Zaleťte si z Malé Strany do Karibiku jako kapitán A-320 nebo B 737

Zařízení za několik milionů korun se skládá z desítek částí, skládalo se přímo na místě, v podzemí sídla iPilotu ve Zborovské ulici na Malé Straně. Řada dílů je ukryta pod podestou, na které kabina sedmtřisedmičky stojí. Kromě mechanických částí se simulátor samozřejmě neobejde bez počítačů, má jich celkem osm. Vše, co tu najdete, je plně funkční. Do Prahy B 737 přivezli proto, že s jediným simulátorem už nedokázali uspokojit poptávku.   

Moje chvíle nastává ale o patro výš, když se v recepci otevřou dveře ve stěně, na níž je po celé délce ve firemní červené vyvedená příď letounu, jenž většina z nás zná z pozice cestujícího - Airbusu A-320.

U simulátoru se však obejdete bez odbavení a bezpečnostní kontroly. Až stevardka pokyne, projdete do místnosti, která evokuje pocit, že se nacházíte ve skutečném letadle. Vpředu kokpit, vzadu několik sedaček. Stevardka vás usadí do sedačky prvního pilota a pak je to chvíli trochu jako v autoškole. Váš „druhý“ pilot vás naučí, jak si správně seřídit sedadlo a pak už je to jednoduché: plyn, podvozek, první zarážka, druhá zarážka, rychloměr, umělý horizont, kompas, výškoměr, vario, vše jasné, tak plyn nadoraz a letíme. 

Letecký simulátor iPilot Boeing B 737 ve Zborovské ulici na Malé Straně v Praze.

Vlastně ještě ne, nutno udělat nezbytnou fotku v pozici prvního pilota na památku - jakmile přistanete, už na vás bude čekat zarámovaná.

Odfoceno, jdeme na to. „Nějaké zkušenosti z létání?“ ptá se můj průvodce, než mi pomalu objasní funkci všeho toho, co řečeno výše. Když mu řeknu, že jsem letěl Dynamicem do Chorvatska a zpět (reportáž si můžete přečíst na iDNES.cz), uznale pokýve hlavou. „To vás tedy obdivuju.“ Na to můžu říct pouze to, že to byla neskutečná krása. Člověk jen musí k letadlu fyzicky přilnout, neprat se s ním. Pak si to užívá. Můj průvodce v simulátoru také létá malými letadly, jeho koníčkem je akrobacie. V A-320 ale na akrobatické prvky pochopitelně nedojde.

Letadlo se ovládá joystickem, ve skutečnosti i na simulátoru. Doleva, doprava, nahoru, dolů, vše jemným poťuknutím. Řízení je impulsní, fly-by-wire, ne mechanické. Joystickem dáte impuls a pustíte, letadlo už si poradí. Nejdřív ale musíme odstartovat. Komunikaci vedeme pouze s mým kopilotem, simulace komunikace s věží by už byla na laika příliš, byť je vzrušující ji i jen poslouchat (na Fyling Revue.cz můžete skutečnou komunikaci poslouchat on-line a zároveň sledovat přímý přenos z dráhy 06/24 Letiště Václava Havla - oboje najdete zde).

Startujeme z dráhy dva čtyři ruzyňského letiště. Pokud si koupíte delší let, pak si budete moci letiště vybrat, stejně jako cíl letu. Vyzkoušet si tak můžete start či přistání na některém ze 24 tisíc světových letišť, a to i na těch na přistání i vzlet těch nejnáročnějších - třeba na ostrově Madeira v Atlantiku, v alpském Innsbrucku nebo na proslaveném letišti na ostrově Sint Maarten. Znáte ho dobře z YouTube, stroje tu přistávají těsně nad pláží. 

Já ale zůstávám doma, v Praze. „Plný plyn!“ slyším příkaz. Provedu, letadlo se dává do pohybu. „A teď tahejte k sobě,“ pokračuje můj velitel, když docílíme vzletové rychlosti. Má na mysli joystick. Horizont uteče dolů, stoupáme. Po vzletu plyn na první zarážku pro stoupací režim, posléze na druhou. „Převeďte letadlo do horizontu, aby přestalo stoupat, hlídejte si vario,“ zní další povel. Před oknem se objeví opět krajina pod námi, srovnávám. Vario si se mnou chvíli pohrává, ale nakonec dostává rozum a tak můžu v klidu sledovat, jak míříme na západ a pak jihozápad směr Beroun.

Beroun ani Karlštejn ale neuvidíme, krajina není reálná, skutečnosti odpovídá jen reliéf. Klikatá modrá čára v údolí by ale mohla být Berounka, myšlenky zaletí k Otu Pavlovi. Trochu jsme zapomněli na podvozek, napravuji a můžu si užívat několik minut nerušeného letu ve výšce 4780 metrů nad hladinou moře. Dojem pohledu na kraj pod námi je velmi reálný, jen se zdá, že letíme velmi pomalu. „Ne ne, to je jen dojem. Takhle to vypadá i ve skutečnosti. Čím jste výš, tím víc máte pocit, že letíte pomaleji,“ dostává se mi vysvětlení. 

Kapitánem Airbusu snadno a rychle

Zanedlouho točíme zpět na Prahu. Joystick skláním dopředu, abych vyhověl pokynu sklesat na 3 500 metrů. Daří se. Přistáváme na dráhu tři nula, nejdřív ale musím trefit osu dráhy. Intuitivně bych zatočil moc brzy, mám pocit, že přeletíme. Je to právě naopak, kdybych zatočil podle pocitu, byl bych vedle. Jsme ve 300 m výšky, přelétáme dálnici, dostávám poslední pokyny. „Ještě doleva, trošku k sobě, stáhněte plyn, jakmile se dotkneme, zvedněte tyhle pojistky a dejte reverzy“, zní poslední pokyny ze sedadla kopilota.  

Stane se, jsme bezpečně na zemi. A příště Sint Marteen? 

Jan Dvořák, foto Jan Dvořák a iPilot.cz