13.2.2018
Okno do historie - třeskuté mrazy na letišti Praha-Kbely (1929) Letošní zima v Česku se tuhými mrazy zrovna nevyznačuje a letecký provoz tak může v tomto směru běžet v poklidu. V kontrastu s tím zavzpomínejme, jak zima zaútočila na kbelské letiště v únoru 1928.
Tuhé zimy za první republiky nebyly ničím vzácným. Ale ta, která celou Evropu sevřela v lednu až únoru 1929, byla opravdu rekordní. Sněhem i mrazem. Díky starým archivním snímkům si můžeme sami udělat představu, jaké úsilí bylo třeba vynaložit, aby naše vzdušné přístavy mohly i za této krizové situace fungovat...
V prosinci 1928 pohoda, o měsíc později katastrofa
Ještě během prosince 1928 nikdo v naší zemi netušil, jak zle si počasí zahraje již v dalších dvou měsících nejen s leteckou dopravou, ale i se životy mnoha lidí napříč Evropou. Tehdy se denní teploty pohybovaly jen mírně pod nulou, sněhu bylo ve městech pár centimetrů a zima připomínala spíše předjaří. Stačilo ovšem, aby nastal leden 1929 a vše se radikálně změnilo.
Situace v Evropě tehdy vypadala takto: nad Evropu se dostal mrazivý vzduch ze Sibiře. Velmi rychle začala klesta teplota vzduchu, v noci se vyjasnilo, a jak byla hutná sněhová pokrývka, právě noční teploty dosahovaly rekordních hodnot, což dokládají měření meteorologických stanic prakticky po celé republice včetně těch na letištích. A bylo ještě hůře.
Po následujících 62 dnů nestoupla teplota nad nulu, rekordní mráz byl zaznamenán 11. 2. 1929 v jihočeských Litvínovicích, kde naměřili neuvěřitelných mínus 42,2°C! Dodnes nebyl tento rekord překonán. Hasičům zamrzaly hadice, což byl opravdový problém při hašení požárů. K tomu ještě již dříve zmíněný nedostatek uhlí, na nádražích přimrzaly vagóny ke kolejím. Doslova umrzlo mnoho potulných dráteníků, řada kočujících cikánů včetně jejich koní, zmrzlí ptáci padali ze stromů, prostě hrůza. Na letištích se musely velmi intenzivně vytápět hangáry a hlavně hlídat, aby nezamrzala jejich vrata.
Krutá zima na kbelském letišti v Praze v roce 1929. Foto: Archiv L. Obendraufa
Evropou jen letadlem, Baťa daroval boty potřebným
Ve svém archivu mám řadu dobových snímků z provozu na kbelském letišti, kde se až na výjimky létalo! Samozřejmě bylo nutné dostatečně dlouho zahřívat klasické pístové letecké motory a také vypořádat se s přívaly sněhu tak, aby byl letecký provoz bezpečný. S vypětím sil se to částečně dařilo, i když jednotlivé lety nabíraly zpoždění. A navíc když nebylo uhlí, téměř nejezdily ani vlaky, takže letecká doprava byla prakticky jedinou možností, jak se dostat z jednoho státu do druhého.
Zajímavé ovšem bylo to, že žádná z leteckých společností toho nevyužila a skokově nezdražila letenky, aby na tom vydělala co nejvíce! Jak by to asi dopadlo dnes? Tehdy spojili své síly opravdu všichni, vojáci pomáhali s udržením provozu dopravních letadel, protože to bylo ve státním zájmu a naopak, civilní mechanici vypomáhali zase svým vojenským kolegům.
Zajímavostí byl příspěvek firmy Baťa. Tato obuvnická společnost zdarma dodala odolné zimní boty všem, kdo na letišti ve Kbelích potřebovali, manažeři „krále bot“ prostě prohlašovali, že republika potřebuje v takové nouzi plně spolehlivý vzdušný přístav a proto i oni k tomu přispějí svou obuví. Z letiště v Otrokovicích tak byly vypravovány mimořádné lety, aby tato obuv byla co nejdříve k dispozici. Umíte si to představit dnes? Asi jen těžko... Zamrzaly vodovody a cena džbánu vody vylétla z koruny na plných pět korun! V Olomouci umrzl voják na stráži...
