Kéž by měl den 66 hodin, abych si mohla zalétat do sytosti

Osobnosti Flying Revue - Rosina Kašičková II.     Rosina Kašičková je pilotkou B737, její životní vášní je ale sportovní létání a hlavně freestyle skydiving a létání na vysokorychlostních padácích. Too much flying is not enough - Létání není nikdy dost, je její životní motto. Přečtěte si druhou část povídání s ojedinělou osobností českého leteckého světa.

Malé létání je nejopravdovější

Malé létání je pro mě extrémně důležité. Je mi daleko bližší, protože je pro mě mnohem opravdovější než velké létání v kokpitu dopravního letadla. Jen mě mrzí, že na něj nemám tolik času, kolik bych si přála, Dřív jsem moc nechápala kapitány, kteří mi říkali, že už na malé létání nemají čas, dnes už to bohužel docela chápu… Někdy si říkám, že by bylo ideální, kdyby každý den měl aspoň 66 hodin, to bych si snad stihla zalétat dostatečně na všem, co mě baví.   

Rosina Kašičková

» Česko-bulharská pilotka a parašutistka ( *1986)
» Motto: ... too much flying is not enough
» Vzdělání: ČVUT, fakulta dopravní, obor Profesionální pilot, Air Traffic Management
» Pilotní licence: CPL, ATPL frozen, ULL
» Společnost: Extreme 66, Smartwings
» Nálet: 2000+ hodin
» Typy: B737-700, 800, 900, B737 MAX 8
» Cessna 150, 152, 172, 182, 210 RG; Tecnam P92 JS, P2006T, Piper PA-34, Bullgog SK-61
» Další: Instruktor paravýcviku, freestyle/freefly coach
» Počet seskoků: 3000+
» Padáky: Icarus Extreme FX 66, Daedalus JVX 66, Crossfire 89
» Základna: Extreme 66 - paravýcvik, větrný tunel
» Žije v Praze a na Tenerife

Létání malými letadly neberu jako způsob, jak se dostat z místa A do místa B, na to je dopravní letadlo, obzvlášť při delší cestě. Na malých letadlech si ohromně užívám vzlety, přistání, veškerý manuální let, ale hlavně akrobacii, létání na zádech, výkruty, přemety, souvraty... To mě baví nejvíc! Akrobacie je ale věc, kterou musí člověk dělat podle mě pořádně. Nebo občas pro radost, pak ale s instruktorem. Moje nejoblíbenější akrobatické éro je Extra 300, ale na to, abych s ním mohla létat sama, by to chtělo opravdu hodně tréninku, času a peněz.  

Akrobacii létám v Roudnici u Aviatického klubu, tam jsem si udělala akrobatický výcvik na Bulldogu (SK-61 Bulldog, pozn. red.), to bylo super letadlo na učení. A samozřejmě se snažím proletět se, čím to jen jde, kdekoli na světě se mi namane příležitost. 

S padákem nad hlavou

Pro mě létání znamená hlavně volnost, 3D svobodu, kdy si můžu ve vzduchu dělat, co chci, hýbat se, jak chci. Moje hlavní letecká vášeň kromě malého (a velkého) létání je proto parašutismus - věnuji se disciplínám freestyle skydiving a létání na vysokorychlostních padácích.

Skákání z letadla a létání (padání) volným pádem je zase ještě jiné než létání s letadly. Vypadnu z letadla a jen sama se sebou a svištícím vzduchem kolem mě letím k zemi. Pohnu nepatrně rukou a ono to ihned zareaguje. Kam a jak chci letět, ovládám jen změnou svého vlastního profilu. Při rychlostech kolem 300 km/h se můžeme o vzduch různě opírat nebo se od něj jakoby odtlačovat. Je to úžasný pocit svobody takhle plout vzduchem a dávat tomu řád a tvar. Pak, po minutě volného pádu, otevřu padák a proletím se na velmi výkonném křídle s přistáním na vlastní podvozek.

» Přečtěte si i první část povídání s Rosinou Kašičkovou. Na webu Flying Revue vyšla před týdnem.

Speed flying 

Co se týče létání na vysokorychlostních padácích, velmi zábavná je také relativně nová disciplína, které se říká speed flying. Je to něco jako paragliding, ale na velmi výkonných, rychlých padácích, které kopírují terén (a rozhodně nestoupají). Rozběhnete se z kopce, po startu ale nekroužíte v termice, nýbrž letíte velmi rychle co nejblíž terénu dolů.

