TCAS: Zbraň proti vzdušným kolizím letadel

Neustále se zvyšující hustota leteckého provozu přináší zákonitě i větší pravděpodobnost srážek letadel ve vzduchu. Zabránit jim pomáhají systémy známé nejčastěji pod anglickým názvem TCAS – Traffic and Collision Avoidance System.

Historie systému TCAS se datuje již od roku 1956, kdy Úřad pro výzkum civilního letectví vydal zprávu, v níž se uvádělo, že pouze užití systémů varování před nebezpečným přiblížením letounů by výrazně napomohlo ke snížení kolizních situací ve vzduchu. Brzy nato začíná vývoj systémů upozorňujících piloty na nebezpečné sblížení letounů, který nekončí ani současnou podobou systému TCAS.

Zájem letecké veřejnosti o zařízení tohoto typu byl logickou reakcí na zvyšující se hustotu leteckého provozu. Nicméně hlavním katalyzátorem hlubšího výzkumu na poli antikolizních systémů se stala nehoda, ke které došlo 30. června 1956 nad oblastí Grand Canyonu. Následoval střet Cessny 172 s Boeingem 727 nad územím San Diega v roce 1978 a poslední kapka v podobě nehody z roku 1986, kdy u Los Angeles došlo ke kolizi letounu DC-9 společnosti Aeromexico se soukromým letounem. Tato katastrofa byla již dostatečně silným podnětem k tomu, aby kongres Spojených států amerických udělil legislativní mandát protisrážkovým systémům – Traffic Alert/Collision Avoidance system, neboli TCAS.

Kritické fáze letu

Během důkladných rozborů vzdušného provozu se došlo k závěru, že nejvyšší nebezpečí hrozí předlétávajícím letounům. Zároveň vyšlo najevo, že pouhá informace o blížící se kolizi není dostačující. Pilot musí být informován i o ideálním úhybném manévru. Bylo také prokázáno, že proudový letoun letící rychlostí 400 kt uletí přibližně ještě 1 míli, než zareaguje na pilotův pokyn k prudkému stoupání. Včasné varování posádky bylo proto hlavním cílem výzkumu. S těmito informacemi mohla být konečně zahájena práce na vývoji a instalaci prvního zařízení, které by zabránilo kolizním situacím, neboli Airborne Collision Avoidance System – ACAS.