Provoz ve Kbelích se nesměl zastavit
Pokud se podíváme na staré černobílé fotografie z kbelského letiště, jen nám jasné, jak obrovské úsilí bylo nutné vyvinout k zachování jeho provozu. Kam oko dohlédlo, všude byly sněhové mantinely, neustále bylo třeba upravovat plochu, aby byl možný provoz i větších letadel s co nejmenším omezením. Vojáci nemohli připustit, aby stíhací letouny byly díky této situaci uzemněny a tak mimořádné směny pomáhaly i jejich provoz udržet.
Krutá zima na kbelském letišti v Praze v roce 1929. Foto: Archiv L. Obendraufa
Místo klasických kol podvozků se létalo s lyžemi. Všichni se jen modlili, ať pro intenzivní vytápění někde na letišti nezačne hořet, protože zamrzající hadice by zkázu rychle dokonaly. To se naštěstí nestalo. O cestující nebyla nouze, naopak. V Praze a v Čechách uvěznění obchodní cestující, diplomaté apod. mohli cestovat jen letadlem. A někteří poblíž letiště v improvizovaných podmínkách i nocovali, jen aby nepropásli další volné místo na letecké lince směrem domů či za pracovními povinnostmi.
Sníh a mráz prověřil všechny na letištích
Není třeba zdůrazňovat, jak si letečtí mechanici přišli na své. Na kbelském letišti měli mimořádné služby a povolali i důchodce, aby se celý provoz letiště mohl nějak zajistit. Klasické hvězdicové pístové motory tehdejších dopravních letadel se musely zahřívat, aby se mohly vůbec nastartovat. Podle vzpomínek tehdejších pamětníků trvala předletová příprava jednoho letounu klidně i déle než hodinu!
Práci dále ztěžovaly pořádné sněhové vánice a posádky letadel musely velmi pečlivě plánovat lety, protože ten mráz a sníh byl v celé Evropě. Pro ilustraci: v centru Prahy bylo 120cm sněhu, na letišti Kbely téměř 150cm, na horách přes čtyři metry. Střecha Maroldova panoramatu se propadla a ve druhé polovině února 1929 byla zrušena i výuka ve školách.
Krutá zima na kbelském letišti v Praze v roce 1929. Foto: Archiv L. Obendraufa
Ani na ostatních letištích v Československu nebyla situace lepší. Na Moravě navíc vál silný nárazový vítr, vojenské letouny s namontovanými lyžemi místo kol mohly nouzově přistát téměř kdekoliv. Ne tak civilní. Všechny linky létaly podle mimořádných letových řádů, ty byly v průběhu několika hodin měněny podle posledního vývoje počasí. A tak byli cestující stále vyzýváni, aby pamatovali na zásobu zimního teplého oblečení včetně toho, aby mohli v nouzi přespat nedaleko letiště, než se počasí opravdu umoudří.
Konkurence stranou
Spolupracovali i letecké společnosti mezi sebou. Naše dvě největší – Československé státní aerolinie a Československá letecká společnost si navzájem vypomáhali a smíšené party leteckých mechaniků v případě potřeby doplnili i jejich kbelští vojenští kolegové. Jinak by provoz nebylo možné udržet. Tehdy se létalo různými typy letounů: Aera A-35 a A-38, různé typy hornoplošných Fokkerů (např. F-VIIa) dále dvoumotorový Farman F-62 Goliath) a v provozu se ještě držely i starší typy letadel. V nouzi bylo palivo na některá letiště taháno koňskými potahy v sudech (někde i velkými saněmi...) a jeho přečerpávání v extrémně mrazivém počasí bylo také velmi náročné. Naštěstí hvězdicové i řadové letecké motory prokázaly svoji odolnost a až na výjimky letouny spolehlivě dolétly na cílová letiště.
Letos si budeme připomínat 100 let samostatného státu a tak i tato zajímavá kapitola v dějinách našeho létání nám může připomenout ta léta, kdy se letecký provoz potýkal s velkými obtížemi. Naši lidé ale obstáli a dokonce zpoždění leteckých spojů bylo často menší než v okolních zemích.
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »