Ty, očúvaj, co budeme dělat?! Aneb Oldřich Pelčák podruhé

Z archivu: Pilotní legendy – Oldřich Pelčák II.    V prvním díle našeho povídání jsme s Oldřichem Pelčákem usedli do kokpitu MiG-21 MF v hangáru č.V Leteckého muzea Kbely. Dnes o tom, jak se odvíjel jeho další pilotní příběh.

***

Mezníky mého života - Mezník první – selekce na „roury“

On se ten můj letecký život odvíjel po takových meznících. Ostatně jako život každého. Můj první mezník byl, že jsem se dostal na roury, na nadzvuková letadla.  

To bylo ještě v Piešťanech, už jsem byl poručík, a do republiky přišly právě tyhle jedenadvacítky. Kdo na ně půjde? Takže dost nervozity, co si budeme povídat, jedenadvacítka byla perspektivní typ, každý na ni chtěl. Jednoho dne v Piešťanech přistál Zdeněk Voleman z velitelství letectva, a že jde nás mladé přezkušovat z techniky pilotáže. Se všemi si zalítal, a pak rozhodl. Podle jakých kritérií, nevím. Prostě ukázal: ten, ten, ten, a nazdar. 

Když četli moje jméno, zatetelil jsem se radostí, i když trochu mi to kalil pohled na ty nevybrané kluky. To zklamání v jejich očích, že tyhle roury bude lítat kdekdo, jen oni ne, si pamatuju dodnes. Nakonec jsme se řadou z nich potkali po letech v Žatci. Já sloužil na jednadvacítkách, a oni lítali MiGy-17. 

Oldřich Pelčák pro Flying Revue v MiG-21MF v Leteckém muzeu Kbely

Mezník druhý – Monino

Druhým mezníkem bylo studium v Rusku. Říkal jsem si, že bez vysoké školy to nemá budoucnost. Tak jsem se přihlásil do vojenské akademie do Brna. Jenže potom se objevila v roce 1972 možnost přihlásit se do Ruska. Do Monina, kde byla Akademie J.A. Gagarina. Zvedl jsem ruku, a ono to vyšlo. 

Plk. v.v. Oldřich Pelčák

- Dětství: *1943 ve Zlíně, základní školu vychodil v Kyjově
- Vzdělání: 1958-62 Střední průmyslová škola v Uherském Hradišti, 1962-65 Vyšší letecké učiliště Košice (vyřazen jako poručík), 1972-76 Vojenská letecká akademie J. A. Gagarina v Moninu
- Pilotní kariéra: 1960 Aeroklub Kunovice - bezmotorové létání, 1962 dokončení výcviku na motorové letouny, 1969 - velitel roje, 1972 - pilot 1. třídy, 1986-99 - zkušební pilot letecký výzkumný ústav ve Kbelích
- Pozice: 1978-81 - velitel 11. stíhacího pluku Žatec, 198-85 - zástupce velitele 3. divize PVOS
- Do výslužby: 1999 v hodnosti plukovníka
- Ostatní: 1976-78 - výcvik na post kosmonauta v rámci programu Interkosmos, Hvězdné městečko, SSSR, 1979 - pojmenována po něm planetka 6149, od 2017 - předseda Českého svazu letectví
- Letouny: LF 109 Pionýr, C-105 (armádní verze Z-126 Trenér), Aero L-29 Delfín, Aero L-59, Aero L-39 Albatros, Aero L-159 Alca, MiG-15, MiG-21, MiG-23, Let L-410, Let L-610
- Nálet: 3 500 hodin

Studium a pobyt v Moninu mi dalo moc. Ne proto, že je z toho velké razítko, ale proto, že jsem tam poznal jiný svět, jiné principy. Navíc to byla dobrá škola, to v každém případě, a navíc jsem se tu pochopitelně naučil výborně rusky. 