Dalo by se říci, že speed flying je ideální pro pochopení letových vlastností padáku a všech zásahů do řízení. Když totiž letíte ve vzduchu po výskoku z letadla a reference je daleko kilometr pod Vámi, nemáte tak zřetelnou odezvu na řízení padáku. Zatímco když letíte podél terénu, máte referenci - maličko zatáhnu za popruh nebo přenesu těžiště v postroji, a hned vidím, jak padák reaguje a naučím se tím, jak co ho nejefektivněji narychlit, jak doletět co nejdál a další dovednosti, zkrátka jak padák ovládat lépe a lépe. 

Najít vhodný terén je poměrně náročné. Ke speed flyingu potřebujete dost vysoký a prudký kopec, protože vysokorychlostní padáky mají větší opadání, a samozřejmě taky dobrý vítr. Moje nejoblíbenější hory jsou v severní Kalifornii u jezera Lake Isabella, to je ráj pro speed flying!  

Jedná se o vysokou pilotáž - ono se to nezdá, ale já jsem třeba na svojí oblíbené “šedesát šestce” (vysokorychlostní padák Icarus Extreme JVX 66, pozn. red.) dělala v rámci doktorátu na ČVUT výzkumné měření a při nejrychlejším seskoku jsem letěla 158 km/h (maximální vertikální rychlost). 

K létání na šedesát šestce jsem se vrátila teprve nedávno - během tří let, kdy mě stoprocentně vytěžovalo dopravní létání, jsem se nemohla udržovat v kondici a bez toho na ní nemůžete létat. Je to Ferrari mezi padáky – jeden z nejmenších a nejrychlejších padáků na světě, který vyžaduje neustálý trénink. Byla jsem zvyklá na sto nebo dvě stě seskoků měsíčně a najednou jsem byla třeba tři měsíce bez skákání, protože jsem se musela učit na simulátor. Tak jsem šla do bezpečna, zamáčkla slzu a pořídila si  o něco pomalejší padák. Teď už jsem se v dopravním létáním trochu rozkoukala a mám opět víc času se vrátit k parašutismu intenzivněji.

Wingsuit - kdybych měla devět životů, tak možná

Wingsuit jsem zkoušela, ale upřímně řečeno, není to disciplína pro mě. Výhodou této “birdmaní” kombinézy je snížená vertikální rychlost a velká dopředná rychlost. Byla jsem na to zvědavá a chtěla to vyzkoušet, ale jen jsem si ověřila, že freestyle je mi daleko bližší. Tady v té kombinéze má člověk blány mezi rukama a tělem a mezi nohama a mě to omezuje v pohybu. Let si neužiju tolik, jako když se můžu volně hýbat. 

Kdybych byla kočka a měla devět životů, tak bych jich třeba osm použila na průlety mezi skalami, ale vzhledem k tomu, že mám jen jeden, tak to přenechám jiným.  

Navíc pro mě se těžko shání ta kombinéza, protože jsem hodně drobná. Jen jeden hodně zkušený instrutor v Německu ji pro mě měl. Ostatní mi nabízeli takové spíš nouzovky. Ale já když chci zkoušet něco nového, tak to chci dělat pořádně. Takže si musím vždycky najít někoho, kdo to dělá fakt dobře. Vyplatí se zaplatit si nějakého super dobrého kouče, vyzkoušet si to a pak se rozhodnout, jestli se tomu budu věnovat nebo ne. Ale stylem pokus omyl se špatným vybavením, to není pro mě. Když už něco, tak buď pořádně, nebo vůbec. To je můj názor. Nehledě na to, že při skákání jde i o bezpečnost - vaši i druhých kolem vás. 

Vzdušný balet

Tahle disciplína je moje největší vášeň. Říkáme jí freestyle skydiving a je to něco mezi gymnastikou a baletem za volného pádu, český název pro to není. Vzdušný balet? No, to by možná sedělo.  

