Trochu netradiční pohled na jedno vystoupení z Aviatické pouti 2023

Kdysi dávno, když asi ještě neměl Petr Kopfstein pilotní průkaz, věnoval se jízdě v rychlých autech.

Ve svém Porsche jezdil s klubem sportovních aut po evropských okruzích F1 a já mu na spolujezdeckém sedadle dělal instruktora. Pokud mohu posoudit, již tehdy bylo vidět, že mu adrenalinové sporty imponují. Několik let jsme se neviděli a potkali jsme se někdy před pěti lety na Rally Air Show v Hradci Králové, kde jsme zorganizovali závod motorky, auta, helikoptéry a vrtulového ekrobatického letounu. Schválně neuvádím typy, protože název závod by byl velice nepřesný z hlediska srovnání jednotlivých strojů. Už v názvu hradecké akce je patrné, že jde pouze o show pro diváky a nikoli o vítězství naptosto rozdílných strojů. Nicméně závod proběhl a divácká odezva byla velice příznivá.

Na letošní Aviatické pouti v Pardubicích jsme se rozhodli diváky pobavit něčím podobným. Rád bych se ale ponořil do zákulisí souboje mezi autem a letounem. Proto vám popíšu celý průběh příprav i samotný závod jak z pohledu pilota letounu, tedy Petra Kopfsteina, tak i mě, jako pilota závodního vozu. Tady už stojí za to vzpomenout typy jednotlivých strojů, aby čtenář získal alespoň malou představu o soupeřící technice. Stále ale platí, že je velice obtížné srovnávat nesrovnatelné. Srovnání výkonnostních parametrů jednotlivých strojů si musí čtenář vyhledat sám a již fakt, že letoun se pohybuje ve vzduchu, kdežto automobil po zemi, nemůže jejich výkonnové parametry srovnávat.

Je tedy zcela jasné, že režie vlasního závodu byla velice zapeklitá. Všichni tři účastníci sobotního závodu před desítkami tisíc diváků se shodli na tom, že vozy vystřelí při společném pevném staru daleko rychleji, než letoun. Zrychlení z nuly na sto za 2,9 resp. 3,2 sekundy vozů Lamborghiny a Ferrari 458 tomu jednoznačně napovídalo. Jak tedy domluvit bezpečnost tří strojů na dráze letiště, když Petr z kabiny svého stroje Edge 540 neuvidí ani jedno vozidlo. Obě se budou při startu teoreticky pohybovat před ním a dokud bude na zemi, nemá šanci ani tušit, kde se pohybují. Bezpečnost nade vše a Petr jako znalec obou sportovních disciplín, jak letání tak závodních aut rozhodl, že dokud bude koly letounu na zemi, nemůže se před ním pohybovat na zemi cokoli. Přece jenom vzdálenosti mezi třemi stroji nebyly tak velké, aby v případě jakékoli neočekávané události nedošlo ke střetu.

Domluveno, ani jeden vůz při rozjezdu nepůjde před pomyslnou čáru, na které se bude nacházet vrtule Petrova stroje. Tedy do doby, než Petr nastoupá podvozkem nad střechy obou vozů. Hlídat budu já, jako pilot prostředního stroje. Sestava tedy vypadala tak, že Petr pojede při pravém okraji dráhy aby měl kam uhnout a obě auta pojedou v levé polovině dráhy. Naštěstí jsme startovali mimo dohled diváků, protože průběh toho, co jsme domluvili, byl naprosto šokující. Alespoň pro dva závodní automobily. Petr dal znamení ke startu a vypálil. Reakce běžného člověka na jakýkoli signál je zpožděná zhruba o 1,5 sekundy, u trénovaného člověka 0.9 až 1,1 sekundy, pouze Michael Schumacher v době svého závodění dosáhl času 0,5 s. Naše reakce byla navíc zpožděna úžaem, jak rychle Edge vystřelil. Pak už jsme se ho pouze snažili honit. Po odlepení ze země nabíral takovou rychlost, že jsme neměli žádnou šanci. Petr nás navíc neviděl, aby mohl případně ubrat a před diváky bychom přijeli v něčem podobném, jako sevřené sestavě. Moderátor akce navíc komentoval pouze ukázku Petra, na kterou přecházel rovnou z naší ukázky . Malý klučina to komentoval slovy, hele tati, na dráze jedou za letadlem nějaké modely aut.

Druhý den se tedy naprosto změnila režie celého závodu. Nestartovali už tři stroje, ale pouze Edge s Petrem za kniplem a já za vozem Ferrari. Pevný start proběhl přímo před zraky diváků, vzdálenost mezi stroji byla dostatečná na to, abychom mohli oba skutečně ze startovní čáry vyrazit podle technických možností strojů. Petr ještě slíbil, že mqlinko sníží výkon letounu, aby byl start i společný pohyb po dráze pro diváky napínavý. Rozhodl jsem se tentokrát využít všech dosavadních znalostí z dlouholetého závodění nejen v Česku, ale i Evropě. V závěru své závodnické kariéry jsem sedlal opravdové speciály jako Ford Escort Cosworth nebo Mitsubishi poslední evoluce., Tohle Ferrari bylo v úpravě od firmy Novitec s výkonem hdně přesn 600 koní a maximálkou něco málo přes 330 km/hod. Při váze 1270 kg je to opravdová raketa. Používám ho jako zaváděcí stroj při výcviku závodníků na okruzích.

Petr šel po startu do vzduchu asi po padesáti metrech a jenom horko těžko jsem s ním držel krok, ale nepovolil jsem. Odpoutal se ode mne již mimo dohled diváků a na tachometru jsem měl rychlost 328 km/hod. Navíc byla dráha vzhledem k divákům v úhlu, takže se mohl zdát souboj naprosto vyrovnaný.Musel jsem z plynu dolů, konec dráhy se velice rychle blížil. Zamýšlenýúčel exhibice byl bezesporu splněn, Petrova následná akrobacie okouzlila leteckou veřejnost, zatímco pořvávající Ferrari uchvátilo diváky na pojížděčce svými výstřely dodatečně spalovaného benzínu ve výfuku vozu.   

Autor: František Blahout, člen výboru ČsSL