Kromě toho, že mě tu hodně naučili, jsem tu taky načichl takovou tou ruskou mentalitou. Do té doby jsem pořádně netušil, co to je ruský národ. Tady jsem to poznal dokonale. To mě pak pomohlo i v Hvězdném městečku.  

V Moninu jsem byl čtyři roky. Rusové to mají na tři roky, zahraniční to měli na čtyři.  

Mezník třetí – Hvězdné městečko 

V roce 1976 jsem se pak ocitl jednou nohou ve vesmíru. Spolu v Vladimírem Remkem jsme se tu připravovali na let do vesmíru - jak to dopadlo, víte. Ale to je samostatná a úplně jiná kapitola, o tom si můžeme povědět třeba někdy příště. 

Mezník čtvrtý  – zuřící ministr 

Po návratu z Hvězdného městečka jsem sloužil v Žatci. Od roku 1978 jako velitel 11. stíhacího pluku a od roku 1981 jako zástupce velitele divize PVOS. A tenkrát přišla ta nešťastná mobilizace. 

To bylo někdy v osmdesátém pátém, velitel divize měl zlomenou nohu, ale nic se nedělo, neměl jsem pohotovost, tak jsem jedné krásné noci vyrazil s flintou do lesa. Hodinu po půlnoci se v Žatci z ničeho nic objevil generální štáb a vyhlásil bojový poplach. Já si vykračoval po lese a nic jsem netušil.  Měl jsem sice takové pípátko, Svitava se to jmenovalo, které mělo začít kňučet, kdyby byla nějaká událost. Ale nekňučelo. Svitava mě nechala ve štychu. Nějak na tom Doupově nefungovala… 

No nic. Ráno přijdu do práce, všechny nápisy rudě, bojový poplach. Průšvih jako blázen. Byl tam sám tehdejší ministr obrany Václavík, a na kobereček. A jak je to možné, aby velitel nepřišel, když je bojový poplach! Říkám, no jak.. to se někdy stane! Nebyl jsem v žádné pohotovosti, nic, tak coby?! 

A začal jsem mu odporovat. Jenže tenhle Václavík nato, že velitel musí být vždy připraven, ani do kina nesmí chodit, co kdyby byl poplach. S prominutím, to je přece hrozná kravina. A to říkal on, pěšák, mně letci.

Přečtěte si také další povídání z cyklu Legendy čs. letectví:
» Václav Vašek: Tygr z MiG-29
» Josef Pavlík: Moje léta s Mezkem
» Miroslav Král: Někdy to bylo krušné, jindy veselé, ale vždycky to stálo za to, vzpomíná palubní mechanik

Jmenování velitelem 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Foto: Archiv O. Pelčáka

To už jsem nevydržel, a říkám, tak to teda ne, to je šikanování důstojníků. On vyvalil oči, začal brunátnět a hulákat, pak zařval: „Ven!“  A bylo to… (smích). 

"Kraxna" a film života

To ještě musím říct. V Žatci jsem, dávno před tou ministerskou příhodou, poprvé zažil to, jak se říká, že když je člověk před nějakou kraxnou, tak mu před očima proběhne v mžiku celý život. Takový film života. 

Stříleli jsme na letecké střelnici na Doupově na pozemní cíle, vždycky čtyři éra. A v zápalu boje jsme se s Petrem Týcem dostali na střeleckém okruhu do pozice, kdy on ve zteči už skoro střílel, a já se najednou objevil těsně u něj.

Řeknu vám, nýty na jeho letadle jsem viděl takhle veliký… A v tom ten film – před očima mi přeběhl takový šmrnc mých portrétů, které mám ve fotoalbu – od mimina přes školáčka až do dospělosti. Zvláštní okamžik, fakt. Zvládli jsme to ale, jinak bych tu s vámi dneska asi nemluvil. 

Co budeme dělat?

