Slavní letečtí konstruktéři: Michail Leonťjevič Mil

Slavní konstruktéři       Historie letectví je plná odvážných průkopníků, pilotů a leteckých konstruktérů, bez nichž by dnes letectví nebylo takové, jak ho známe. Ti šťastnější se navždy zapsali do archivů, novinových a dnes i webových stránek, přesto však mnohdy známe jen jejich jména a víme minimum o jejich osudech.

Rádi bychom v nové sérii malých medailonů přiblížili alespoň v krátkosti osudy lidí, z nichž někdy zůstaly jen jména a iniciály v názvech letadel a mnohdy ani to ne. Bez nich by však mnoho dnes už ikonických strojů nikdy nevzniklo. Medailony si neberou za cíl poskytnout čtenářům zcela vyčerpávající encyklopedické informace, ale spíše podnítit jejich zvědavost a zájem, aby do historie letectví sami nahlédli. 

Přestože vrtulníky nesoucí jméno jeho konstrukční kanceláře zná dnes celý svět, životní osudy otce ruské vrtulníkové školy M. L. Mila jsou méně známé, než je tomu u většiny ruských a sovětských konstruktérů. 

Životní příběh Michaila Leonťjeviče Mila se započal v roce 1909 v sibiřském Irkutsku. Michail projevoval odmala zájem o techniku a především o létání. Po ukončení střední školy vstoupil v roce 1926 na Sibiřský technologický institut v Tomsku, k jeho velkému zklamání však zde nebylo možné studovat letecké obory. Proto mu bylo v roce 1928 jako nadějnému leteckému modeláři se zájmem o letecké obory dovoleno přestoupit na Donský polytechnický institut v Novočerkassku, kde se mohl věnovat studiu aviatiky.

Během studií se seznámil s Nikolajem Iljičem Kamovem a stal se členem vývojového týmu, který pracoval na projektu autogyry s kloubovým rotorem KASKR-1. Její prototyp úspěšně vzlétl v září 1929. Tento úspěch možná předurčil další Milův profesní osud, protože postupně následoval Kamova nejprve do speciální skupiny pro autogyry v CAGI, kde vedl divizi aerodynamiky, a posléze do nově vzniklé první specializované konstrukční kanceláře pro výrobu autogyr, která v roce 1940 vznikla jako Závod č. 290. Tady už byl Mil jmenován Kamovovým zástupcem.

» Elitním a vůbec prvním českým pilotem Milova dítěte, bojového vrtulníku Mi-24, byl Jiří Macura. O jeho životě nejen s Mi-24 si přečtěte zde a zde.

První kritické měsíce války výrazně zasáhly do práce Závodu č. 290 a Mil byl povolán na frontu, kde se jako technik eskadry pozorovacích autogyr zúčastnil mimo jiné i bitvy u Smolenska. V roce 1943 byl stažen zpět do zázemí k práci v leteckém výzkumu. Po skončení válečného konfliktu se Mil vrátil ke studiu, dokončil dizertační práci, předložil projekt vrtulníku EG-1 a v roce 1947 převzal vedení vrtulníkového oddělení v CAGI. Vrtulníkové oddělení CAGI se záhy přetransformovalo na Moskevský vrtulníkový závod M. L. Mila a v roce 1948 se vznesl do vzduchu první Milův vrtulník, předobraz budoucího Mi-1.

V únoru 1950 byl Milovi přidělen vlastní výrobní závod v Tušinu a o rok později se Mi-1 představil veřejnosti. Počáteční nezájem státních úředníků o vrtulníkovou techniku se rychle změnil díky zprávám přicházejícím z korejského konfliktu a v padesátých letech se vývoj a výroba Milových vrtulníků rozjela naplno.

Mil byl právě v jednání s nadřízenými známý svou odvahou a tvrdohlavostí, díky níž si například dokázal prosadit proti ruské generalitě svou koncepci bitevního vrtulníku se schopností nést jak výzbroj, tak i výsadek. Ta vykrystalizovala v legendární Mi-24.

Vysoké pracovní nasazení i neustálý boj s úřednickým aparátem se podepsaly na Milově zdraví, poslední kapkou se zřejmě staly problémy při vývoji obřího vrtulníku Mil V-12. Michail Leontějevič Mil zemřel v lednu 1970 v pouhých 61 letech v Moskvě a byl pochován na hřbitově Judinskoje poblíž Moskvy. 

Michal Beran