USA mimo Aljašku (4421 m)
Vysloužilá letadla na penzi v poušti
V Kalifornii, ale především ještě předtím v Arizoně jsme absolvovali zvláštní zážitek na hřbitovech vysloužilých letadel. Letcovo srdce se tak zvláštně rozesmutní, když vidí desítky a desítky nezřídka ještě nejspíš provozuschopných letadel, jak tu zdánlivě bez užitku chátrají v poušti. Při pohledu na ně se vám vybaví kultovní film Con Air s Nicolasem Cagem v hlavní roli.
Dvě skladiště vysloužilých letadel včetně toho u nás asi nejznámějšího v Mohavské poušti, jsme jen přeletěli, v arizonském Pinal Airparku jsme ale i přistáli. A ačkoli do letadel vás tu nepustí a nesmí se tu ani fotit, byl to navýsost prapodivný zážitek vidět tam ty elegantní kovové obry tiše stát ve žhnoucím písku. Do uší vám namísto hlasitého svistu motorů naráží jen horký vzduch z pouště a vám se najednou zdá, jako byste slyšeli roztáčející se turbíny, a do ticha pouště se ozve typický zvuk proudového motoru. Ale je to jen klam.
Pinal Airpark v Arizoně. Tady tráví svoji penzi vysloužilá letadla.
Tak úplně bez užitku tu ale letadla na těchhle letištích nejsou. Některá slouží jako zásobárna těžko dostupných náhradních dílů, na jiných se tu provádějí různé úpravy či výměna motorů. Letadla jsou zde i profesionálně zakonzervovaná a čekají na nového majitele.
Dost nostalgie, před námi jsou letadla živá, v plné síle. Cíl: přeletět páté nejvytíženější letiště světa, Los Angeles International Airport, a rovněž velké letiště v San Diegu.
Přelet přes Los Angeles Internationail Airport a další velká letiště
Přelet letiště Los Angeles International
Přelety velkých letišť jsou vždycky vzrušující. Jednak jsou postupy na různých letištích různé, jednak chytat instrukce od řídících, kteří se věnují dopravním letadlům a na vás nemají moc času, je vždycky trochu napínavá záležitost. Člověk si uvědomí až po nějaké době, že přeletěl jedny z nejfrekventovanějších vzdušných přístavů světa a je to zatraceně dobrý pocit.
Los Angeles jsme přeletěli bez zvláštních událostí, tak jsme si přelet mohli pořádně vychutnat, v San Diegu se nám pak podařil docela husarský fotografický kousek - když jsme v rádiu slyšeli řídícího, že dává povolení ke vzletu dopravnímu letadlu, pohlídali jsme si ho a z okénka Cessny jsme ho krátce po startu docela obstojně vyfotili.
V San Diegu jsme přeletěli kromě vzdušného také námořní vojenský přístav, ješitnost velí zmínit se také o tom, že jsme přeletěli Hollywood a vyfotili tu světoznámý nápis nad městem, nafotili v cárech mlhy cudně zahalený sanfranciský Golden Gate Brigde či pevnost Alcatraz.
Golden Gate Bridge na San Franciské straně se halil do cárů mlhy.
Ale to vlastně všichni v Česku znají z kalendářů, fotek v médiích a filmů. Co ale většina z nich nezná takřka určitě, je divukrásné pacifické pobřeží severní Kalifornie a Oregonu, kudy jsme letěli ze San Francisca k severu. Nekonečné kilometry prázdných pláží, rozeklaných skalnatých břehů, tu a tam zkrášlených majáky, sytě modrý oceán a příboj rozbíjející se o vysoké břehy, to byl zase úplně jiný zážitek – pro oko i pro duši.
Za letu podél tohoto pobřeží čtenáře opustíme, před námi jsou ještě další skvělé body trasy a brzy se zase přihlásíme.
Jiří Pruša, Jan Čermák, Jan Dvořák
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »