Southern Cross 2018 I.: Vzhůru k andělům aneb Austrálie, letíme za tebou!

Exp. Southern Cross 2018: Po stopách RAF v Austrálii      Australská mise dvou Čechů po stopách českých letců RAF v Austrálii právě skončila. Jaká byla? Sledujte ji spolu s námi v sérii originálních reportáží. 

Jmenují se Josef Říha a František Blahout, vulgo Pytlák a Frankie, a ranvej 06/24 na Letišti Václava Havla Praha možná ještě voní po pneumatikách ATR 42 Českých aerolinií, jenž je včera po třech týdnech jejich australské mise Southern Cross 2018 dopravil z poslední přestupní destinace - Frankfurtu nad Mohanem - domů. K tomu, jak to všechno bylo, se ale musíme vrátit v čase do poloviny března... 

***

Vzhůru k andělům

Praha, 16. března 2018   Kalným pátečním ránem burácí řev motorů Boeingu 737-800 Smartwings společnosti Travel Service. Usazeni nad pravým křídlem dostáváme poučení od milé letušky, kterak se zachovati v případě nouze. Máme výhodu, sedíme u nouzového východu, což přináší určitá privilegia. Po dopadu můžeme totiž legálně použít červeně označené madlo, Frankie navíc vyfasoval buřinku a paraple...

Kapitán letounu nás vítá palubním rozhlasem a informuje o průběhu letu. Letová hladina angels 30 (kdopak ví?), cestovní rychlost 600 km/h... Nad hlavou se rozsvítí červenožlutý symbol "Připoutejte se", mohutná síla nás zatlačí do opěradel... Aaaaaand JUMP! Jdeme nahoru. Sbohem, Praho, expedice Southern Cross začíná... 

» Přečtěte si: Australská mise k uctění památky letců RAF s názvem Expedice Southern Cross 2018 startuje zítra

Nahoře je nádherně, zvlněná duchna mraků zůstala hluboko pod námi a obloha se zbarvila do azurově modré. Sluníčko ozařuje všechnu tu krásu vůkol a Frankie se chce procházet po křídle. A skoro to s námi ani... SAKRA!... neháže...  

Než jsme se stačili pořádně pokochat, je pod námi Frankfurt. Vzpomínám na Nebeské jezdce a čekám, až se na obloze začnou objevovat první stopy flaku. Černé obláčky, smrtící, ale krásné napohled. Že bych přidal nějakou slavnou Prckovu repliku. Ale...

» Expedici podpořil Český svaz letectví.

Pilot s námi sedá jak do bavlnky. Jako kdyby pod námi nebylo několik desítek tun plechu, ale houpali jsme se v dětském kočárku. Ted' ještě několik kilometrů okružní jízdy po pojížděčkách. Alespoň můžeme sledovat desítky dalších strojů různých typů a společností. Jen než obkroužíme letiště, přistávají a startují nejméně čtyři další! Pak už ale stavíme u chobotu a motory umlkají. Je načase přesunout se na další spoj.

Odcházíme, nemůžeme však opomenout pozdravit kapitána a posádku. Poděkovat jim za skvělý let a předat malý propagační dáreček za naše kluby a za Český svaz letectví. Popřát mnoho št'astných přistání nejen v roce oslav 100 let československého letectví, ale i do budoucna. Kamarádi, bylo nám potěšením být s Vámi na palubě!

Děkujeme, kolegové! S posádkou 737 Travel Service v pilotní kabině Pytlák osobně.

Mount Evereste, (ne)vidím tě!

To jsme se zase ukázali! Ve Frankfurtu jsme místo odletové brány prolezli dveřmi pro přílety a pak se strašlivě divili, že tu nikdo není a kudy tudy. Pak se ukázalo, že jsme nešli zas až tak špatně. No, jen to bylo o patro níž. Trochu trable nastaly i při celním odbavení. Prošacovali nám batožinu durch, že prý drogy (můj batoh) a zbraně (Ivánka čemodan…). Was? My a drogy? Nakonec se ukázalo, že šlo toliko o pastu na zuby, zapadlou v zadní kapse, tudíž nepřiznanou. Je to z místního hlediska tekutina, a to prostě nejde. Do pytlíku a vyndat… 

No a Colt Python s šestipalcovou hlavní, který se ukazoval na roentgenově prohlížeči, se ukázal jako docela obyčejný fén. Jsou to paradoxy, toto… 

Z Frankfurtu na Taipei pokračujeme na palubě Boeingu 777-300 China Airlines. Ve srovnání se sedm tři sedmičkou, která nás vezla z Prahy, vypadá asi jako panelák. Ale letí krásně a cesta docela dobře utíká. Dvě hodinky jsme prokecali vzadu u okénka, ani nám to nepřišlo. Propásli jsme kvůli tomu i západ slunce, který nás musel potkat kdesi mezi Kaspickým mořem a Afgánistánem. Moc toho ale dole na zemi vidět nebylo, jen v jedné chvíli na nás skrz oblačnou pokrývku kdes v dáli vykoukl zasněžený Kavkaz.

S příchodem tmy se obloha pročistila a hluboko pod námi objevila se první ozářená města. Snažíme se odhadnout, kde se právě nacházíme, ale jde to jen těžko. Z informační obrazovky sice odečítáme trasu letu a polohu, nicméně stačí to tak akorát na velice přibližné určení polohy plus mínus autobus, sto kilometrů žádná míra.

Tohle jen tak neuvidíte. Krása úchvatná..

Divný východ jsme přeletěli bez úhony. Žádné stingery od mudžiků, žádné Buky od těch, na které se to právě hodí svést. Nemůžeme však nevzpomenout na naše modré kamarády, ať už letce nebo blátošlapy, kteří pod námi kroutí těžkou službu na zahraniční misi. Kamarádi, sice nás nevidíte, ale posíláme dolů pozdrav. Good luck! 

Letmý pohled na mapku, nalevo od nás se už asi v temnotě topí první vršky Himalájí. Ach jo, další pokus, a zase ten Mount Everest neuvidím. A přitom se nad nejvyšší pohoří světa akorát stáčíme! Nevadí, snad příště. 

Taipei

Letová hladina 33 000 stop, s rychlostí skoro 900 km/h a větrem v zádech dalších 140 km/h nám na 2 950 km zbývajících do Taipei zbývá ještě asi pět a půl hodiny. Uběhly (skoro) jako voda, země se přibližuje, a jsme tam. 

Na rozloučenou nezbytné pozdravení se s posádkou, poděkování za profesionální dobře odvedenou práci a přátelský přístup palubního personálu. Samozřejmě nemohou chybět klubové samolepky a drobné vysvětlení ohledně oslav 100 let československého letectví. A společná fotka, of course…

Teď už jen přeřídit hodinky na lokální čas a vítejmež v Taipei! Užívejmež, máme na to sedmnáct hodin.

Tak, a dost dopravního létání, příště už - slibujeme - budeme reportovat z naší mise na místě samém, tedy v ráji australském!  

Text a foto: pro Flying Revue Josef Pytlák Říha a František Frankie Blahout