Když máte tohle za sebou, nějaká ta příhoda s ministrem vás až tak zase nerozhodí. Nicméně, od té doby bylo všechno jinak. To se ví, rozkřiklo se to, chodili za mnou různí pohlaváři a -  to se mi líbilo – že co prý budeme dělat, když jsem toho ministra takhle našťouchnul. „Co budeme dělat?“ já na to. „Coby! Já chci dál lítat!“ A napsal jsem ministrovi žádost o propuštění z armády a že půjdu lítat do civilní sféry. To bylo někdy v září. 

Tehdy se propouštělo vždycky k prvnímu lednu, takový divný zvyk. Blížilo se to, žádná odpověď. Tak jsem to urgoval a napsal podruhé. Neodpověděl. Mezitím jsem docházel na Ruzyni, školil se, dělal zkoušky na letecké inspekci, zkrátka připravoval jsem se na novou kariéru. Pořád nic. 

Až si mě v prosinci zavolal generál Remek, který byl tehdy velitelem letectva, a říká mi: „Ty, očúvaj, člověče, co budeme dělat?“ Už zase… Ale vyložil karty na stůl, to se mi líbilo. „Tak podívej, ve federálním shromáždění sedí vedle sebe ministr obrany a dopravy. A tihle dva se dohodli, že když pořád píšeš ty žádosti, tak že ten ministr obrany tě propustí, ale ten ministr dopravy tě nezaměstná jako pilota. Budeš na Ruzyni zametat hangáry, ale lítat nebudeš.“ Říkám si, tak to je v háji, takhle se dělají podrazy… A tak zase já říkám Remkovi: „Co budeme dělat?" 

Pilotem ve „výzkumáku“

Nakonec to dopadlo tak, že jsme se starým Remkem dohodli, že odejdu ze Žatce, a on mi nabídl buď továrního pilota v Kunovicích, nebo v Aeru ve Vodochodech, nebo šéfpilota Výzkumného ústavu 030 ve Kbelích. „Výzkumák“ se mi zdál jako dobrý tah, protože jsem věděl, že tam je zajímavá práce. Tak jsem v armádě zůstal, jen mě převeleli do VÚ 030 Praha. Na ramenou plukovníka, kromě mě už tam plukovník byl jen jeden, velitel toho výzkumáku. 

Oldřich Pelčák v kabině Aero L-29 Delfín. Foto: Archiv O. Pelčáka

Lítal jsem tu proudové mašiny L-29, L-39, L-59, MiG-21. A kromě nich jsem létal taky L-410 i L-610, na tom mám nálet 350 hodin. K té vám pak ještě něco řeknu. Kromě toho jsem lítal i sportovní letadla, třeba Zlín 142. Taky jsem zkoušel vrtulník Mi-2, nebo jsem se o to snažil, ale pak jsem si říkal, že od toho jsou tady jiní. Dá se to sice naučit, ale proč.  

L-610

Ještě k té šest set desítce. Ony byly dvě varianty, jedna byla tzv. ruská a druhá americká. A skončily špatně obě. Ta ruská varianta, to byla dobrá mašina, klobouk dolů. Měla naše motory, byla odolná, pro Rusy jak dělaná. Ta americká měla motory z amerického vrtulníku a ty byly tak citlivé, že když nasály někde na dráze papír nebo igelitový pytlík, konec, finito. Ruskou variantu jsme pak přeletěli do Kunovic, a je tam dodnes v muzeu (Let L-610, prototyp X05, im. O K-134, pozn. red.).

S tou americkou si dělal Standa Sklenář, tovární pilot Letu Kunovice, velké plány. Přeletěli ji do Ameriky, ale jak to tam přistálo, tak to tam nechali a shnilo to někde na vrakovišti… Takže tak skončila šest set desítka. No nic… 

Povídání Oldřicha Pelčáka zaznamenal Jan Dvořák

Poděkování: Letecké muzeum Kbely

Konec druhé části. Závěrečná část vyjde přístí týden.