Freestyle team se skládá ze dvou parašutistů – jeden je freestylista, druhý kameraman. Freestyle perfomer a freestyle camera flyer. Oba jsou stejně důležití, protože to není jenom o tom, že kameraman nějak natočí, co freestylista dělá. Sestavy vymýšlíme společně, jejich součástí je i to, z jaké strany bude kameraman kterou část seskoku točit, jak se budeme oblétávat, jaké jsou při jednotlivých prvcích rychlosti, a tak. Musíme na sebe být zvyklí, vědět, co kdo bude kdy dělat, co od sebe vzájemně očekávat; jinak by to bylo dost nebezpečné…

Létíme při tom různými rychlostmi, záleží na triku, který zrovna děláme. Když padám břichem k zemi a mám velký odpor, tak letím nějakých 180 km/h, když to naopak potopím třeba po hlavě dolů, co to jde, tak se blížíme rychlostem okolo 400 km/h. Je nutné ty triky uvážlivě skládat za sebou - rovné salto, třeba s vrutem, jde z velice rychlé polohy, přes velmi pomalou a rychle zase do rychlé. Na záznamu to vypadá jednoduše, ale to je jen zdání. Když uděláte roznožku ve vysoké rychlosti, stačí nepatrná asymetrie a úplně vás to rozhodí.

Rozhodčí u freestyle skydivingu hodnotí technickou obtížnost triků a dokonalost jejich provedení, splnění předepsaných prvků a taky kreativitu, umělecký dojem. Hodně dělá i kombinéza, která musí mít skvělé letové vlastnosti a i její vzhled může přidat pár bodů do uměleckého dojmu. Hodně dělá i to, jestli se člověk u toho seskoku usmívá, nebo jestli je tak soustředěný, až nemá čas na to vnímat, jak působí navenek. Velkou položkou hodnocení je výsledný kameramanem pořízený záznam seskoku.

Když si užijete volný pád a balet, musíte se taky bezpečně dostat na zem, tedy správně otevřít padák. Každý padák je certifikovaný jen do určitého zatížení a má i doporučení pro maximální rychlost, kdy ho můžete otevřít. Je to vlastně směsice látek a šňůr, které de facto hodíte do vzduchu. A když je hodíte do vzduchu v rychlosti 250-300 km/h, tak se padák otevře strašně rychle a šňůry se můžou zamotat. Nehledě na to, že zpomalení je tak velké, že vám to může hnout se zády. Já většinou otevírám padák, když zpomalím na zhruba 220 km/h. I tak vás padák po otevření zbrzdí o nějakých dvě stě kilometrů na rychlost 20-30 km/h; přetížení při otevření padáku je až 4G.  

Docela dobře si vzdušný balet můžete vyzkoušet ve větrném tunelu. Jeden z nejlepších v Evropě je  Indoor Skydiving Prague v Praze v Letňanech. Nevynechám ho při žádném z mých pobytů v Praze a velmi ráda tam chodím i se svými žáky. Největší radost je úsměv na tváři letce, co poprvé zakusil volný pád.

Pro mě je skákání o volnosti

Nejraději skáču sama nebo se svým kameramanem. Vím, co dělám já, vidím, co dělá ten druhý, mám jistotu, že tam není nikdo další, kdo by nás mohl ohrožovat. Zkoušela jsem i skupinové seskoky, i nějaký pokus o rekord, a upřímně, to mě vůbec nebavilo, ba naopak mi to bylo nepříjemné. Pro mě má daleko větší hodnotu, když si letím s jedním člověkem, se kterým jsem domluvená a dobře ho znám, mám referenci a to je pro mě nejlepší. Ve skupinách se lidi tolik neznají, může se stát, že se navzájem střetnou, když někdo něco zkazí, ve vzduchu je pak spousta padáků blízko u sebe… Pro mě jsou tyhle skupiny o deseti, dvaceti, padesáti lidech spíš za trest. 

Skákání je o volnosti v 3D prostoru, alespoň já to tak mám. Nechci, když skočím z letadla, ležet na břiše, než se mi otevře padák. To můžu ležet doma na gauči a vyjde to nastejno. A nepotřebuju k tomu padák. To samé je s létáním. Hladinový let v režimu autopilota, to pro mě není pravé létání. Mnohdy velice hezký výhled, ale opravdové létání, to jsou pro mě výkruty, let na zádech, hlavou dolů a tak… To je prostě ta pravá krása.

Povídání Rosiny Kašičkové zaznamenal Jan Dvořák